Kolem výběrového řízení na ředitelku nebo ředitele Státní opery v Praze (stávající ředitel v prosinci končí), příspěvkové organizace ministerstva kultury (MK), bylo hodně vysokého napětí, šuškandy a spekulací, jestli se nechystá spojení Opery s Národním divadlem. „Ohleduplný“ ministr Jehlička nakonec po neslavném pádu vlády výběrové řízení pro jistotu zrušil – přece prý nebude příštího ministra zavazovat nějakými personálními rozhodnutími! Dalo by se ale napsat, že raději řešení problému odložil nebo ho spíš novému ministrovi hodil do klína jako horký brambor. V prosinci ovšem nekončí jen operní ředitel, ale také samostatná půlstoletá Laterna magika, kterou MK jako svou prodělečnou příspěvkovou organizaci zruší. Turisté už ji neuživí, tak se přesune pod křídla sousedního Národního divadla, a to včetně budovy Nové scény. Co si počít se scénou s mizernou akustikou a rozpačitou dramaturgií? Ať si to vyřeší management Národního. Smysl pro vytříbeně elegantně odložená řešení nelze ministerstvu rozhodně upřít.
J. Bohutínská
Až budete poslouchat nebo číst předvolební řečnění českých politiků na téma odkazu dvacátého výročí událostí 17. listopadu, zkuste mít na paměti tuto skutečnost: Je to už více než sedmnáct let, co Federální shromáždění někdejšího Československa uložilo, aby předsednictvo FS „zpřístupnilo veřejnosti materiály, se kterými pracovala komise 17. listopadu“. Tato komise zkoumala pozadí celého převratu. Do dnešního dne však materiály zveřejněny nebyly, a tak si o ně požádal aktivista Stanislav Penc. A dostal od Evy Růžkové, vedoucí archivu Poslanecké sněmovny, kde dnes dokumenty leží, následující odpověď. „…požadované dokumenty Vyšetřovací komise FS pro vyšetření událostí ze dne 17. 11. 1989 v Praze bohužel není možné předložit ke studiu, neboť se jedná o dokumenty, které dosud nebyly archivně zpracovány… V současné době probíhá jejich archivní zpracování, přičemž předpokládáme, že práce budou ukončeny přibližně do konce r. 2009.“ Ovšem ani poté badatel o událostech nedávné minulosti nebude mít své jisté, protože podle Růžkové budou zpřístupněny jen materiály splňující neurčité zákonné podmínky. Můžeme už tedy začít oslavovat?
F. Pospíšil
Víte, co se plánuje nového v budově Národní knihovny v Klementinu? Když nebude chobotnice, musíme Klementinum nafouknout. Návrhy Národní knihovny (jež jí zpracoval Metroprojekt), které 14. 4. 2009 „vzala na vědomí“ Komise územního rozvoje a životního prostředí Rady městské části Prahy 1, zní velkoryse. Navrhuje se „moderní vestavba do hlavního a hospodářského dvora ve variantách: subtilní skleněná hmota, masivnější betonová hmota a oblouková skleněná přístavba s proražením nového hlavního portálu z ulice Platnéřská“. Radě se třetí návrh moc nelíbí, ale nezamítla ho. Místo toho upozornila, že „je vhodné prověřit záměr výstavby podzemních garáží pod objektem pro asi šedesát aut s myšlenkou vybudovat garáže pod Mariánským náměstím pro více uživatelů“. To může být řešení – pořádná betonová chobotnice s podzemím pod půlkou centra pro auta. Že jsme na to nepřišli dřív!
L. Bělunková
Poněkud opožděně, ale přece jenom vyslovila i horní komora našeho parlamentu souhlas s ratifikací tzv. Lisabonské smlouvy. Odpor prezidenta Klause proti tomuto dokumentu, který je výsledkem dlouhých a obtížných vyjednávání v rámci evropské sedmadvacítky, sice již není pro nikoho překvapením, ale jeho hysterická reakce na hlasování senátorů je přece jen dalece vzdálena jak důstojnosti jeho úřadu, tak jeho osoby. Mít za prezidenta evropského a současně klimatologického disidenta mohlo být po jistou dobu předmětem pobavení a dávalo naší zemi jistou zajímavost. V okamžiku, kdy se mu podařilo dát českému státu trvalý a pro okolní svět zcela nepochopitelný punc sveřepého idiotství, jde ovšem veškerá zábava stranou. Předseda Ústavního soudu nedávno v radiožurnálu prohlásil, že naše ústava nepočítá s možností, že prezident republiky nebo vláda z jeho pověření napřed sjedná mezinárodní smlouvu a pak – když s ní parlament vysloví souhlas více než třípětinovou většinou – ji nepodepíše. Nikdo z autorů české ústavy totiž nepočítal s prezidentem, který ústavu cílevědomě ignoruje.
P. Matějka
Poprvé od osvobození v roce 1945 se 1. máj ve Francii odehrál ve znamení odborářské jednoty. Za režie osmi odborů pochodovalo pařížskými ulicemi na 160 000 demonstrantů. Zvuky bubnů a skandování se nesly celým městem. Hesla se zaměřila na tradiční stížnosti na podmínky práce, ovšem teď navíc zhoršené finanční krizí. Připomínáno bylo i katastrofální aktuální číslo – 2,48 milionu Francouzů bez práce. Někteří z demonstrantů pronikli do McDonald’s na St. Germain, ze kterého vyprovodili zákazníky. Na odchodu přelepili vstup do neposlušného podniku, který oslavy nedodržuje, izolepami. Ve městě proběhly i oslavy dalších uskupení – například na Place des Pyramides se na veselici Národní fronty (FN) slova ujal stařičký Jean-Marie Le Pen. První máj ale ve Francii není jen dnem demonstrací a proslovů. Je také svátkem konvalinek. Prodávají se v malých svazcích na každém rohu. Na Montmartru je letos nabízel československý folklorní spolek Naděje za doprovodu zpěvu a lidových tanců. Spatřit krajany v krojích tancující na pařížských ulicích za dunivého zvuku demonstrace byl opravdu kuriózní prvomájový zážitek.
N. Císařovská