Zahraniční politika Hugo Cháveze je velkým tématem venezuelského listu El Universal z 30. ledna 2008. Silně opozičně orientovaný deník cituje řadu analytiků, kteří rozebírají vývoj Chávezovy diplomacie. Zatímco v lednu 1999 řekl čerstvě zvolený prezident po setkání s Billem Clintonem, že vzájemné vztahy stojí na dobrých základech, nyní o USA nemluví jinak než jako o „impériu“. Zlom nastal po nezdařeném puči v roce 2002, po němž se Chávezova vláda výrazně zradikalizovala. Navíc, zatímco v prvních letech v úřadu získával Chávez 10 dolarů za barel ropy, postupem času se zisk z ropy zvýšil zhruba sedmkrát. To jeho vládě umožnilo rozjet ambiciózní rozvojovou politiku, orientovanou na chudší latinskoamerické státy. Jenom v roce 2007 a na počátku roku 2008 tak třeba Nikaragua dostala z Venezuely 385 milionů dolarů s tím, že ve zbytku roku 2008 by měl Chávez věnovat dalších 300 milionů na vybudování asfaltových chodníků v chudých čtvrtích po celé Nikaragui. A přes 70 milionů má zamířit na další programy. Chávez také opustil tradičně neutrální postoj v konfliktu na Blízkém východě a postavil se výrazně na stranu Íránu, čímž však podle citovaných analytiků komplikuje vazby s arabskými členy OPEC. Katastrofální jsou venezuelské vztahy s Kolumbií. Především poté, co Chávez vyzval svět, aby vyškrtl kolumbijské guerilly ze seznamu teroristických organizací. V roce 1999 se přitom označil v tamním konfliktu za „neutrálního“. Vzájemným vztahům patrně neprospěje ani fakt, že Chávez svolal komisi, jež má vyšetřit okolnosti smrti Osvoboditele Simóna Bolívara, jenž byl podle prezidentova názoru otráven. Vyšetřování od začátku implikuje, že za generálovou smrtí stojí jeho tehdejší kolumbijští odpůrci. Neuspokojivé zahraniční vztahy jsou zaznamenávány právě v době, kdy parlament jedná o další reformě zákona o zahraniční službě, která by měla ještě výrazněji omezit vliv kariérních diplomatů v zastupování státu a umožnit rychlá politická jmenování velvyslanců. Předseda parlamentního zahraničního výboru už v únoru 2007 řekl: „Venezuelská diplomacie má nyní úkoly, jež se nedají splnit akademicky formulovaným zákonem, ustavujícím koktejlovou diplomacii, nýbrž zahraniční službou připravenou na scénář války, terorismu a politické hegemonie, vykonávané především Spojenými státy.“
V zahraniční rubrice madridského El País se 21. ledna objevil ostře znějící titulek: „Guatemala, padlý stát?“ V souvislosti s nástupem nového prezidenta Álvara Coloma se deník ptá, zda je Guatemala spíše Somálskem Latinské Ameriky, nebo Haiti Ameriky iberské. Guatemala podle listu snadno naplňuje definici zhrouceného státu: rozsáhlé oblasti země nejsou pod kontrolou vlády a ovládají je obchodníci s drogami, na 100 tisíc obyvatel připadá podle statistik šedesát vražd (ve Španělsku jsou pouze tři). Z každých 250 tisíc deliktů jich přitom pouze 240 skončí po vyšetřování u soudu. Ve veřejné dopravě dochází k 250 (!) přepadením denně. Jak list píše: „Nastoupit do autobusu je nejrizikovější počin.“ Země, kterou její velký severní soused v roce 1954 „osvobozoval od komunismu“, se částečně i kvůli této akci propadla do občanské války, jež skončila až v roce 1996, s tragickou bilancí 200 tisíc mrtvých, drtivou většinou v důsledku akcí Američany podporované vlády. Nyní čelí problémům s demobilizovanými bojovníky, mládežnickými gangy (maras), terorem drogových kartelů a podnikateli placených soukromých „armád“. Nevoli mezinárodní veřejnosti vzbudila poslední vražda tří salvadorských poslanců v hlavním městě, která posílila i volání po zahraniční pomoci. Ta by se měla realizovat prostřednictvím 150členné komise specialistů, jež má asistovat policejním a soudním orgánům. Řada lidí doufá, že propadu země zabrání nový prezident, který by si měl více hledět potřeb obyčejných lidí. Skeptici však podle El Paísu poukazují na to, že když v nástupním projevu Colom hovořil o tom, že je „privilegiem pro chudé“, měl na ruce hodinky za 18 tisíc eur...
Stránky novin předvolebního Španělska zaplňuje obviňování kandidátů, kdo je větší manipulátor a lhář, a články o ETA a atentátu islamistů, který předcházel minulým volbám. El Mundo ale informuje i o důležitém rozhodnutí Ústavního soudu, které se týkalo zákona o rovnosti pohlaví. Ze zmíněné normy vyplývá, že kandidující politické strany musí předložit volební listiny, na nichž zastoupení jednoho pohlaví nesmí přesáhnout 60 procent. Zákon u soudu napadla opoziční Lidová strana (PP), podle níž norma omezuje právo na účast na veřejných záležitostech skrze svobodně zvolené zástupce. PP také tvrdí, že je zákonem zpochybněn zákaz diskriminace na základě pohlaví, omezena svobodná činnost stran a zasahováno do svobodného vyjadřování idejí (omezením třeba idejí antifeministických). Pro ústavnost zákona se vyjádřili všichni soudci, až na jednoho zástupce konzervativců. Zatímco vládní socialisté rozhodnutí vítají a jejich tajemnice pro rovnost Maribel Montaňo mluví o porážce „latentního machismu PP“, lidovci se příliš neradují. Na ně totiž zákon jednou v minulosti již dopadl: během místních voleb v kanárském obvodu Garachico jim byla anulována celá kandidátní listina. Figurovaly na ní totiž pouze ženy...
Jiný španělský deník, ABC, 5. ledna informoval o nechtěném důsledku kosovské války. Blížící se nezávislost Kosova nebude mít dopady jenom na balkánskou oblast. Baskická separatistická organizace ETA již poukázala na to, že kosovská nebo skotská cesta je vhodným řešením i pro Baskicko. V nepříliš konzistentních provoláních pak Basky vyzývá k odporu ve stylu kosovských Albánců nebo ke „graduální“ cestě. Zapaterova vláda podle ETA ztratila „nejlepší možnou šanci“, jak s organizací vyjednat mír, a vrátila se na cestu předchozích Gonzálezových a Aznarových vlád, když nezreformovala „fašistický stát, jemuž vládne“ a nenechala Baskicko „jít cestou, kterou si přeje“. Nyní má baskická společnost „znásobit své úsilí“ a „organizovat se v boji“. Již v prosinci musel nejistý Zapatero prohlásit, že jakékoli rozhodnutí o Kosovu bude „velmi výjimečné“ a nepřenesitelné na jiná místa. Ve vzácné shodě s ním se vyjádřil i José María Aznar, když nezávislost Kosova označil za „závažnou chybu“, jež bude mít „zhoubné účinky v Evropě“. Ve válce se prý nebojovalo „o vznik států založených na etnickém kritériu, nýbrž proto, aby byl garantován opak“.
Ze španělskojazyčného tisku vybíral Radek Buben.