Šéfredaktor měsíčníku Le Monde diplomatique Ignacio Ramonet otevírá úvodník únorového čísla sugestivní otázkou uvozenou titulkem Krach 2008?. Ramonet v textu připomíná iniciativu americké centrální banky (Fed), která se pokusila zabránit recesi ve Spojených státech i případné celosvětové krizi prostřednictvím snížení úrokové míry. Ramonet se ve svém textu rozepisuje o znepokojení řady analytiků. Jacques Attali prorokuje, že se newyorská burza zhroutí v důsledku nestability pyramidy půjček. Michel Rocard pak neskrývá své přesvědčení o brzkém kolapsu globální ekonomiky. Ramonet v textu uvádí, že se znaky nedůvěry v tento hospodářský model množí. Jejím příznakem je podle něj i současná „zlatá horečka“. Nákup zlata se během loňského roku zvýšil o 32 procent a tento drahý kov se tak znovu stal podstatným nositelem hodnoty. Většina současných hospodářských problémů souvisí podle Ramoneta s rokem 2001, kdy se po neúspěších v investicích do internetu tehdejší prezident Fed, Alan Greenspan, rozhodl investovat do nemovitostí. Značně nízkou úrokovou mírou a snížením dalších finančních nákladů se mu podařilo podnítit zájem nejrůznějších investorů. Tak došlo k rozvoji systému zvaného subprime, kdy byly vydávány rizikové hypotéky s klouzavým úrokem, určené těm nejzranitelnějším domácnostem. Když ale v roce 2005 Fed zvýšila řídící úrokové míry, odstartovala dominový efekt, který od srpna 2006 otřásl světovým bakovním systémem. Hrozba platební neschopnosti tří milionů domácností, dlužících celkem asi 200 miliard eur, s sebou přinesla problémy významných peněžních ústavů. Ty pak ve snaze zabezpečit se proti riziku prodaly část svých pochybných pohledávek dalším bankám, které je postoupily dál spekulativním investičním fondům, a ty je rozptýlily. Ramonet pojmenovává současnou krizi, s odvoláním na ekonoma Frédérika Lordona, jako krizi „trvanlivou“. Sám ji pokládá za nejpodstatnější od doby, kdy se globalizace stala strukturálním rámcem světové ekonomiky. Její vyústění pak závisí na kapacitě asijských ekonomik. V případě, že budou dostatečně připravené, by se jednalo o nový projev úpadku Západu, předznamenávající přesun centra světové ekonomiky ze Spojených států do Číny.
V belgickém týdeníku Le Vif / L’Express se Louis Danvers věnoval novému filmu Seana Penna Into the Wild. Snímek se mezitím stal ve francouzských a belgických kinosálech malou senzací. Film režiséra Penna je adaptací stejnojmené knihy žurnalisty Jona Kracauera, napsané podle skutečného tragického osudu Christophera McCandlesse. Mladý McCandless se po získání diplomu na prestižní univerzitě rozhodne rezignovat na vynikající budoucnost a nechává za sebou všechno, aby se vydal na cestu do idealizované přírody do nitra Aljašky. Film přímo odkazuje k dílům Jacka Londona, Jacka Kerouaka a dalších autorů popisujicích cestu Dobrodružství, směřující k osvobození. Při tomto zaměření poněkud překvapí, že nejen mladí, ale i diváci střední či starší generace jsou nyní ochotni stát dlouhé fronty před pokladnami a naplnit sály do posledního místa. Jakkoli by se téma Into the Wild dalo označit za výsostně americké, našlo si i ve Francii své publikum. Důvodem popularity může být i poměrně kritické vyznění vůči americkému mýtu, k čemuž jsou francouzští diváci tradičně receptivní. Přesto ale nelze směšovat Pennův film s taškařicemi Michaela Moorea či s apokalyptickou výzvou Ala Gorea. Na rozdíl od nich je spíše podnětem k dalšímu přemýšlení, pravdy nepředkládá polopaticky, ale hlavně je to opravdový biják. Téma filmu je podle Danverse třeba vnímat v kontextu tradice žánru dobrodružné literatury a zejména romantické literatury 19. století. Ta se vyznačovala fascinací přírodou, do níž promítala své představy o harmonii a čistotě.
Poněkud lehčí a více francouzské téma přineslo únorové vydání overgroundového měsíčníku Technikart. Autor Pascal Bories konstatuje v titulku svého článku: Alko-páry jsou mezi námi. Svoji myšlenku rozvádí v úvodních otázkách: Je třeba být na plech proto, abych měl úspěch v balení? Zkalit se, aby měl vztah trvání? Jak se milovat bez alkoholu? Pro potvrzení podstatnosti tohoto tématu navrhuje autor zeptat se kamarádů a známých, kolik z nich bylo ovlivněno alkoholem ve chvíli, když potkali svého partnera. Výsledky jsou podle něj alarmující. Nikdo, anebo téměř nikdo, nepotkal svoji spřízněnou duši ve stavu střízlivosti. Francouzskou veřejnost Bories utěšuje tím, že některé země, jako například Británie, jsou na tom ještě hůř. Přesto se ale i ve Francii ujímá svérázná forma milostného trojúhelníku: on, ona a láhev. Klasickou a základní techniku shrnuje jeden z autorových informantů: „Na večírcích objednávám drinky vždycky po dvou. Nikdy nevím, jestli zrovna nepotkám svoji životní lásku.“ Tentýž Boriesův informant hovoří i o slečnách z dobrých rodin, od nichž se pravidelně nechává pozvat na koktejl nebo sklenku šampaňského odměnou za vyproštění z nelákavé vidiny milostné samoty. Jiná informantka hovoří o tom, že poslední střízlivý muž, který překročil její práh, byl člověk, který prováděl odpočet elektřiny. Informantka také vysvětluje, proč dává přednost tomu, aby muži, s nimiž se stýká, měli vypito: „Bojím se, že by ze mě jinak dostali strach.“ Podle autora ale není v jejím vzhledu nic děsivého a tato dužnatá bruneta se vůbec nemusí bát, že by se jí střízliví muži vyhýbali. Bories pozoruje, že francouzští bobos (bourgeois-bohèmes, „maloměstští bohémové“, levicově smýšlející a dobře placení třicátníci) nejsou fascinováni pouze plaváním v chlorované vodě. Chlast možná není tak uklidňující jako plavání nebo jóga, ale i tak je dostatečně efektivní. Přes všechny výhody alkoholu, které ve svém článku popisuje, dochází však autor k závěru, že pro řadu vztahů se láhev může stát i neproniknutelnou zdí mezi partnery. Doktor Groubermann, ošetřovatel poloviny redakce Technikart, přitom varuje před snahou zachraňovat od alkoholu byť i životní lásku: „Neotáčejte se ani doleva, ani doprava a zdrhejte!“ Přesto ale poslední Boriesův informant dává alkoholikům naději: „Na schůzky anonymních alkoholiků chodí jen krásné ženy. Kde si myslíte, že jsem potkal svých pár posledních?“
Z francouzskojazyčného tisku vybíral Felix Xaver.