literatura
Jáchym Topol čte ze své knihy
Novinář a jeden z nejpřekládanějších českých spisovatelů Jáchym Topol vydává některá svá díla dokonce pouze cizojazyčně. Z šesti kratších beletristických textů obsažených v jeho nejnovější knize to dokládá třeba divadelní hra Cesta do Bugulmy, která byla původně napsána na objednávku düsseldorfského Schauspielhausu. Supermarket sovětských hrdinů, jehož název inspiroval titul souborného vydání, se nachází ve městě Svidník poblíž Dukly. Leitmotivem úvodní prózy je delirantní putování za polským básníkem Andrzejem Stasiukem; s oběma autory si můžete přečíst rozhovor v tomto čísle A2.
Kavárna Musea Karlova mostu (Křižovnické náměstí 3, Praha 1), ve čtvrtek 21. 2. ve 20.00.
Literatura a migrace
O tématu migrace v literatuře a o významu autorů prezentovaných na knižní výstavě Jiný pohled pro současnou německy psanou literaturu bude diskutovat německá spisovatelka Eleonora Hummelová s germanistkou Lucií Koutkovou a překladatelem Tomášem Dimterem.
Goethe-Institut (Masarykovo nábřeží 32, Praha 1), v pondělí 25. 2. v 19.00.
Marie Ndiaye v Česku
Tato osobitá spisovatelka a dramatička senegalského původu působí na francouzské literární scéně již dvě desetiletí. V jejích knihách realistického ražení lze nalézt témata ovlivněná Kafkou, Faulknerem či Durasovou a díky dramatizaci knihy Táta musí jíst se stala první žijící autorkou, jejíž dílo je na repertoáru Comédie Française. V češtině vyšel román Čarodějnice (viz A2 č. 43/2007) a divadelní hra Hilda. Spisovatelka se setká s českým publikem a bude hovořit o svém díle.
Kavárna Francouzského institutu (Štěpánská 35, Praha 1), v pondělí 25. 2. od 18.30.
Umělecké centrum Univerzity Palackého (Divadelní sál, 3. patro, Křížkovského 8, Olomouc), ve středu 27. 2. od 11.00.
Čtení rumunských básníků
Dva zástupci současné rumunské poezie Ioana Ieronimová (1947) a Claudiu Komartin (1983) se poprvé představí v Praze. Ioana Ieronimová je básnířka, překladatelka z angličtiny a dramatička; v letech 1992–1994 pracovala jako kulturní atašé v USA. Patří k nejoceňovanějším autorkám současné rumunské literatury, je překládána do mnoha jazyků. Claudiu Komartin je básník a literární redaktor. Úvodní slovo budou mít ředitel Rumunského kulturního institutu Dan Mircea Duta a Alexandra Büchlerová, překladatelka a editorka českého původu žijící v Manchesteru, která se dlouhodobě zasazuje o překlady české literatury do cizích jazyků.
Café Fra (Šafaříkova 15, Praha 2), v úterý 26. 2. ve 20.00.
Kavárna Musea Karlova mostu (Křižovnické náměstí 3, Praha 1), ve čtvrtek 28. 2. v 19.30.
–pa–
divadlo
Slovenské divadlo v Praze
Divadlo Bez zábradlí zve do Prahy slovenské divadelníky pod hlavičkou festivalu Slovenské divadlo v Praze. V únoru tu hostují dvě bratislavské scény: Slovenské národné divadlo (SND) a Divadlo Astorka – Korzo ‘90. Výběr padl na inscenace českých her. SND přiveze Manon Lescaut Vítězslava Nezvala v režii Juraje Nvoty, Astorka Čudné popoludnie Dr. Zvonka Burkeho. Za pozornost stojí především Nezvalova klasika, kterou nově přebásnil Ľubomír Feldek. Nvota spolu s Tomášem Rusínem, autorem scény, a Zuzanou Štefunkovou-Rusínovou, autorkou kostýmů, nabízí současnou vizi hry ze 40. let 20. století. Vizuálně se jedná o neobvyklý modrobíločerný divadelní tvar. Hudebně na inscenaci spolupracoval skladatel Michal Novinski, známý i z českých scén. V Česku má aktuálně Manon Lescaut na repertoáru třeba Národní divadlo v Brně, kde ji režíroval Zbyněk Srba v dramaturgii Martina Porubjaka – v tom se inscenace shoduje s bratislavskou. Manon Lescaut a Čudné popoludnie hostují v Divadle Bez zábradlí (Jungmannova 31, Praha 1) v sobotu 23. 2. a v neděli 24. 2., vždy od 19.00.
Pocit nočního vlaku
Dvě olomoucké scény, Divadlo Tramtarie a Moravské divadlo, připravily další díl cyklu „čteného divadla“. Pro únorové scénické čtení vybraly hru Pocit nočního vlaku od Radka Malého (viz A2 č. 18/2007). Malý dostal za text zvláštní cenu Českého rozhlasu 3 – Vltava v rámci Cen Alfréda Radoka za rok 2006. Rozhlasovou premiéru má už hra za sebou. Dramaturgie olomouckých scénických čtení se zaměřuje na českou dramatiku. Malého tak předcházely třeba texty Milana Uhdeho Jitřenka naší slávy a Jak Božena Němcová předčítala v Brně, Hřiště od Magdaleny Frydrychové, Změna je život Petra Tlustého nebo Trochu lásky od Miloše Urbana. Prezentace formou scénických čtení se stává poměrně častým divadelním osudem současné české dramatiky. Pocit nočního vlaku je Malého dramatický debut. Jinak se autor věnuje hlavně poezii, je básník i překladatel. Pocit nočního vlaku uvádí Divadlo Tramtarie (Hynaisova 11, Olomouc) v pondělí 25. 2. a ve čtvrtek 28. 2., vždy v 19.30.
Ost-ra-var
Festival ostravských činoherních divadel Ost-ra-var nabízí každoročně ostravské divadelní „best of“. Protože na programu je zhruba necelá dvacítka inscenací, pokusme se místo prostého výčtu načrtnout hlavní tendence dramaturgie ostravských divadel tak, jak jsou z programu patrné. 1. Sázka na jistotu. Česká a světová klasika (Goldoni, Tyl, Hrubín, Puškin), svým způsobem také režisérské duo Skutr, muzikál Cabaret, Taboriho Goldbergovské variace, McDonagh. 2. Divadelní adaptace filmů jako pokus o ozvláštnění. Prolomit vlny, Přelet nad kukaččím hnízdem, Fantom Morrisvillu. 3. Drama s relativně malou nebo žádnou domácí inscenační tradicí. Pitínského Matka inscenačního týmu Radovan Lipus a Marek Pivovar, Nejstarší řemeslo Pauly Vogel nebo Pohřbené dítě Sama Sheparda. Cesta na sever se však vyplatí, přestože letos mírně převažují divadelní jistoty. Festival se bude konat v Ostravě od středy 27. 2. do neděle 2. 3.
– jb–
film
Než ďábel zjistí, že seš mrtvej
Režisérský matador Sidney Lumet (Serpico, Vražda v Orient expresu, Psí odpoledne) oslavil v roce 2007 padesát let od natočení svého prvního výrazného díla (Dvanáct rozhněvaných mužů). Toto málo vídané jubileum oslavil nyní třiaosmdesátiletý Lumet novým filmem, který se může směle řadit mezi nejlepší díla jeho kariéry. Krkolomný název Než ďábel zjistí, že seš mrtvej odkazuje ke starému irskému přísloví, které praví: „Možná ses dostal do nebe jen půl hodiny předtím, než ďábel zjistil, že seš mrtvej.“ Snímek vypráví černohumorný příběh dvou bratrů, kteří se ocitnou ve finanční tísni, a rozhodnou se proto vyloupit klenotnictví svých rodičů. Loupež však končí krachem a následně se rozjíždí série dějových zvratů, žánrově oscilujících mezi černou komedií, thrillerem a bizarním rodinným dramatem. Příběh bratrů Andyho (Philip Seymour Hoffman) a Hanka (Ethan Hawke) a jejich rozvrácené rodiny, vedené autoritativním otcem Charlesem (Albert Finney), je nemorální variací na americkou normu rodiny fungující a veskrze spokojené, a v rámci současné i minulé hollywoodské produkce tak působí sympaticky podvratně. Film je vystavěn na principu zpřeházené chronologie a je natočen vysoce kvalitní digitální kamerou, čímž pokračuje v Lumetových experimentech s technikou snímání, s nimiž režisér započal při práci na televizním seriálu 100 Centre Street. Hereckým výkonům dominuje Philip Seymour Hoffman, který se po začátcích v nezávislém filmu (Štěstí) stal všeobecně žádaným zbožím (Capote, Soukromá válka pana Wilsona).
Premiéra v ČR 21. 2.
–jj–
Vláčil na Pražském hradě
Císařská konírna Pražského hradu se na více než čtvrt roku stane místem, kde se návštěvníci budou moci setkat s osobou a dílem významného českého filmového režiséra Františka Vláčila. Výstava nazvaná František Vláčil: Zápasy představuje tvůrce od jeho inspiračních zdrojů přes rodinné zázemí a díla až po neslavný a trpký konec. Hlavní výpovědní hodnotou jsou pak fotografie z filmů, natáčení a rodinného kruhu, jež jsou doplněny multimediální projekcí dvou historických dramat – Markéty Lazarové (1967) a Údolím včel (1967). Nedílnou součást expozice však tvoří i předměty z pozůstalosti, které mají navodit setkání návštěvníka nejen s umělcem, ale i se zranitelným člověkem. Výstava František Vláčil: Zápasy má být první v řadě expozic, jež by měly představit významné české filmové režiséry. Následovat by měly osobnosti, jako je Miloš Forman, Karel Kachyňa či Gustav Machatý.
Císařská konírna Pražského hradu (Druhé nádvoří, Praha 1), do 31. 5.
Výstava komiksů inspirovaných filmem Persepolis
V rámci uvedení animovaného filmu Persepolis (2007) do českých kin vyhlásila distribuční společnost Artcam společně s nadačním fondem Heleny Houdové Slunečnice soutěž v kreslení komiksů „Nakreslete si svůj příběh“. Došlé práce můžete zhlédnout v pražském kině Oko, kde probíhá i jejich dražba. Získané prostředky půjdou na projekt Integračního tábora Otevřené dveře. Kromě soutěžních příspěvků lze vydražit i originální obrázky karikaturisty Štěpána Mareše či kreslířky a komiksové scenáristky Lucie Lomové.
Kino Oko (Františka Křížka 15, Praha 7), do 29. 2., více na kinooko.cz.
–ph–
hudba
Křest masa
Richard Schneider, polovina amerického dua Schloss Tegal, již několik let působí v Praze a se svým kapelovým souputníkem M. W. Birchem tvoří korespondenčně. Schloss Tegal se v USA účastnili počátků hnutí industriální a noise hudby a dodnes předestírají své vize temného divošství v aglomeracích – svět plný manipulace, mediálního teroru a ritualizovaného násilí se naposledy zhmotnil na albu The Myth of Meat, využívajícím zvukových a obrazových materiálů pořízených na plzeňských jatkách. Toto album bude pokřtěno za spoluúčasti tuzemského projektu S/M kolem hudebníka a performera Alexe Švamberka. Personálně proměnliví S/M opouštějí tradiční industriální tematiku a ikonografii ve prospěch nežánrové improvizace pro kovy, elektroniku, terénní nahrávky, hlasy a smyčce.
Prostor Skutečnost (Francouzská 76, Praha 2), ve středu 20. 2. ve 20.00.
Na druhém programu snu
Ustavující osobnost slovenského bigbítu Pavol Hammel se představí v komorní atmosféře, doprovázený jen kytarou Radima Hladíka. Hammel byl zpěvákem a jedním z autorů první slovenské rockové desky Zvoňte zvonky skupiny Prúdy, kterou spoluzakládal například s Mariánem Vargou a po jeho odchodu ještě několik let vedl. Se stálými souputníky Vargou a Hladíkem se setkával na Vargových albech Collegium musicum či na Kamilem Peterajem otextovaných deskách Na druhom programe sna a Stretnutie s tichom. Folkovou neokázalostí prostoupená hudba prvotřídních instrumentalistů vytvářela jednu ze dvou slovenských buněk kvalitního popu (druhá z nich se soustředila kolem dvojice Dežo Ursiny a Jaroslav Filip). Koleje položené koncem šedesátých let Hammel sympaticky neopouští a s lety ubíhajícími za okny jeho autorského vagónu se projevuje čím dál nenápadněji, a tudíž bez ztráty hvězdičky důstojnosti.
Balbínova poetická hospůdka (Balbínova 6, Praha 2), v neděli 24. 2. ve 20.00.
Zlá děva dospěla
Sanfranciská zpěvačka Jenny Hoyston je vůdkyní skupiny Erase Errata, vedle Bikini Kill jedné z klíčových skupin hnutí Riot Grrrlz. Nedávno ovšem vydala sólové album Isle Of, které je ve svém výrazu dospělejší než naštvaná agresivita a zkreslené kytary příslušející žánru naštvaných děvčat. Na co se těšit? Kdo ví, před zmíněným albem připravila EP coververzi starých countryových vykopávek. Ale třeba fouká úplně odjinud…
Klub 007 Strahov (koleje ČVUT, blok 7, Chaloupeckého 7, Praha 6), v úterý 26. 2. ve 20.00.
–pf–
Melancholičtí písničkáři
Do Čech již podruhé zavítá Američan Nathan Amundson se svým uhrančivým projektem Rivulets, v němž mu průběžně hostují jména z takových kapel, jako jsou Low, Shellac, Swans či Codeine. Osobní a citlivou melancholii Rivulets, koupající se v akustické kytaře a posmutnělém vokálu, doplní dva české projekty podobného ražení, doplněné zpomaleným folkem s emo patinou, a to pražský Lopsided a pardubický Mon Insomnie s hostující Ladou Gažiovou na bicí. Večer s celistvou atmosférou akustického písničkářství, anglických textů a upřímných výpovědí v poklidném přítmí.
Nzdm Klídek (Čajkovského 1861, Hradec Králové), v neděli 24. 2. v 19.30.
Pash*
výtvarné umění
Štenclová a Karlík
Lounská Galerie XXL prezentuje v těchto dnech dvojvýstavu autorů střední generace. Kateřina Štenclová (1959), která se dlouhodobě zabývá barvou v její konkrétní, materiální podobě, přichází tentokrát s méně koncentrovanou polohou barevné obrazové reprezentace. Z abstraktního výrazu, většinou vázaného na plošnou geometrii a čistou plochu, přesouvá pozornost na gestické chromatické stopy, které se překrývají a dostávají se do vzájemných konstelací v podstatě náhodně. Důležité je vrstvení barev přes sebe stejně jako expresivita vstupující do obrazu prostřednictvím kaligrafické kresby. Autorka zkoumá nové možnosti: na jedné straně rekonstrukce náhodných barevných stop vznikajících na krycím izolačním materiálu (igelit), na straně druhé vystavení samotných ochranných igelitů (Obraz-Obrazu-Obrazem). Viktor Karlík (1962), sochař a grafik, představitel tzv. druhé generace českého undergroundu, spoluzakladatel a do dnešní doby činný výtvarný redaktor časopisu Revolver Revue, vystavuje bronzy, tisky a obrazy. Erbovní znaky periferie, s kterými Karlík kontinuálně pracuje, jako jsou komíny, pouliční lampy, semafory nebo kanály; vytvářejí nový vizuální jazyk. Karlíkova svébytná stylizace, rozlévající se napříč výrazovými médii, reflektuje v expresivní zkratce a podle modernistického střihu sociální kontext pražského předměstí, především oblastí Smíchova a Košíř, a je v ní přítomná jakási nevtíravá postindustriální nostalgie.
Galerie XXL (Říční 756, Louny), do 5. 3.
Aukce a nový vizuál DUMB
Dům umění města Brna (DUMB) prochází rekonstrukcí a organizačními změnami. S tím souvisí také dvě výstavní akce, které instituce v současnosti pořádá. První je projekt „ve prospěch rekonstrukce DUMB“, jehož se účastní umělci vystavující v minulosti v těchto prostorách. Na závěr prezentace (trvá do 2. 3.) se bude v Domě pánů z Kunštátu, Dominikánská 9, konat dne 3. 3. aukce z věnovaných děl a výtěžek půjde na opravu objektů, v nichž Dům umění sídlí. Druhý projekt představí do 2. 3. v Galerii G 99 na stejné adrese výsledky soutěže na nový vizuální styl DUMB, kterou v polovině minulého roku vypsal Dům umění pro studenty vysokých uměleckých škol. Autoři vítězného návrhu jsou Petr Bosák a Robert Jansa.
–pev–
televize
Ocelový oř
Filmy, které se řadí ještě před nástup zvuku, lze posuzovat z mnoha hledisek. Na jedné straně můžeme být zděšeni naivitou předkládaného příběhu, nedostatečnými filmovými prostředky a výkony herců. Druhý, přesnější pohled však uvažuje o historickém zakotvení daného snímku, kdy si uvědomujeme, že určité nám dnes známé filmové postupy tehdy ještě nebyly vynalezeny a estetika filmu odpovídala dobové realitě. Pokud na takový pohled přistoupíme, může být sledování stařičkého němého snímku velmi osvěžující. Ocelový oř (1924) byl první velkou filmovou příležitostí pro režiséra Johna Forda, klasika žánru amerického westernu (Přepadení, 1939; Fort Apache, 1948; Rio Grande,1950). Příběh o výstavbě transkontinentální železnice protnul s melodramatickým motivem milostné romance, v jejímž rámci se objevuje řada prvků typických pro další westerny tohoto tvůrce, zejména využití krajiny jako dramatického prvku. Ocelový oř představuje typ hollywoodské produkce, jejíž natáčení neprobíhalo v ateliéru, ale v pustých exteriérech; jejich autentičnost dovedl Ford náležitě využít.
ČT2, ve středu 20. 2. od 0.10.
Tristram Shandy
Postmoderní román vzniklý v době, kdy tento dnes módní směr ještě neexistoval, Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho (1759–1767) spisovatele a pastora Laurence Sternea, byl dlouhou dobu považován za nezfilmovatelný, a to zejména kvůli své unikavosti, přecházení z jednoho plánu vyprávění do druhého a naprosto nejistému vypravěči, který neudržuje ani náznak kontinuity času, místa či děje. Michael Winterbottom (Code 46, 2003, Devět písní, 2004, Cesta do Guantánama, 2006) se přesto o adaptaci pokusil a byl kupodivu mimořádně úspěšný. Zdařilá adaptace vznikla zejména díky tomu, že z původní knihy převzal její unikavou strukturu, jíž se nechal inspirovat k vytvoření ryze filmového díla. Sledujeme peripetie a situace týkající se postavy z 18. století – Tristrama Shandyho, záhy se však přesouváme do další (a další a další) roviny vyprávění, ukazující filmový štáb zoufale se snažící zfilmovat nezadaptovatelnou Sternovu knihu Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho. Velice rychlý film vrství jednu absurdní (a vtipnou) rovinu příběhu za druhou a dokazuje tak, že přepis klasiky nespočívá v mechanickém převodu na filmové plátno, ale zejména v jejím pochopení.
HBO, ve čtvrtek 21. 2. od 21.00.
Oscaři
Ve chvílích, kdy píšu tyto řádky, se zdá, že stávka amerických scenáristů je u konce. Jubilejní osmdesátý ceremoniál předávání zlatých sošek Americké filmové akademie by se tedy měl odehrát bez větších problémů a bez nepříjemností, jež potkaly jinou předávací událost roku – Zlatý glóbus (ze které zbyla jen tisková konference). V rámci nominací je zjevné, že akademici letos oceňují spíše filmovou invenci než jasnou sázku na jistotu, čemuž odpovídá i souboj dvou ikon americké nezávislé scény – Paula Thomase Andersona s naftařským dramatem Až na krev a bratrů Coenů s jejich vražedným thrillerem Tahle země není pro starý (oba po 8 nominacích). V kategorii Nejlepší snímek jim dělá společnost adaptace románu Pokání, drama Michael Clayton (oba po 7 nominacích) a nezávislá komedie Jasona Reitmana Juno (4 nominace).
HBO, v neděli 24. 2. od 0.00.
–ph–
rozhlas
Brad Mehldau
„Mehldau se za posledních deset let stal ikonou, která suverénně přesáhla jazzový svět k mnoha dalším posluchačům. Nástup na sólovou dráhu zdržel heroinový návyk, o to zjizvenější a antiiluzivní byl jeho přístup od prvních alb. Mehldau hraje především v triu, čím dál víc i sólově. Za svou popularitu vděčí také tomu, že se při hře odráží od melodických témat z písní Radiohead, Beatles, Paula Simona, Nicka Drakea či Burta Bacharacha. Katapultuje se ovšem k vlastní improvizaci: nezřídka má blízko k polyfonickému proplétání několika melodií, Mehldau hodně ,zpívá’ i levičkou. Pro sopranistku Renée Flemingovou zhudebnil poezii R. M. Rilka, vydal album duetů s Patem Methenym,“ napsal k překladu Mehladauova eseje Zažívá hudba utrpení (A2 č. 44/2006) Pavel Klusák. Sólový recitál amerického klavíristy Brada Mehldaua (1968) uvedl festival Struny podzimu v pražském Rudolfinu v listopadu 2006. Stanice Vltava uvede v pravidelné Jazzové ochutnávce ukázky z koncertního alba Live in Tokyo.
ČRo 3 – Vltava, ve čtvrtek 23. 2. v 9.30.
Strindberg
Hru Tanec smrti napsal esejista, malíř, fotograf, historik, etnograf, chemik, alchymista, okultista, spisovatel a jeden z otců moderní dramatiky August Strindberg v roce 1901. Pod tímto názvem vyšla na podzim toho roku jednom svazku dvě dramata. Pro rozhlasovou inscenaci autoři vybrali první z nich: příběh stárnoucích manželů, kteří nedokážou žít ani spolu, ani bez sebe. Hru napsal Strindberg na konci svého naturalistického období, a tak se tu vedle psychologické drobnokresby objevují prvky expresionistické zběsilosti a groteskní komiky. Na základě právě této hry ostatně napsal Friedrich Dürrenmatt svou neméně slavnou hru Play Strindberg. Inscenaci natočil režisér Michal Pavlík s Viktorem Preissem, Nelou Boudovou, Lukášem Hlavicou a Jiřím Ornestem.
ČRo 3 – Vltava, v sobotu 23. 2. ve 14.00.
Traťoliště
Únorový příspěvek z cyklu Hry nové generace tvoří rozhlasová hra Traťoliště. Drama se odehrává v okamžicích posledních příprav trati pro závod světového poháru slalomu žen. Ve stylizovaném dialogu, přerývaném hukotem sněhových děl a vstupy poněkud dezorientovaného rozhlasového komentátora, se odvíjí tragikomedie o lidech, jejichž osudy se protnou s napjatě očekávaným zahájením významné sportovní události. Autor textu Petr Maška studuje dramaturgii na Divadelní fakultě JAMU, jeho divadelní hra Blbouni se v loňském roce dostala do finálového výběru soutěže o Cenu Evalda Schorma. V hlavních rolích Traťoliště, které je autorovým rozhlasovým debutem, se v režii Hany Mikoláškové představí Luboš Veselý a Petr Jeništa. Hra byla natočena v brněnském studiu Českého rozhlasu.
ČRo 3 – Vltava, v pátek 24. 2. v 19.00.
Příběhy 20. století
Šedesáté výročí února 1948 si Rádio Česko připomene i dokumentem Příběhy těch, kteří slyšeli výzvu. Únor 1948, komunisty označovaný za vítězný, znamenal pro mnohé fatální bod zlomu. Pořad bude vyprávět několik příběhů lidí, kteří se rozhodli postavit komunistické totalitě. Například František Suchý: „Při vyšetřování mi estébáci řekli: ,Je vám jasné, že lidé se tady věší pro menší zločiny!’ Na stole rukama naznačil dvě linie. Ukázal na jednu a povídá: ,Toto je vaše cesta na šibenici. Tato druhá, to je vaše okamžitá cesta domů, pokud s námi budete spolupracovat.’ Kdo by mi vyčítal, že ve dvaadvaceti jsem chtěl žít, ale řekl jsem jim, že si vybírám raději ten provaz...“ Dokument bude zkoumat, co přesně 25. února 1948 dělali lidé, kteří později vzdorovali režimu. Přinese též podrobnosti o jediném protikomunistickém vojenském spiknutí v květnu 1949, do kterého bylo zapojeno téměř tisíc lidí.
ČRo 6 – Rádio Česko, v neděli 24. 2. v 10.05., repríza ČRo 1 – Radiožurnál, v pondělí 25. 2. ve 20.05.
–aj–
aj – Adam Jursa / jb – Jana Bohutínská / jj – Jan Jílek / pa – Petr Andreas / pash* / pev – Petr Vaňous / pf – Petr Ferenc / ph – Petr Hamšík