David Lynch

Málokterý z filmových režisérů se stal předmětem takového kultu jako David Lynch. Důvody jsou pochopitelné. Pro jednu generaci diváků byl seriál Městečko Twin Peaks jakýmsi invazivním parazitem, který skrze televizní obrazovky přinášel do domácností o dost jinou estetiku než obvyklá americká produkce, byť mnohé její prvky využíval (a zneužíval). Dobře si pamatuji, jak jsem se kdysi v devadesátých letech pravidelně – takřka rituálně – po vykouření jointa usadil v obývacím pokoji, zabavil ovladač, lehl si před televizi a přítomné rodinné osazenstvo vyzval buď k absolutnímu tichu, nebo rovnou k opuštění místa, kde zrovna probíhala lynchovská bohoslužba. Byla to pro mě doba prvního objevování podivných zákoutí literatury, hudby i filmu a Lynch byl jedním z nejvlivnějších umělců­-podivínů. A také jedním z těch, o nichž se sice hojně mluvilo a psalo, ale málokdo dovedl postihnout, co za fascinací jejich tvorbou stojí. Přes několik obligátních adjektiv jako „bizarní“, „surreálné“ či „snové“ zůstával z Lynchových filmů hlavně nepřenositelný pocit.

Když jsme v redakci diskutovali o lynchovském čísle, z úst redakčního kolegy zazněla prostá, leč odzbrojující námitka: „A není to nuda?“ Pravda je, že Lynch dělal přinejmenším v závěrečné dekádě svého života ledacos pro to, aby podobné poznámky provokoval. Autor, který v životě i tvorbě dával velký prostor všednodenním úkonům, natočil stovky předpovědí počasí a v poslední řadě Twin Peaks vystavoval publikum i několikaminutovým statickým záběrům na vylidněné bistro, kde někdo nekonečně dlouho zametá. A číst jeho šestisetstránkovou autobiografii Místo snění, kterou s ním sepsala novinářka Kristine McKenna, místy znamená čelit přívalu banalit. Zatímco v novém Twin Peaks i v Lynchových internetových aktivitách lze snadno najít zalíbení, sáhodlouhé pasáže režisérových vzpomínek na to, kdy a kde se s kým potkal, nebo odhalení, který druh sendviče miluje, těžko označit jinak než za úmorné.

To ovšem neznamená, že bychom hodlali deklasovat věhlasného autora. Jen jsme se rozhodli nerozmnožovat řadu analýz Lynchových nejslavnějších snímků a většina tematických textů se namísto toho zaměřuje spíše na přehlížené aspekty autorovy tvorby, případně na její nové „čtení“. Příkladem je esej Jana Koláře, který rozebírá klíčové tropy Lynchovy poetiky a ukazuje, proč je „nuda“ její podstatnou součástí. Další tematické články se věnují autorově hudební kariéře, tomu, co o něm říkají portrétní dokumenty, nebo specifickým kvalitám jeho internetového influencerství. A nechybí ani archivní rozhovor, v němž slavný tvůrce odkrývá své dávné, dnes možná lehce překvapivé já.

Vlastně je symptomatické, kolik pozornosti se věnuje Lynchově osobnosti, a ne přímo jeho dílu. Obojí je komplikované a nesourodé, obojí se vymyká jasným deskripcím a soudům. Samotný režisér nicméně odmítal stereotypní představu o rozervaných umělcích, jejichž vize jako by se vylévaly rovnou z hlubin jejich duší. „Hněv, deprese a zármutek jsou krásné věci v příběhu, ale na filmaře či umělce působí jako jed.“ To vám vzkazuje David Lynch.