Tomáš Zmeškal
Milostný dopis klínovým písmem
Torst 2008, 348 s.
Čtení jako radostná amatérská archeologie. Stavba románu připomíná svévolně seřazené zlomky z většího slovesného celku, z vnějškově proměnlivého mýtu (mýtu českého národa v druhé polovině 20. století). Ústřední, až intimně povědomý milostný příběh je tu zaznamenáván několika autorskými styly, prokládán košatými ústními vyprávěními a dochovanými písemnými doklady. Stylisticky mimořádně talentovaný debutant Tomáš Zmeškal (nar. 1966) zpočátku spořádaně rozvíjí osudy dvojice smýkané historickými zvraty od padesátých do devadesátých let. Začíná rozchodem už postaršího manželského páru o svatebním dnu jejich dcery v roce 1968 – a v zálibně vykreslených scénách se svižnými dialogy postupně odkrývá kusy příběhu, v němž hrají roli komunistické vězení, blízký estébák, zdánlivě iracionální zrada, partnerské míjení a zpětně rozpoznávaná láska. Tuto rovinu doplňují (podobně jako v Bulgakovově Mistrovi a Markétce) méně ukázněné kapitoly ze světa blázince, kde pacient mudrc, povoláním cukrář, rozvíjí svá jednolitá podobenství. A v poslední třetině dojde na několik, snad až moc, nejen obsahových překvapení.
Ale dávno předtím, než do rodinných nesnází vlétnou v závěru nové postavy, se příběh začíná rozbíhat do mnoha stran a domnívám se, že do stran určených autorovým literárním vzděláním. Pomineme-li anglickou literaturu, jež je jeho oborem, máme tu kapitolu kafkovskou (hrdinovo snaživé neporozumění rehabilitačním předpisům v kaskádě hovoru s orgány), postup z Dotazníku Jiřího Gruši (do úředně požadovaného formátu a stylu nevměstnatelný životopis), zlodějská anekdota s přímým odkazem na Švejka, sci-fi a čapkovský pohled na gilgamešovské téma nesmrtelnosti. Sumersko-akkadská literatura zaznamenaná klínovým písmem, později převzatým Chetity, očividně hraje v románu roli, jejíž rozsah bohužel nedokážeme odhadnout. Jasné je pouze to, že klínové písmo a jeho rozluštitel Bedřich Hrozný jsou pro oba protagonisty symbolem zlatého věku jejich lásky. A že milostný dopis tímto písmem psaný, který ostatně stojí v názvu románu, je dojemným pokusem o sblížení. Zdali úspěšným, uvidíte. Výčet Zmeškalových zamýšlených i nechtěných aluzí (kam lze přidat Borgesovu Zahradu, v které se cestičky rozvětvují nebo Montesquieovy Perské listy a další epistolární literaturu ad.) si dovolujeme jen proto, že autorovo bravurně zvládnuté potěšení z různorodých způsobů vypravování je nakažlivé a pro tuto knihu zásadní. Krásným příkladem je dráždivě odtažitá kapitola 11, jedna z cukrářových vizí o nesmrtelnosti, jež je především podivuhodným ztělesněním neurčitosti: mlhavé představy o fatální přesnosti. A dobrodružná kapitola závěrečná zpevní stavbu celé knihy hrdinovou směšnohrdinskou poutí do hlubin a pak západočeským lesem plným exotické zvěře; jednotlivé symboly příběhu o velmi široce chápané rodině se v ní vzájemně najdou a ještě jednou ožijí.
Libuše Bělunková
Šimon Šafránek
Fleischerei 36
Labyrint 2008, 250 s.
Šafránkova třetí kniha je další z mohutné vlny sebestředných próz, řešících různými způsoby prázdnotu a nudu. Prázdnota života městského lúzra by sice mohla být velkým literárním tématem, ovšem nesměla by metastázovat i do samotného textu, který se tak stává svou vlastní obětí. Mladý hrdina JINDŘICH žije v hmotném dostatku, ale profese reklamního herce ho dostatečně nenaplňuje a vskrytu stále touží dělat velké umění. Takže se vzepře konzumnímu životu, opustí kariéru i přítelkyni a odjede své ideály naplňovat do berlínských squatů. Střídání časových rovin a úsečný styl zpočátku působí celkem svižně, jenže zhruba někde před polovinou v soukolí textu chcípne uslzelý bernardýn, notně našlehnutý kokainem, a začne se rozkládat a hnít. Reklamní strohost a rychlé klipové střihy začnou brzy unavovat a text jako by byl čím dál více psán ze setrvačnosti, s níž autor zoufale vrší slova v domnění, že se smysl nějak najde sám prostřednictvím jejich permutací. Konec se tak utápí v chaosu nezvládnuté látky, nesmyslných zvratů a křečovitosti snadných konců. Dojem z několika celkem vtipných přirovnání a silných scén a nápadů je spolehlivě pohřben naivně „symbolickými“ motivy, prolínajícími celým příběhem, několika pro efekt naroubovanými historickými vsuvkami z velkých dějin a množstvím sebedojímavých povzdechů. Má-li ale tenhle text sloužit jako značkové zboží pro alternativní zlatou mládež, tak neříkám ani popel.
Karel Kouba
Bohumila Grögerová
Rukopis
Nakladatelství Pavel Mervart 2008, 70 s.
Tuto knihu jsem vyhlížel déle než rok. Znal jsem z ní dopředu elegický kus z časopiseckého vydání. Psalo se tam v prostých verších o ztrátě zraku, orientace a prostoru; o stáří. Vše obrůstala houstnoucí mlha ve tvaru svévolně proměnlivé hlavy. Básnická skladba nyní vyšla celá – s počátečními třemi verši „Březen 2006/ Kontrola na očním oddělení Vojenské nemocnice/ Dg: prakticky slepota oboustranně.“ Text má pevnou strukturu (s mírně obměňovaným refrénem „pane prosím/ zastav ten proces“) a živý, ba hmatatelný jazyk. Není to žalozpěv, je to mohutná existenciální skladba. Mluví tiše o všem základním, co zůstane z tvůrčího života. Z mnoha témat textu – knih, lásky, rodiny, samoty – vybírám pro krátký exkurs vztah ke slovům. Od celoživotního průzkumu slov, vycházejícího z jejich tvaru či zvuku, od drcení a rozbíjení kořenů, rozvíjení variací, hledání zašantročených významů se autorka obrací k hmatu, k chuti a vůni slov ze svého intimního okolí. Josef Hiršal: ouplně vycérovanej, chabrus na plíce, culifinda; stařenka: neznahaňbo, babička: nezbednico, darebnico jedna, tatínek: jsi prďola žuchla z vančic. Shrnuto – „mívala jsem jako dítě moc řečí/ až všechna ta stará milovaná slova/ sbalím do stařenčina vlňáku/ bude to mé velké bohatství mé slovní kukaňství“. Očištěná řeč i ticho Rukopisu jsou plné pochopení a překonávané bolesti. Číst znova, každých pár let.
Karel Brávek
Iva Pekárková
Láska v Londýně
Listen 2008, 144 s.
Podobně jako ve svém předchozím povídkovém souboru, ani v Lásce v Londýně se Iva Pekárková nevěnuje pouze milostným příběhům, jak by názvy knih mohly implikovat. Lásku pojímá autorka mnohem šířeji: očekávaná tematika vztahů partnerských (včetně těch homosexuálních) tvoří v obou případech sotva polovinu knihy; větší část povídek je pak věnována lásce sourozenecké, rodičovské či kamarádské. Láska v Londýně navíc obsahuje mnohem více pasáží, v nichž je dosti zřetelně vysloven životní názor, postoj, poznání či cesta k němu. Kniha si přitom zachovává kvality pro autorku již příznačné: perfektní znalost prostředí a typů postav, pohled citlivého a pronikavého pozorovatele, smysl pro detail, poměrně jednoduchý, ale přesný jazyk, ironii i humor. Povídky mají spád, gradaci i pointu, kompozičně jsou dobře promyšlené, aniž by však působily jako literární konstrukt. Ve většině próz jsou prezentovány příběhy dívek a žen „z rodin přistěhovalců z Afriky, Jamajky, arabských zemí i východní Evropy“ (jak stojí na přebalu knihy), avšak je třeba ocenit, že i tehdy, když autorka „exotické“ reálie, postavy či rekvizity opouští, vzniká kvalitní text. Soubor Láska v Londýně potvrzuje již dobře známý fakt, že Iva Pekárková umí napsat skutečně dobré povídky.
Blanka Kostřicová
Alfred de Musset
Gamiani aneb Dvě prostopášné noci
Přeložili Anna a Erik Lukavští
Concordia 2008, 112 s.
Novela o dvou vášnivých nocích neukojitelné tribády, hraběnky Gamiani, připisovaná romantickému dramatikovi Alfredu de Musset, se dá bez přehánění označit jako jeden z nejlepších textů, jaký dala erotická fikce literatuře. Shodou okolností vyšla nyní současně ve dvou nakladatelstvích a ve dvou různých překladech. Nakladatelství Dybbuk vydalo starší překlad s rozkošným obrazovým doprovodem, Concordia vydala překlad nový. To je v současné nakladatelské praxi poměrně neobvyklé, protože je to nákladnější; jak se ovšem v tomto případě ukazuje, je to škoda. Při srovnání se staršími překlady je ten nový nejen mnohem čtivější (předchází nezáměrnému humoru a je současnější, přičemž zároveň zdařile zachovává stylizovaně archaizující styl originálu), ale také přesnější. V prvním příběhu se mladý šlechtic Alcide stává nejdříve pasivním a poté aktivním účastníkem hraběnčiných lesbických hrátek, v druhém jeho roli voyeura naruší až nezvratné (a příjemně překvapivé) splynutí Erótu s Thanatem. Setkáváme se zde sice s nezbytnými žánrovými stereotypy, jako je prznění nevinných dívek pod Ježíšovým jménem, klášter plný zvrhlých lesbických jeptišek, deflorace orangutanem nebo perverzní hrátky se psem a oslem, ovšem díky Mussetovu rafinovaně poetickému stylu to vůbec nevadí. Autor nás sice většinou ušetří explicitních detailů, ale přesto – nebo možná právě proto – je text vzrušující a smyslný.
Karel Kouba
Norbert Mahler
Spam
Seqence 2008, 24 s.
Také vám chodí do e-mailové schránky víc spamu než pošty, o kterou máte zájem? Většina lidí mechanicky nasype celou nálož do koše a víc se o tyhle nabídky na nejlevnější viagru a prodloužení penisu nestará. Rakouský komiksový tvůrce se ke spamu postavil trochu jinak. Když ho u nějakého napadl obrázek, nakreslil ho. V této knížce se tak můžete dozvědět, jestli Mahlerovi chodily v letech 2007 a 2008 stejně zábavné nabídky jako vám. Na každé stránce se zjeví minimálně jedna postavička a v bublině odříká předmět spamového e-mailu. Pod obrázkem pak najdeme jméno odesílatele a den odeslání. Hned na úvod nás vítá Esmeralda slovíčkem „Hi“. Následuje Athanasios s hláškou „Your life“, Autumn na další straně doplňuje „It was very bad“.
A pak už na scénu nastupuje Kermit, aby se optal: „May i ask why you’re so unhappy with your dic‘k?“ A tak dále. Všechny hlášky jsou přirozeně v angličtině, stejně jako většina světového spamu. Postavičky s mahlerovsky dlouhými nosy jsou různě bachraté, několikahlavé, několikaruké a nechybí ani Mojžíš, který místo Desatera nabízí Ten Inches. Mahlerova knížka je spíše legráckou než klasickým komiksem. Když všechny ty neodolatelné nabídky pospojujete, může vzniknout nádherný monolog, kterým k nám promlouvá naše doba: „Hi. We are here for your penis! You‘ll like it!“
Jiří G. Růžička
Karel Vysloužil
O lidském teple
Lípa 2008, 94 s.
Pokud již máte vyšamotované komíny a revizi topidel a kouřovodů, začtěte se do sbírky básní Karla Vysloužila O lidském teple. Úsečné verše, jak vyřčené v přestávce anebo prokmitnuvší před usnutím; témata z běžného života i z cest – příznačné je spojování antické mystiky a přírodních motivů s tématem erotickým: básník ukazuje záměrně etiku lásky jako jediného druhu rozumný stav lidské mysli, stavě ji do kulis prvokřesťanských dob. Takovou knihu mohou číst i teplouši; též jim jsou určeny myriády básníkových blahopřání lidského tepla; ostatně, danost lidského stavu předurčením… Vysloužilova poezie není vystavěna na stylu, ale je výrazem lidské osobnosti.Čtu jej rád, starého katolického mukla-písmáka s původností, která se v poetické mainstreamové hojnosti sotva objevuje. Tak se pozná mistr: méně slov, než by žvanil, že si jej trampi mohou vepsat do cancáků a výřeční politici za uši! Než se začtete, zkontrolujte, zda máte těsnění oken před únikem tepla; krom toho se zamyslete, zda není poblíž či v dáli někdo, koho máte rádi a kdo potřebuje trochu toho tepla lidského. Potom se ještě rozpomeňte, zda jste nepřipravili o teplo někoho, koho máte neradi – neboť nepřátele své máme milovat, ať kruci chtějí nebo nechtějí! – načež buďte rádi, že jste, když zas tak moc se nestalo, ač se zprvu zdá jinak!
Vít Kremlička
Noam Chomsky
Intervence
Přeložil Josef Josefík
Knižní klub 2008, 212 s.
Podle textu na přebalu jde o jednu z Chomského nejlepších knih vůbec, ale po přečtení se tomu nechce příliš věřit. Vysoce sofistikovaný a stylisticky zručný i vtipný glosátor současného „světového neřádu“ jako by se vytratil a namísto něj jsme konfrontováni se suchým radikálním myslitelem, který se navíc neustále opakuje. Snad je příčinou forma kratičkých esejů (spíše ale sloupků či komentářů), jež nedává prostor, jaký by témata zasloužila, což pak nutně vede k povrchnosti. Vůbec nejvíce je to vidět na hodnocení izraelsko-palestinského konfliktu, kde se autorova interpretace zdaleka nerovná jeho starším pracím třeba na téma Východního Timoru. Když už se vytratil Chomského zpravidla výtečný sarkasmus a na politického komentátora i nezvykle skvělý styl psaní, je třeba hodnotit alespoň skutečnost, že zůstal jeho cit pro používání citací (převážně z amerického tisku), které by člověku unikly a které většinou působí víc než všechny myslitelné důkazy a dodávají jeho argumentaci punc autentičnosti. Jinak se ale zdá, že originalita Chomského myšlení v případě této knihy spočívá převážně v tom, že evidence a mantry každého mladistvého antiglobalisty pojmenoval dle datace článků už v době, kdy byly pouze tušené, zatímco dnes pro některé z nich existují nezvratné důkazy. Chomsky jistě i nadále patří k těm několika málo myslitelům, kteří si zaslouží nejvyšší a nejostražitější pozornost, ale zmíněné tvrzení na přebalu Intervence při srovnání s dříve v češtině vyšlými knihami Perspektivy moci a Hegemonie nebo přežití prostě neobstojí.
Lukáš Rychetský
Ota Halama
Rastafari – pozadí vzniku hnutí, vznik a vývoj hnutí, styl života
Volvox Globator 2008, 72 s.
Ota Halama, vyučující na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, editor Lutherových spisů i autor publikací z dějin středověkého křesťanství, letos vydal knihu, která se z jeho dosavadní tvorby – alespoň na první pohled – vymyká. Ve své stručné brožurce osvětluje vznik i životní styl náboženské společnosti rastafariánů, kteří jsou obecně známí svou spjatostí s hudbou reggae, kouřením marihuany, typickým účesem, zvaným slangově rasta či dredy. Vzhledem k tomu, jaké knihy Halama vydal dříve, ovšem nepřekvapí, že se zaměřuje především na rastafariánskou spiritualitu a na to, jak navazovala na křesťanství; stranou naopak ponechává širší etnografický kontext, do nějž by třeba spadalo i srovnání s tzv. kulty „cargo“. I když dnešní názory Vatikánu na Martina Luthera už se radikálně liší od doby, kdy byl katolickou církví prohlášen za kacíře, může autor pociťovat jakési déjà vu při referování o tom, že i pro rastafariány je Řím hlavním městem Babylonu, protože Římané ukřižovali Krista, bojovali proti černému Hannibalovi a v době Mussoliniho dokonce i proti Haile Selassiemu, kterého pokládají za boží inkarnaci. Luthera autor sice nezmiňuje, ale křesťanská perspektiva je v jeho knize patrná. Rastafariánství právem pokládá za reakci na souhlas církve s útlakem barevných národů.
Jan Lukavec
Jan Žáček
Posvátná místa pražská
Fotografie Přemysl Vacek
Baronet 2008, 302 s.
Knih o církevních stavbách v Praze již bylo napsáno mnoho, přesto je publikace Jana Žáčka jiná. Jednak jde o svazek výběrový, jednak sdružující pouhých sedm církví s bonusem Národní galerie jako majitele bývalých církevních objektů. Zahrnuje totiž dvacet šest „svatyní“, které jsou vzorovými ukázkami pražské sakrální architektury. Autor roztřídil materiál do osmi celků podle jednotlivých disponentů těchto objektů, a tak je zde zastoupena církev starokatolická, československá evangelická, československá husitská, evangelická c. augsburského vyznání, pravoslavná, řeckokatolická a římskokatolická, a také Národní galerie jako majitel Anežského a Jiřského kláštera. Z těch větších a známějších zcela chybějí jen objekty židovské náboženské obce, ale pravděpodobné důvody tohoto patrně nedobrovolného opomenutí si může čtenář domyslet již z úvodu, kde autor výslovně „neděkuje“ pouze římskokatolické církvi jako celku a právě židovské náboženské obci. Následuje popis a komentář autora knihy k uvedeným objektům, v některých případech bohužel částečně dublující předchozí úvodní slovo. Každé jednotlivé pojednání o kostelu, modlitebně, kapli, klášteru či rotundě je doplněno jak bohatou fotografickou dokumentací, tak aktuálními údaji o časech bohoslužeb, otevíracích dobách či konkrétních možnostech, jak tuto památku navštívit. Tím se kniha stává nejen dokumentem, ale i praktickým průvodcem.
Magdalena Wagnerová
Philippe Van Parijs, Marek Hrubec, Martin Brabec
Všeobecný základní příjem – právo na lenost nebo na přežití?
Filosofia 2007, 202 s.
Sborník z edice usilující o kultivaci českého levicového akademického prostředí se točí kolem textu belgického profesora Philippa Van Parijse. Klíčovou myšlenkou je poskytnutí univerzálního základního příjmu (UZP) každému obyvateli určité země, v ideálním případě celého světa. Příjem by byl nepodmíněnou a pravidelně všem ve stejné výši vyplácenou dávkou, určenou každému dospělému členu společnosti. „Podporoval by skutečnou svobodu pro všechny, protože by poskytl všem lidem materiální zdroje, které potřebují pro uskutečňování svých cílů,“ odůvodňuje Parijs UZP. Na text, který v češtině původně otiskl Filosofický časopis, následovala řada polemických reakcí, zejména od konzervativce Miloslava Bednáře. Spolu s dalšími tvoří součást tohoto sborníku, v němž však kromě neoliberální kritiky (Dan Šťastný a Josef Šíma) najdeme i polemiky vedené zleva. Je to například anarchistická kritika Václava Tomka, feministická Zuzany Uhde či levě marxistická Milana Valacha. Politicko-filosofická diskuse o svobodě, jedinci, státu a ekonomice však téměř pomíjí otázku hnutí, které by UZP prosadilo (naznačuje to jen Parijs v závěrečném příspěvku). Kromě Valachových náznaků také chybí zamyšlení nad tím, jestli je dnes něco jako UZP ještě vůbec na pořadu dne, pokud změna vyžadovaná kapitalistickými vztahy bude muset přesáhnout jejich horizont.
Daniel Novák