Peter Demetz
Dějiště: Čechy. Eseje
Přeložil Vratislav Slezák
Paseka 2009, 160 s.
Knihou esejů „jednoho z posledních Čechů“ a „dědice tří kultur, co spoluurčovaly charakter duchovního života českých zemí“, jak v předmluvě autora nazývá Karel Schwarzenberg, vstupujeme do tak trochu jiných Čech. Peter Demetz – profesor yaleské univerzity, pražský rodák a brněnský student, v jehož rodině se spojují tradice a kultura českých židů a německých katolíků pocházejících z jižních Tyrol, od roku 1948 trvale žijící mimo Čechy – v deseti esejích konstruuje Čechy košatě rozpjaté v čase i v souvislostech. Leitmotiv samozřejmě tvoří setkávání (a míjení) české kultury s kulturou německou a židovskou.
Typicky česká témata, jako například příběh Šárky a Ctirada, nechává Demetz znít na pozadí téhož mytického archetypu v germánské literatuře (Edda), hledání proměn vztahu Šárky a Ctirada od Kosmovy kroniky až po Fibichovu hudební variaci otevírá nejen téma imaginárního konstruování národa skrze jeho heroické ztělesnění, ale třeba i prolínání milostného příběhu literárního a autorova; analýza historické imaginace Čechů ukazuje konfigurace symbolických postav – Libuše, babičky, Jana Husa či svatého Jana Nepomuckého. I tak tradiční o omílané téma jako jazykový program národního obrození je ozvláštněno v okamžiku, kdy se proti Jungmannovi postaví Bernardo Bolzano coby předzvěst Pražského lingvistického kroužku a oba postoje navíc Demetzem reflektované v patočkovské perspektivě. Klima moderní české kultury doplňují a problematizují současně osudy Siegfrieda Kappera, básníka nerudovské generace, rozpolceného mezi židovstvím a češstvím, nebo pražského Němce Johannese Urzidila. Další z velmi populárních německy píšících autorů, Adalbert Stifter, je nám představen jako objekt (nebo možná oběť) zájmu Waltera Benjamina – spor epika s kritikem tak umožňuje Demetzovi položit otázku, zda může čtenář, byť „nejvýznamnější německý kritik“, zpochybňovat autorovo krédo. Povaha eseje se nejzřetelněji ukazuje při hledání kořenů pražského jidiš, které začíná v 11. století, shrnuje a komentuje populární i jazykovědné přístupy, včetně lingvistických omylů Romana Jakobsona, a končí Franzem Kafkou, jidiš divadlem a jeho vlivem na „kafkovštinu“ či procesem „moušlování“.
Vzhledem k tomu, že většina esejů byla proslovena či otištěna v zahraničí, mohou se českému čtenáři místy jevit poněkud povšechně a povrchně, jako pomyslný „úvod do studia české kultury“, pozoruhodnými se však stávají v okamžiku, kdy Demetz mísí perspektivu germanisty a pamětníka, kdy se přečtené a vyčtené setkává se vzpomínkami. Urzidil se z autora magické Prahy mění v maminčina nápadníka, Jiří Orten v nejistého, leč o to pohrouženějšího čtenáře Rainera Marii Rilka a tato náruživá láska jej spojuje s mladým zaměstnancem pražského knihkupectví, Petrem Demetzem, který, ,rovněž pod vlivem Rilka, píše tak špatné české básně, že jeho dívka raději chodí do kina s někým jiným´.
Blanka Činátlová
Clara Janésová
Oféliin hlas
Přeložila Adriana Krásová za spolupráce Josefa Forbelského
Paseka 2008, 101 s.
Španělská básnířka Clara Janésová publikuje kromě vlastních prací také překlady české literatury, je držitelka Medaile za zásluhy za přínos česko-španělským kulturním vztahům. Na počátku jejího zájmu o českou kulturu stojí právě knížka Oféliin hlas. Inspirovalo jej autorčino setkání s poezií Vladimíra Holana. Jeho texty pro ni byly zásadní, svá první čtení českého básníka popisuje nejen jako dušení zvrat, předěl v dosud prázdném či vyprázdněném životě, ale dokonce jako jev kosmogonického charakteru: Holanovy verše se jí zjevily jako mytické reminiscence vlastního života, světa i toho, co by sama měla či chtěla napsat, ale co do té doby nedokázala pojmout ani tematizovat, a jako předznačení vlastního osudu. Celá knížka pak popisuje vývoj vztahu jich dvou – od první návštěvy Jonésové v Praze až k návštěvě poslední. Její vztah s Holanem je vztah žáka a gurua či jakési mystické milenky, Eurydiky a Orfea, jak jej sama pojmenovává; zároveň dosazuje Holana na místo svého zemřelého otce. Výsledkem je extrémně patetický text, v němž se autorčina biografie prolíná s lyrizujícími pasážemi a mytologickým rámcem (Janésová jako Ofélie) – otázka je, nakolik je taková stylizace nosná; celek působí spíše jako koláž nespojitelných částí než jako celistvá výpověď.
Pavel Šidák
Michal Šanda
Merekvice
Ilustroval Jaromír František Palme
Dybbuk 2008, 95 s.
Merekvice, nehmotná víska ve fantazii Michala Šandy, postupně představuje své obyvatele – od starosty, učitele, mlynáře až po hastrmany a štamgasty hospody U modrého slona. Pohádkové příběhy ožívají především díky jazykové hře a svobodné imaginaci, čímž Šanda navazuje na svou předchozí knihu Kecanice (2006), která živelným jazykem vykresluje kuriózní historky pavlačí. Jazykové moderní rekvizity obecné češtiny si v Merekvici podávají ruce se zastaralým „ledva“, „šnyty“, „citýrovat“, ale i se slangem či argotem, čímž Šanda upozorňuje na bohatost a pestrost českého jazyka. V Kecanici se předpokládá, že autor bude stavět především na mluvenostní stylizaci. Nevadí, že se zde jednotlivé texty rozplývají v nikam nemířícím teď a tady. Merekvice se však díky zasazení do tradičního žánru pohádky dostává na půdu, v níž se jazyková zdatnost a mystifikace považují za samozřejmost, za doprovodná gesta dobře vystavené narativní struktury s jasnou pointou. Vzpomeňme na slavnou Nejdedál z Fimfára Jana Wericha, kterou se Šanda v Merekvici nechal inspirovat. Lehkost a úsměvnost Werichova humoru se v Merekvici i přes původní předlohy ztrácejí v překombinované linii příběhu plného prvků magického realismu. Pointa často vyprchá kamsi do neznáma a autorova snaha o autenticitu trpí na mnohých místech kostrbatostí a těžkopádností.
Ivona Turinská
Khaled Hosseini
Tisíce planoucích sluncí
Přeložil Ladislav Šenkyřík
Leda a Rozmluvy 2008, 402 s.
Román Khaleda Hosseiniho je přitažlivý. Na rozdíl od autorovy prvotiny Lovec draků se příběh odehrává celý v Afghánistánu a zachycuje značnou část dějin země – od šedesátých let minulého století po současnost. V Afghánistánu se během těchto let událo mnoho, a tak má autor pro život dvou hlavních postav proměnlivé pozadí. Od víceméně pokojného období šedesátých let přes sovětskou invazi a boje roztříštěných mudžáhidů až po Taliban a americkou invazi. Khaled Hosseini tvrdí, že na rozdíl od své prvotiny se ve druhém románu chtěl zaměřit na dvě ryze ženské postavy. A to je druhý důvod, proč je román Tisíce planoucích sluncí tolik čtenářsky atraktivní. Postavení a život žen v Afghánistánu jsou zastřeny rouškou tajemství, stejně jako jejich tváře v některých afghánských oblastech. Kniha je skrze dvě vypravěčské roviny odhaluje, obě ženské hrdinky jsou přitom vyobrazeny plasticky a věrohodně. Autorovy vypravěčské dovednosti jsou vůbec obdivuhodné a jsou bezesporu třetím důvodem přitažlivosti knihy. Místy naturalistické, místy poetické vyprávění činí knihu čtivou, ba napínavou. Afghánistán se svou historií v knize ožívá téměř jako jedna z postav. Autor se občas nevyhne kýči a emocionálním útokům na čtenáře, nicméně díky námětu a nespornému vypravěčskému talentu mu to tolerantnější čtenář promine.
Martina Blažeková
Olga Walló
Jak jsem zabila maminku
Labyrint 2008, 206 s.
Svou nejnovější knihou uzavírá režisérka Olga Walló volnou tetralogii Věže Svatého Ducha. Hlavní linie příběhu líčí dospívání vypravěčky uprostřed bizarní rodiny a historických daností Československa šedesátých a sedmdesátých let. Vypravěčka (pro zachování jména a dalších reálií román vnucuje biografické čtení) budí zdání plaché nemotorné dívky, její vnitřní život je ale intelektuálně rozvinutý a glosy nemilosrdně ironické. Situace ze života deformovaného netečným tokem velkých dějin a nezájmem otce i matky brát jakékoliv změny na vědomí jsou zachyceny dynamicky a svěže. Trefný je cynický vhled do bolestivě pevných rodinných vztahů, kde se starost a péče mísí s manipulací a neschopností přiznat pravdu sobě, natož druhým. Příběh „osoby“, tedy mladé Walló, je ovšem uzavřen do rámce rozhovorů s psychoanalytikem, který se vypravěčce v době psaní románu již po léta věnuje, a do narativních poznámek vydavatele o genezi textu během autorčina psychického kolapsu. Jako by nestačila kousavá ironie, román se tak od základního příběhu distancuje ještě několikerým, nepříliš originálním komentováním a vleklou analýzou. Distance se tak přenáší i na čtenáře, příběh začíná dřít a mořit výkládáním. „Copak opravdu potřebuji toho chudinku slavného psychoanalytika, abych si vyprávěla příběhy?“ klade si vypravěčka v úvodu knihy velmi rozumnou otázku.
Jana Šrámková
Vladimír Körner
Život za podpis. Anděl milosrdenství
Dauphin 2008, 242 s.
Dvojicí drobnějších próz, uveřejněných v sedmém svazku Spisů Vladimíra Körnera, prostupuje obraz člověka vytrženého válečnými útrapami první světové války (Anděl milosrdenství, 1988) a prusko-rakouským konfliktem (Život za podpis, 1989) z běžných souřadnic lidské existence. Zatímco v prvém textu se vdova po rakouském důstojníku snaží nalézt nový životní smysl v práci ve vojenském lazaretu, ve druhé próze autor tematizuje zhroucení ideálů mladého člověka tváří v tvář konfidentství a sobectví. Syrová dikce obou textů, protínaná meditativními momenty, jež zpomalují tok výrazného příběhu, se střídá s psychologickými ponory do motivací jednotlivých postav, v nichž se odhalují obecnější lidské typy ve své široké charakterové a povahové pestrosti. Válka i anonymní depersifikovaná moc rakousko-uherského státního aparátu pohlcuje Körnerovy postavy, destruuje jejich svět a východisko nabízí v rezignovaném přijetí absurdity lidského bytí: „Prosím vás, lidi. Jsem rakouský vyzvědač – oběste mě někdo, sám nemůžu, prosím vás.“ Podobně jako v jiných prózách i zde se Körner vyvaroval výraznějších dějových digresí a sleduje v přímé linii neúprosné směřování k zániku, ke zhroucení všech hodnot, k paradoxní proměnlivosti světa jako jeho podstatě: snad i proto se luxusní důstojnický bordel proměňuje v lazaret umírajících, láska ve zvulgarizovanou sexualitu, půvab v hnus a ideály v řetězec lží a klamů. Nad Körnerovými texty se vznáší marnost člověka v úsvitu 20. století.
Tomáš Vučka
Stanislav Rubáš
Já píši vám. Evžen Oněgin v českých překladech
Host 2009, 216 s.
Puškinův Oněgin mluví ruštinou, která příliš nezastarala; zato češtině nejstaršího pokusu o částečný převod do češtiny, jehož autorem je Jan Evangelista Purkyně, by už dnes každý nerozuměl. Pokud ovšem platí, že si každá doba musí světové klasiky přeložit znovu, pak novočeská literatura před deseti lety zakončila čtvrtohory. Překladatel a translatolog Rubáš postupně probírá a komparuje všech pět kompletních českých překladů: od průkopnického počinu Václava Čeňka Bendla (1860) přes Václava Aloise Junga a „kanonického“ Josefa Horu až k Olze Maškové a Milanu Dvořákovi (1999). Srovnávání dvou a více básnických převodů s originálem a doslovným překladem mu umožňuje lépe ohledat jak rysy puškinské poetiky, tak rozdíly mezi jednotlivými překladatelskými přístupy. Ačkoliv si všechny překlady zaslouží uznání už tím, že zčeštily významově bohatý (a zároveň nikdy nedokončený) veršovaný román, nadto ve specifické oněginské strofě, cítíme, že nejvýše autor klade překlad Josefa Hory, silně inspirovaný máchovským vanutím, což Rubáš ostatně potvrdil v nedávném rozhlasovém rozhovoru. Přestože pečlivě zpracovaná práce přerůstá translatologický rámec a dotýká se také versologie či literární historie, nejzajímavější je na ní právě nahlédnutí do překladatelovy dílny: na nejednom místě přihlížíme, jak se dá planoucí metafora roznítit nebo naopak přidusit.
Michal Špína
Jakub Jareš, Katka Volná, Matěj Spurný, Klára Pinerová
Prověřená fakulta. KSČ na Filozofické fakultě UK v letech 1969–1989
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2009, 310 s.
Kdo by od mladých autorů – studentů FF UK – čekal povrchní nebo radikální odsouzení aktérů morálního marasmu období normalizace na jejich fakultě, bude pravděpodobně zklamán. První tištěný výstup jejich projektu přináší čtyři kratší autorské texty (dílčí studie) a velký soubor vybraných dokumentů dokládajících vliv komunistické strany na chod univerzity. Studie se vyznačují obezřetným přístupem k hodnocení a výběru dokumentů (které jsou částečně anonymizované). A přiložený jmenný rejstřík poskytuje pouze částečnou orientaci ve jménech těch, kteří ve zkoumané době sehráli na fakultě důležitou roli (případně ji hrají dodnes). Autoři se místo na osoby soustředili hlavně na mechanismy moci na fakultě a roli KSČ v nich. Vybrané dokumenty i studie o ní skutečně vypovídají velmi plasticky. A to navzdory limitům plynoucím z omezeného typu zkoumaných pramenů a snaze o jejich zanonymnění. Tento přístup pochopitelně omezuje možnosti zachytit individuální strategie a taktiky, vzájemná vyjednávání či motivace. I když si autoři existenci a význam tohoto jemnějšího přediva mocenských vztahů uvědomují a na některých místech na něj upozorňují, pečlivě zpracovali především popis funkcí struktur hrubých – oficiálních či formálních.
Filip Pospíšil
Miroslav Jeřábek
Za silnou střední Evropu. Středoevropské hnutí mezi Budapeští, Vídní a Brnem v letech 1925–1939
Dokořán 2008, 302 s.
Jsou hnutí a postavy reprezentující integrační ambice střední Evropy ve 20. a 30. letech minulého století jen politickou a historickou marginalitou, která nepřispěla k pozdějšímu spletitému poválečnému evropskému procesu sjednocování, nebo je to jedno z mnoha zárodečných ohnisek pozdějších dostředivých proevropských sil? Abychom mohli odpovědět, musel by se autor institucemi usilujícími o posílení střední Evropy, tedy Středoevropským ústavem v Brně i Evropským studijním komitétem v Praze a dalšími, zabývat v širším měřítku. Na scénu historikova zájmu vystupují osoby a děje, o nichž nevíme, zda skutečně představují okraj, jenž se nikdy nestane středem, anebo jde o skutečně ohniskové osoby a události. Je Elemér Hantos vskutku významem srovnatelný se zakladatelem panevropského hnutí Richarda Nicolause Coudenhove-Kalergiho, nebo jsou jeho snahy historickou kuriozitou a autor si chce vysloužit ostruhy objevu málo známé, ale domněle klíčové osobnosti? Tato práce nemá komparativní charakter ani si podobné otázky neklade. Přesto je významná, především expozicí tématu, které v této úplnosti nikdo před Miroslavem Jeřábkem nezpracoval. Jinak platí, jako u mnoha textů českých historiografů: příliš mnoho dat, příliš málo myšlenek.
Michal Janata
Marshal McLuhan
Člověk, média a elektronická kultura
Přeložila Irena Přibylová a Martin Krejza
Jota 2008, 415 s.
Vizionář postmoderního věku Marshal McLuhan je v češtině zastoupen jen dvěma díly: tím nejdůležitějším, Jak rozumět médiím (1991), a tímto výborem z tvorby, který se u nás objevil poprvé v roce 2000. Teď vychází pouze jeho dotisk, bez oprav původního vydání (Raymond Chandler tu je například Rymond) a s odpudivější obálkou, která má snad asociovat snímek Matrix. Některá McLuhanova prohlášení můžeme chápat jako přílišná zjednodušení, popřípadě v nich můžeme vidět snahu provokovat, někdy se však autor ukazuje být vizionářem. Třeba jeho slova spojená s vynálezem xeroxu z roku 1965 („Problémem jsou autorská práva a parlamenty nyní zvažují, jak právně chránit starou technologii před technologií novou. To se nemůže podařit. Před technologií neexistuje jiná ochrana než technologie.“) jako by se vztahovala k současnému multimediálnímu pirátství. McLuhana bychom měli číst a zároveň ho revidovat. Jeho proslulá teorie chladných (nízkodefiničních, tedy takových, u nichž si mnoho informací musí příjemce sám doplňovat) a horkých, tzv. vysokodefiničních médií je jistě pozoruhodná, ale můžeme opravdu o televizi říct, že je chladným médiem, když film McLuhan považuje za médium horké? Vždyť rozlišení obrazu i zvuku za těch několik desítek let mohutně pokročilo!
Jiří G. Růžička
Maharal, Rabi Löw
Stezka Tóry – výběr z knihy Netivot olam
Přeložil Jan Divecký
P3K Praha 2008, 131 s.
Českému čtenáři se už potřetí naskýtá příležitost nahlédnout do myšlenkového světa Maharala, tj. rabiho Jehudy Liva ben Becalela. Překladatel tentokrát vybral pasáže z Maharalovy knihy Netivot Olam, konkrétně z oddílu Stezka Tóry, a místy je opatřil stručným komentářem a vysvětlujícími poznámkami. Ocenil jsem, že komentáře jsou od Maharalova překladu odlišeny kurzívou, což umožňuje snazší orientaci v textu. Té dopomáhá i glosář s výkladem obecně méně známějších pojmů a jmen. Kniha je příhodná také svým malým formátem, díky němuž je možné zamýšlet se nad stezkami Tóry i na cestách. Překlad Jana Diveckého není doslovný, otevírá text laikům. Doufejme tedy, že knihy z edice Sifrej Maharal povzbudí případného překladatele některého uceleného díla a český čtenář se tak bude moci plně ponořit do hloubky Maharalových úvah. Do té doby vystačíme s fragmenty.
Roman Kořan