Reportáž dává nahlédnout do současnosti africké země, která trauma z půl druhé desítky let vzdálené tragédie léčí prostřednictvím diktatury, selektivního přístupu k minulosti a nenávisti vůči Francouzům.
V neděli jsou ulice a třídy hlavního rwandského města Kigali téměř vylidněné. Většina obchodů je zavřená a klid ve středu města narušuje jen několik málo automobilů. Ve srovnání s Kampalou (hlavní město Ugandy) a Nairobi (hlavní město Keni), jež v posledních letech trpí nejvyšší zločinností na africkém kontinentu, je Kigali relativně bezpečné, zelené a spořádané. Je možné, že lid malé Rwandy, který před patnácti lety spáchal jednu z nejotřesnějších genocid 20. století a který vzápětí exportoval svůj děsivý konflikt do sousedního Konga, se najednou uklidnil, zmoudřel a rozhodl se vybudovat zemský ráj uprostřed trpící a konflikty rozpolcené Afriky?
Něco o důvodech nynějšího, pro některé až příliš velkého klidu napovědí všudypřítomné portréty rwandského prezidenta Paula Kagameho, které visí na stěnách všech úřadů, dokonce i nad recepcemi několika mezinárodních hotelů města. Pan Kagame je miláčkem téměř celého Západu s výjimou Francie, s níž zrušil diplomatické vztahy. Oblíbený je především ve Spojených státech, což je vidět i na počtu delegací z Washingtonu, jež Kigali navštěvují. Sympatiím se není co divit. Paul Kagame byl ve Spojených státech vycvičen a vyzbrojen. V roce 1990 prošel Fort Leavenworthem a později se mu dostalo i výcviku u amerických Speciálních jednotek. Zkušeností z výcviku pak využil během vojenské kampaně v letech 1996–97, jež pomáhala při převratu v sousedním Zairu (nynější Konžské demokratické republice, DRC). A kritici současného rwandského režimu (z nichž většina žije ve vyhnanství, neboť kritizovat doma režim otevřeně se rovná sebevraždě) Kagameho životopis ještě doplňují s tím, že byl po roce 1986 šéfem špionážní sítě NRA v Ugandě, právě v době, kdy se tam dostal k moci dosud vládnoucí diktátor Yoweri Museveni.
Nikdo mě nečekal
Samotná Rwanda si letos v dubnu připomněla smutné patnácté výročí genocidy, jež trvala zhruba 100 dnů a při níž zahynul téměř milion lidí, většinou z tutsijské menšiny. Ta byla hutuskou většinou obviňována s kolaborace s předchozí belgickou koloniální správou a z uzurpování zdrojů. Ke střetům mezi oběma skupinami docházelo již před rokem 1994 a důležitou roli v nich hrála i Kagameho armáda (RPF) v Ugandě (skládající se většinou z Tutsiů), která Rwandu několikrát napadla a dokonce bombardovala hlavní město Kigali. Dohoda z Arushi z roku 1993, jež měla zajistit mír jak v Rwandě, tak v Burundi, byla pravidelně porušována oběma stranami. V říjnu 1993 pak byl armádou (složenou převážně z Tutsiů) zavražděn první demokraticky zvolený prezident Burundi Melchior Ndadaye (Hutu). A 6. dubna 1994 bylo nad Kigali sestřeleno letadlo, v němž zahynuli jak prezident Rwandy (Hutu), tak prezident Burundi (též Hutu). Tyto události se staly roznětkou genocidy, v níž přišlo o život přes 800 000 Tutsiů a umírněných Hutuů. Vzápětí do hlavního města vstoupily Kagameho jednotky RPF, což vedlo k dalšímu krveprolití a později k procesům proti Hutuům. OSN a mezinárodní společenství genocidě nezabránily – i přes varování mnohých odborníků a samotného velitele jednotek OSN UNAMIR, generálporučíka Roméa Dallaireho. Ten později popsal hrůzu a bezmocnost své situace v knize Podávat si ruku s ďáblem (Shake Hands With The Devil).
Tragické události nyní ve čtvrti Kisozi připomíná Kigali Memorial Centre. Není to jen památník; jeho svahy jsou v podstatě masové hroby, v nichž je pochováno kolem 300 000 lidí, převážně Tutsiů. Mezi Tutsie patří i Joseph, který se před několika lety vrátil z exilu ve Francii a nyní pracuje pro UNESCO. Areálem mě provádí se svěšenou hlavou: „Odpočívá tu téměř celá moje rodina. Když jsem se vrátil domů, skoro nikdo tu už na mě nečekal.“ Téměř jako ozvěna jeho slov zní z hlavní budovy dramatický, ale důstojný ženský hlas, který čte nekonečný seznam jmen mužů, žen a dětí, kteří během genocidy zahynuli. A stěny jsou lemovány lebkami a kostmi obětí.
Kigali Memoriál Centre a také Belgický památník (na jehož půdě bylo v roce 1994 zavražděno několik belgických vojáků) jsou zároveň vzpomínkami na hrůzy minulosti i příklady jednostranné státní propagandy. O RPF se tu mluví pouze jako o osvobozenecké armádě, nikoliv jako o vojenské skupině, která po desetiletí (před rokem 1994) přispívala k destabilizaci Rwandy a napomohla k rozpoutáni etnického konfliktu. Role RPF je dnes nedotknutelná. O otřesných soudních procesech včetně Gacaca (neformálních venkovských soudů, u nichž byl obviněný Hutu téměř vždy odsouzen, a pokud nebyl, docházelo na mučení samotných soudců) se mluví jen s obdivem. A o Kagameho dobrodružstvích v sousedním Kongu se už nepíše na zdech monumentu vůbec nic. Zato je zde z toho, že genocidě nezabránila, obviňována Francie – nikoliv už ovšem Spojené státy, nejbližší spojenec současného prezidenta.
Za všechno mohou Francouzi
Nenávist Kagameho režimu vůči Francii je tak silná, že Kigali s Paříží přerušilo téměř veškeré diplomatické vztahy. Velvyslanectví Francie na Blvd de la Révolution je nyní prázdné a vypadá jako po drancování. Protifrancouzské zaměření vede Rwandu i k tomu, že nyní mění celé kurikulum svých škol. Žáci se nyní mají vzdělávat v angličtině, nikoliv ve francouzštině jako dosud. A to přesto, že je většina národa frankofonní a stát nemá ani učebnice, ani profesory, kteří by mohli zajistit plynulý přechod z jednoho jazyka do druhého. Oficiálním důvodem této reformy je nedávný vstup Rwandy do Východoafrického společenství, v němž většina zemí mluví anglicky. Argument ale ztrácí přesvědčivost při pohledu na mapu: dva ze čtyř sousedů Rwandy – Burundi a Demokratická republika Kongo – jsou frankofonní země. Kagameho režim od reformy neodrazují ani výdaje. Rwanda je přitom jednou z nejchudších zemí na světě a potřebuje spíš elektřinu, základní léky a potraviny než změnu jazyka. Francie je prostě v nemilosti. Mimo jiné proto, že si jako jedna z mála zemí dovolila kritizovat RPF a Kagameho a dokonce (s pomocí Německa) zatkla v souvislosti se sestřelením letadla 6. dubna 1994 – na jehož palubě zahynuli kromě prezidentů Rwandy a Burundi i tři francouzští piloti – blízkou přítelkyni prezidenta.
Rwanda je diktaturou s prakticky jedinou politickou stranou. Kritizovat oficiální historický výklad genocidy je trestný čin. Během voleb v roce 2000 obdržel Paul Kagame 95 procent hlasů. Britský týdeník The Economist poté napsal, že „Kagame povoluje méně politického prostoru a svobody tisku než Robert Mugabe v Zimbabwe“. I když loni španělský soudce Fernando Andreu obvinil armádu pod velením Kagameho z masových vražd Hutuů, a to jak na území Rwandy, tak na území utečeneckých táborů v sousední DRC, francouzská ani španělská justice nemůže na hlavu státu vydat zatykač. Kagame má navíc mocné přátele. Je nositelem četných uznání, doktorátů a vyznamenání amerických institucí a v Bílém domě jej přijal prezident Bush.
Masakr na prodej
V Kigali mě pozvali také na premiéru celovečerního filmu Rwandské slzy (Tears of Rwanda), natočeného z vládních peněz. Otřesná kvalita místní kinematografické produkce nebyla tím hlavním, co mě zaujalo. Spíše šlo o celé pojetí filmu, v němž se otevřená propaganda střídala se scénami masakrů a znásilňování. Snímku dominovaly bitevní scény zobrazující hrdinství bojovníků RPF při osvobozování země. Večer po filmu jsem se šel projít k Belgickému památníku. Na stěnách proděravělých od kulek visel velký graf světových genocid. Našel jsem na něm bývalou Jugoslávii, ale nebyl tam Východní Timor ani Papua. Zmíněno bylo Mandžusko během japonské okupace, ale nikoliv Vietnam, Laos či Kambodža během americké invaze. Rwanda tu samozřejmě uvedena byla, ale chyběla informace o sousedním Kongu, kde již vykrvácelo, za přispění Kagameho režimu, přes 6 milionů lidí. Druhý den po projekci mne kontaktovali dva producenti filmu. Dozvěděli se, že jsem kolega režisér, a domáhali se mé pomoci. „To, co jste viděl, je pouze malý zlomek materiálu, který máme. Natočili jsme přes 50 hodin bitevních scén a brutalit. Vláda nám půjčila terén i vojáky, takže jsme jediní, kdo má v rukou tak cenný materiál.“ „Co s tím chcete udělat?“ zeptal jsem se zbytečně. „Prodat!“ odpověděli současně, „někomu, kdo bude chtít o Rwandě natočit film.“ Případné zájemce mohu uklidnit, materiál jsem nekoupil.
Autor je šéfredaktor tiskové agentury Asiana, americký spisovatel, novinář a režisér.