Sociální demokracie vytahuje předvolební personální esa. Prvním z nich je hokejista Jiří Šlégr, druhým zpěvačka a herečka Kateřina Brožová. Výsměch, kterého se ČSSD za tento výběr dostalo, přiměl stranu k reakci čítající čtyři očíslované odstavce. Vysvětluje se tu solidnost či jistá vážnost logiky tohoto kroku.
Nejdůležitější punkty jsou dva, první a třetí. V prvním se praví: „Kandidatura osobností veřejného života do Poslanecké sněmovny za různé politické strany se stala obecným jevem nejen české politiky. Od roku 1989 se herci, zpěváci či sportovci vystřídali v poslaneckých či senátorských lavicích za různé strany.“ Následuje výčet prakticky všech parlamentních politických stran. Jinými slovy – říká se tu, že ČSSD je pouze součástí dávného proudu, který v české politice využívá známé osobnosti a z něhož tu a tam brali všichni. Neděláme tedy nic, říkají podepsaní předseda Paroubek a šéf ústecké organizace Benda, co by nedělali jiní. Žádný průlom!
Nevysloveným předpokladem této obranné, interpretační argumentace je fakt, že nominování celebrit není tak úplně normální a politicky samozřejmá věc. Proč by jinak straničtí funkcionáři měli potřebu něco vysvětlovat, kdyby to bylo samo sebou. A proč by k tomu potřebovali odkaz na druhé, který není než alibi. Poukázat na podobné chování ostatních nemá jiný cíl než se vyvinit a zbavit se studu, který stranické matadory, aniž by to vůbec pocítili, vedl k aktu veřejné obhajoby v podobě čtyř artikulů ke vstupu celebrit do politiky.
Třetí bod vysvětlujícího a obranného prohlášení sociální demokracie není tak otevřeně alibistický, nýbrž v jistém smyslu vymezující čili definiční. V jeho mezerách se skrývá podstata věci, tedy důvod, proč politická strana sahá do oblasti showbyznysu, aby lidmi ze zábavního průmyslu, kam patří sport stejně jako kýčovité „umění“, obohatila volební kandidátku.
Ta věta je nenápadná. „Možná kandidatura Kateřiny Brožové a Jiřího Šlégra, coby významných a vyzrálých osobností našeho společenského života…“ Škrtneme-li (ale přehlížet se nesmí, naopak je to jedno z vodítek, jak je poznat) frázovitý, byrokratický jazyk předlistopadového střihu, odrážející se ve výrazech, jako je spojení „osobnosti společenského života“, zůstávají dvě charakteristiky, jež mají showbyznysové figury do politiky vnést.
Za prvé je to významnost: tedy popularita, všeobecná známost a jisté uznání v určitém oboru. Za druhé vyzrálost, což je zhruba totéž, co silná lidská zkušenost a pevná osobnostní struktura. Při interpretaci obou znaků je třeba opět vycházet ze zamlčeného kontextu, který se budeme snažit uchopit v pozitivním smyslu. Postup ČSSD tedy nebudeme brát jako přímočarý pokus o laciné nadbíhání obecnému vkusu (i to je cesta, ale vlastně ta nejjednodušší a méně zajímavá), nýbrž čistě jako snahu dostat do politiky něco, co tu chybí.
Ale je všeobecná známost opravdu tím, co politice schází? Známost, jejíž náplní není nic jiného než nafouknutá mediální aura? Má-li politika kumulovat mediální auru, pak nikdy nebude ničím jiným než pokračováním přízračné hry médií jinými prostředky.
U vyzrálosti je to jinak, ta opravdu v politice chybí, jak mimo jiné ukazují z psychologického hlediska patologické reakce hlavních politických soupeřů na scéně (z jedné strany těkavá nejistota malého sebevědomí přetavená do hyperaktivní mluvy a agresivních výpadů, z druhého břehu hypertrofované Já, které pro svou hrozivou velikost často válcuje a rozmetá i samo sebe). Ale jaký druh vyzrálosti přinášejí dva zvolené typy: Šlégr a Brožová?
U Šlégra to nikdo neví, protože jeho názory nejsou známé, o Brožové se z bulvárních a populárních novin ví snad jen tolik, že její vyzrálost spočívá ve schopnosti okouzlit bohaté muže a vnutit posluchačům mimořádně slabou hudbu, která se drze vydává za uměleckou tvorbu. Šlégr je uznáván výhradně za to, že je dobrý hokejový obránce, který se kdysi uměl poprat za Dominika Haška a překonává bolesti zad, ale o jeho osobnostní vyzrálosti, tolik potřebné v politice, nikdo nic neví. Brožová je uznávána výhradně na tržně-marketingové rovině – prodává se a umí se prodat.
Významnost a vyzrálost se lehce smrskla na povšechnou mediální známost, pro politickou propagandu mimořádně výhodnou zejména v prodejní podobě reprezentované Brožovou, protože i straničtí manažeři chápou práci v politice především ve smyslu nákupu a prodeje. Nakonec proč ne, vždyť tento způsob vidění přesně odráží směnné podloží liberálních demokracií. Ale když už se nakupují „významné a vyzrálé“ hvězdy, pak alespoň, prosím, někoho typu Arnolda Schwarzeneggera. Hladká tvář člověka, vyrobeného ve filmovém studiu, a přece – zdá se – si opravdu něco myslí.
Autor je komentátor Hospodářských novin.