Švýcarsko bylo začátku devadesátých let první zemí, kde zakázali bateriový chov drůbeže. Napomohly změně naladění společnosti vůči otázkám brutálního nakládání se zvířaty vaše filmy?
V roce 1972, kdy jsme o zákaz velkochovů začali usilovat, bylo ve Švýcarsku malé povědomí o nutnosti ochrany zvířat. Velkochovy byly v uzavřených barácích, často zcela bez oken. Někdy v té době jsem četl knihu Animal Machines britské autorky Ruth Harrisonové. Když jsem se krátce nato doslechl, že má ve Švýcarsku dojít k novelizaci zákona o životních podmínkách zvířat, rozhodl jsem se natočit, co se odehrává za zavřenými dveřmi zvířecích velkochovů. V té době začal Richard Nixon používat témata spojená s ochranou životního prostředí jako účinný prostředek odvádění pozornosti od vietnamské války, proto v televizi běžela spousta dokumentů na tato témata. Byly to ale dokumenty, o kterých druhý den po odvysílání už nikdo nevěděl. Bylo mi jasné, že chci-li upoutat pozornost, musím si počínat lépe. Proto jsem se rozhodl režírovat a produkovat hraný film De Grotzepuur, do nějž jsem obsadil tehdy velmi populární švýcarské herce a herečky a hudbu mi nahráli tehdy oblíbení muzikanti. Tenkrát jsem zkrátka nalákal lidi do kin na známá jména. Mysleli si, že jdou na zábavný film, ale místo něj se jim dostalo svědectví o tom, jak se zachází se zvířaty ve velkochovech. Dnes bych řekl, že film skutečně vyburcoval veřejnost k zájmu o tyto otázky. A zájem široké veřejnosti později vedl k zákazu klecového chovu kuřat a slepic a k zákazu používání náhubků pro telata při vykrmování směsmi se sušeným mlékem.
Jak jste zajistil svým filmům publicitu? Byly součástí osvětových programů ve školách, nebo vešly ve známost pouhým odvysíláním v kinech? Nenašla jsem kupodivu vaše aktivistické dokumenty na YouTube ani na vašich webových stránkách.
U filmů, které jsem režíroval nebo jim dělal producenta, jsem používal stejné strategie, jaké používají marketingové či PR filmy. Člověk musí svůj projekt prodat. To se mi dařilo především výběrem populárních účinkujících – Liselotte Pulverová, Sigrid Steinerová, Walo Lueoend – či pořádáním regionálních propagačních akcí před premiérou. Filmy sloužily jako odrazový můstek; ale bylo třeba mnoha dalších kampaní: kupříkladu jsem se svými přáteli přesvědčil nejpopulárnější ženský časopis té doby, Annabelle, aby na svých stránkách zahájil kampaň za chov slepic na podestýlce. Na YouTube jsou části mnoha mých dokumentů, často bez mého jména. Své filmy jsem poskytl bezpočtu organizací bojujících za práva zvířat. Ty používají sestřihy z mých dokumentů do svých vlastních videí. Nejširší distribuce se na internetu dostalo mému dokumentu o čínské produkci kožichů Fun Fur?.
V Olomouci jste řekl, že jste nikdy netočil v Austrálii ani v Japonsku, protože jsou to země tak kulturně odlišné, že by pro vás bylo tamní natáčení velmi komplikované. Nezpůsobovaly vám ale potíže i kulturní rozdíly při filmování indických džinistů? Jejich pojetí zvířecích nemocnic je pro Evropana krajně problematické absencí léčiv, nepřípustností „rány z milosti“ a svými malými špinavými klecemi. A co vaše filmování v Číně?
Moje první reakce na džinistické zvířecí nemocnice byla stejná jako vaše. Šokovaly mne. Myslím, že za zvířata, která jsou na nás závislá, neseme zodpovědnost, což může obnášet i eutanázii ve chvíli, kdy se utrpení stane neúnosným. V přírodě jsou slabší kusy loveny silnějšími a málokdy přežijí. V prostředí ovládaném lidmi musí na to, aby zvířata netrpěla, dohlédnout lidé.
Komunikace s Číňany mi na základě mých osobních zážitků připadá snazší. Je mi jasné, že bude třeba velkého úsilí a potrvá velmi dlouho, než Číňané začnou vnímat zvířata jako cítící bytosti. Nicméně doufám, že některé kroky v tomto ohledu podnikne čínská vláda. Moje filmy o čínském kožešinovém průmyslu byly zacílené spíše na evropské a americké odběratele čínských kožešin. Poté, co americká organizace HSUS (Human Society for the Protection of Animals) odhalila v některých předních amerických buticích falešné označování kožešinových doplňků jako umělé kožešiny – za umělé byly označovány především obarvené kožichy mývalů –, dala novinářům k dispozici naše záběry zrůdného způsobu zabíjení mývalů v Číně. Prodej oděvů s podobnými doplňky od té doby rapidně poklesl. To je jeden z důvodů, proč mám svou profesi rád: někdy člověk vidí výsledky svého úsilí okamžitě.
Na jaká témata se chystáte upozornit ve svých příštích filmech?
Případů lidské krutosti a ignorance je stále hodně, a ačkoliv vzniká bezpočet videí s problematikou boje proti krutostem páchaným na zvířatech, jsou často jen samoúčelně senzacechtivá. Ne že by je jejich tvůrci nenatáčeli s dobrými úmysly, ale účinky těchto nekoncepčních akcí vyzní většinou úplně do ztracena, protože za nimi není žádná strategie ani podpora nějaké větší lobby. Jejich šance cokoliv změnit je tudíž téměř nulová. Lidé mají obecně dobrý dojem z toho, že podepsali petici nebo něco podobného, ale dnes je taková inflace různých petic a bojkotů všeho možného, že už jsou ve valné většině brány na lehkou váhu. Proto jsem si řekl, že si vždycky vyberu takové téma, u něhož budu mít reálnou naději, že mohu něco změnit. Jen taková mají význam.