Gabrielův dar
Přeložili Martin Karlíček a Patrick Ungermann
Mladá fronta 2008, 248 s.
,,Děti moc dobře vědí, co je to tyranie, pomyslel si, protože žijí s krutými a náladovými diktátory zvanými rodiče v podmínkách, kde jsou jejich myšlenky a činy tvrdě potlačovány.“ Takové tvrzení by mohlo platit v době viktoriánské Anglie, ale rozhodně ne v románu spisovatele pákistánsko-britského původu Hanifa Kureishiho Gabrielův dar. Podobně jako v Buddhovi z předměstí, Kureishiho debutu, je zde hlavní postavou dospívající Gabriel, jenž má nad rodiči navrch. Po jejich rozchodu působí jako prostředník i jako ten, který oba chápe a podporuje ve všech ohledech. Nicméně je mu jasné, že musí jít dál, spáchat i podvod, jen aby je znovu přivedl k sobě. Příběh je vyprávěn er-formou a částečně ztrácí osobitost Gabrielova projevu, avšak na druhé straně se tím vytvářejí další dějové linie – každý z Gabrielových komplotů znamená peripetii v osudu jeho rodičů podobně jako ve vztahu autora a jím zkonstruovaných postav. Kureishi se zde na rozdíl od svých nejznámějších děl nevěnuje etnickým otázkám, naopak zachycuje škálu společenských vrstev – od východoevropských au-pair po zkrachovalé rockové hvězdy. V souladu s definicí bildungsromanu zde nadto propojuje realitu s příznivými zvraty a kouzelnými schopnostmi postav. Gabrielův dar je předvídatelný, nicméně cesta, jíž protagonisté projdou, je plná zákeřných zákrutů i groteskních spočinutí, pro něž stojí za to se na ni vydat.
Anna Vondřichová
Dagmar Steinová
Vzpomínání
G plus G 2008, 238 s.
Je to pozoruhodná kniha psaná s přesností deníku, je to také cestopis a dobrodružný životopis mladé ženy z války a z poválečné doby. Když bylo autorce šestnáct, odjela do Anglie, kde studovala a pracovala, naučila se několik jazyků. Když jí bylo dvaadvacet, vydala se oklikou přes Atlantik – neboť byla válka – do Gibraltaru a podél břehů Afriky (kde navíc zuřily nemoci) do Teheránu dál. Po válce se vrátila do Československa, do Prahy, kde zorganizovala spoustu setkání se světovými spisovateli a také na nich tlumočila, třeba ze čtyř jazyků zároveň, nadlidský výkon, sama jsem ji jednou zažila, bylo jí osmadvacet let. Tlumočila slavným autorům doma i za hranicemi a také spoustu knížek velkých autorů přeložila do češtiny. Zpověď Dagmar Steinové (rozhovor v A2 č. 8/2009) mne nadchla nejen neuvěřitelnou autorčinou pracovitostí, ale také noblesou a skromností. A tím, jak si dokázala poradit za každých okolností: jednou cestovala válečným letadlem v zimě, bez komfortu, ledem byl obalen i vnitřek letadla. Zabalila se do pokrývky a lehla si na podlahu, tak strávila noc. Kniha může být také poučná a může vzbudit závist u lenochů a nevzdělanců. Když pomyslím na to, jak se spousta mladých lidí poflakuje a šílí nad texty blbých písniček či knížek, je mi smutno. Největší poučení z knížky jsem zažila sama: co všechno se dá užitečného a krásného stačit za jeden jediný lidský život!
Věra Stiborová
Jakub Hlaváček
Lovy, kovy, kosy
Malvern 2008, 72 s.
Lovy, kovy, kosy jsou všechno, jen ne běžná básnická sbírka. Téměř stejný význam a prostor jako texty tu zaujímají fotografie Hany Rysové, které nejsou pouhým doplňkem. Kniha je to krásná, a přitom ne plytce líbivá. Samy texty však budí určité rozpaky. Spíš než o básně s nespornou estetickou hodnotou jde totiž o meditace a filosoficko-lyrické reflexe na hranici toho, co lze vůbec zachytit slovy. Zaujetí, s nímž se autor stále znova pokouší vyjádřit „nevyjádřitelné“, působí sympaticky, jeho snaha však leckdy končí čestnou uměleckou prohrou. Autorovi nelze upřít senzitivitu a talent, blesknou se i básnicky jasnozřivá vyjádření, ale jako bychom je sbírali maně poztrácené na cestě za jiným cílem, řekněme kontemplativně-meditativním. Subtilní momenty individuálního vědomí, propojené motivy (mimo jiné) dětství, vzpomínek a zrcadla, jsou zachycovány citlivě a detailně, s maximální pozorností – často však bohužel příliš popisně, a tudíž paradoxně nepřesně. Básnické přesnosti a účinnosti totiž nelze dosáhnout vršením dalších a dalších slov, neustálým zpřesňováním a stíháním těch nejjemnějších nuancí: snadno pak unikne podstata. Především v básních v próze, lze-li tak Hlaváčkovy neveršované texty označit, stojí na místě jednoho nebo dvou slov celé trsy vět – a vlastně překážejí tam, kde by stačilo ukázat, nechat p(r)ocítit. Co takhle nabídnout čtenáři partnerskou roli? Jistě, leccos by zůstalo nevysloveno, ale tuto relativní ztrátu by vyvážil cenný zisk: silnější estetická působivost. Jasně to ukazují básně převažující v druhé polovině sbírky – zejména v těch kratších je z přemítajícího a hledajícího náhle básník, který ví.
Simona Martínková-Racková
Libuše Moníková
Zjasněná noc
Přeložila Jana Zoubková
Argo 2009, 99 s.
Komedie Věc Makropulos je podle Karla Čapka „nenáročná věc“, k níž se prý vrátil „jaksi z pořádkumilovnosti“, aby se vyrovnal s optimismem Bernarda Shawa (pentalogie Zpět k Metuzalémovi). V novele Libuše Moníkové však hraje hlavní roli expresivní operní verze Čapkovy látky od Leoše Janáčka. Ten text zhustil do libreta s přímočarou detektivní linií a kromě únavy ze smyček života v něm zdůraznil téma Prahy, v níž se vilně prolínají nesmrtelné historické události velkého dosahu i soukromého rázu. Text Zjasněná noc (název je převzat z Schönbergova smyčcového sextetu z roku 1899) je podobně úsporné a expresivní dílo s jednoduchou dějovou linkou a ohromivým rozsahem témat i emocí; podobně žíznivý běh Prahou. Hrdinka Eleonora Marty, kdysi emigrovavší baletní choreografka fascinovaná Janáčkem, se na začátku devadesátých let (novela vyšla v Německu v roce 1996) do Prahy vrací a jako komplikovaně zaujatý pozorovatel popisuje změny a z nich vyvstalé vzpomínky. Palác kultury, policejní muzeum, trasa tramvaje č. 22, rozbité ulice, stadion, kde bývaly spartakiády. Tyto (často autobiografické) postřehy vůbec nezestárly, prokázaly v čase své esejistické hodnoty. A to zdaleka není vše: z nich vyrůstá podivuhodný milostný příběh, plný naprasklého ticha, překonávaného odcizení a nezapomenutelných obrazů. Nepřehlédněte například existenciální erotickou scénu s bývalým spolužákem. Tato kniha je událost. Napomohla tomu i kadence vynikajícího překladu Jany Zoubkové.
Karel Brávek
Oldřich Janota
Neslyšící děti
Malvern 2008, 135 s.
Oldřich Janota je v obecném povědomí primárně hudebník; někdo jej slyšel společně s manžely Havlovými, někdo jej zná jako samostatného písničkáře, starší ročníky jej pamatují jako zakladatele skupiny Mozart K. aj. Celé jeho umělecké kariéře je vlastní experimentátorství, především na poli hudebního minimalismu. Překvapení z toho, že Janota vydává knihu, se tak mění spíše v očekávaný zážitek: i v próze je čtenář (posluchač) vtažen do experimentálního prostoru, kde se zdůrazňuje hudebnost jazyka, vypravěč-hlavní postava je laděn autobiograficky a označuje se jako „umělec“. Neslyšící děti matou už názvem: přirozeně zde o žádné neslyšící děti nejde, což hravě zdůrazňuje podtitul (na obálce maskovaný spíše jako „nadtitul“) „Answer 4 all“ (odpověď pro všechny). Neslyšící děti jsou soubor dvaatřiceti textů, které jsou sice na záložce označeny jako „fejetony a arabesky“, ale často se těmto žánrům vymykají – právě směrem k experimentu. Nikoli snad k samoúčelné hravosti, jak by se na první pohled kvůli zálibě v kalambúrech či z občasné anekdotičnosti mohlo zdát. Janotovy texty navnadí čtenáře na citátovost (bez dobré znalosti české poezie jim však budou jen těžko přístupné), motivické bohatství a konečně též na dost neobvyklé a nečekané zacházení s těmito motivy. To vše ale může být záměrně matoucí úkrok. Janota nezapře sympatie k východnímu myšlení, a ačkoli se to slovo nikde v knížce explicitně neobjeví, jedním z klíčů k textům může být žánr kóanu. Tento buddhistický žánr má také na první pohled často charakter kalambúru, slovní hříčky, a tváří se jako kuriózní legrace, pohrdající běžnou logikou a běžným žebříčkem hodnot. Smysl kóanů je však noetický: umožnit adeptovi vhled do oblastí, které jsou běžnému vnímání nedostupné. V tomto striktním smyslu samozřejmě Janotovy texty ke kóanu přirovnat nelze; přesto však něco z jejich logiky v Neslyšících dětech zůstává. Vedle zmíněného podnázvu (může se označením „odpověď pro všechny“ honosit jiný text než takový, který de facto žádnou odpověď nedává?) je to vypravěčská strategie. Vyprávěnky o putování experimentálního umělce, o jeho koncertech a o lidech, které potkává, se často zcela nečekaně překlápí do jiného časoprostoru, vzpomínky se mísí a vrství na sebe s reflexemi jiných dějů a literárními citacemi a kolážemi; na těchto místech, kde se standardní příběhová linie láme a vlastně zaniká, jako by se právě objevovala kóanová myšlenka – čtenář je náhle ponechaný na holičkách. Janotovy texty ovšem nejsou dílem přísného zenového mistra, a autor čtenáři přece jen nabídne řešení, byť jen ve formě další jazykové hříčky. Dobře ví, že v naprosté většině mluví k nevidomým dětem.
Pavel Šidák
Svatava Antošová, Mika Horáková, Ivo Medek Kopaninský, Bob Randýsek, Přemysl Vacek, Viki Shock, Dan Štverák, Edmond de Factor Lapsus, Eduard Vacek
…ode dna! Almanach absurdity
Clinamen 2008, 296 s.
Zas… ode dna – či „wod podlahy“, když banality mizérie na kolena chtí nás ‘razit; almanach absurdity zkonejší, když chceš zas oplátkou jednu komus vrazit, ač vůči věčnosti jsou tvé zájmy pouhé chmejří, což absolutisty vždycky sejří – ne, vskutku není, co by bylo, a návrat jediné, co tobě zbylo – anebo marné sháňky za chimérou jistot: čím více máš, tím víc ti schází a nicoty smích tvé snažení doprovází, a vposled jako blbec všem na odiv – kéž ani vítězství tě nerozhází! Své zblitky pipláš v klidném koutě – buď bez obav, tam nenajdou tě, a v dušičce se tetel, jak‘s cos kdys dokázal, že vašnosta zásad ti přikázal; ne, co bylo, vskutku není, ač tváří se, že vším provždy stalos. Vyprávění patafyziků v almanachu sice projevuje díl jednotvárnosti, který v kratších textech Patafyzických občasníků není tolik zřejmý, to, co v krátké hříčce předvádí algoritmus vychýleného myšlení, ve vícestránkovém textu působí úporně (resp. úmorně), ať už senilní bujarostí nebo trvalým optimismem malgašských výherců slevenek na brusle. Na druhé straně třeba ocenit zavilou vytrvalost patafyziků na kótách mimo proud zájmu publika. Aplaus zasluhuje insitní výtvarný doprovod almanachu, hodný svou lascivností a tesařským uhlem náborového letáčku do familiárních zařízení. Osobně mi více konvenují vyčpělé trampské písně. Hoj!
Vít Kremlička
Nick Abadzis
Lajka
Přeložil Richard Podaný
BB art 2009, 208 s.
Komiks Lajka zpracovává historická fakta zrodu sovětské kosmonautiky s přihlédnutím k doposud tajeným informacím. Příběh o okolnostech, které předcházely vypuštění Sputniku 2, což byla druhá umělá družice Země a zároveň první kosmická loď s živým tvorem, tedy psem Lajkou, přebírá ideologií vytvořený mýtus o odolném kříženci s proletářskými kořeny. Životem zkoušená fena Kudrjavka (což je původní Lajčino jméno) touží po lidské lásce, ale místo toho se setkává jen s krutostí. Lásku nachází až ve Vědeckovýzkumném ústavu leteckého lékařství, kam se dostane z ulice jako pokusný pes. Vědkyně Jelena si Lajku oblíbí, a tak může začít srdceryvný příběh o zbytečné smrti jednoho oddaného psa. V anotaci se dočteme, že komiks je o „mravních a citových problémech lidí (…), kteří vyslali Lajku na smrt“. Problémem je, že dospělému to vše přijde tezovité a edukativní; po přečtení máme pocit přílišné hry na efekt. Proto je pro dnešního čtenáře příběh zajímavý spíše kvůli informacím, které autor čerpal z knih demytizujících tento efektní let, načasovaný na čtyřicáté výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Dozvíme se například, že Sputnik 2 byl sestaven v šibeničním termínu během čtyř týdnů, a první živý kosmonaut byl proto pod záminkou vědeckého pokroku předem odsouzen k smrti. Lajka prý také nezemřela bezbolestně, jak tvrdila oficiální verze – kvůli technické závadě se udusila asi pět hodin po startu. Komiks se zdá být ideální volbou pro dítě školního věku, které se zajímá o výzkum vesmíru a má rádo psy.
Karel Kouba
Karel Cudlín a Jáchym Topol
Cestou na východ
Torst 2008, 88 s.
Skoro vždycky, když mám pocit, že jsem zrovna na místě, kde se děje něco opravdu důležitého pro tuhle společnost, nebo v kulturních kruzích, které jsou mi blízké, potkám tam také Karla Cudlína s fotoaparátem. Když pak vzpomínám, jak to vypadalo v osmdesátých letech u pražské Lennonovy zdi nebo jak nastupoval kapitalismus do ulic Česka v letech devadesátých, mnohdy si nejsem jistý, co z toho opravdu pochází z mé paměti a co si vlastně pamatuji ze snímků právě od Cudlína. V knize vzpomínek vyprávěných Jáchymem Topolem přibližuje Cudlín svými snímky a komentářem často i místa a prostředí, do nichž jsem se nikdy nedostal. Jeho fotografické reportáže z Náhorního Karabachu, Mongolska, Lodže či Podkarpatské Rusi pak ale působí nikoliv jen exotičností svého prostředí a řemeslnou dokonalostí, ale vytrvalou snahou o zachycení toho podstatného z povahy místa, doby a lidského života v nich. Autor nám sice nevysvětlí, jak se mu tuto snahu daří naplňovat, o jeho přístupu k fotografování i k událostem a prostředím, s nimiž se setkával, se od něj přesto dozvíme ledacos nového. Ukazuje se, že vedle edice Fototorst, v níž vydavatelství zatím v jedenatřiceti svazcích představuje českou fotografickou scénu, má smysl i nová miniedice upravovaných vzpomínek fotografů, v níž kromě Cudlína vyšly loni i vzpomínky Dagmar Hochové.
Filip Pospíšil
Martin Kučera
Legendární kriminalista: Pražský Maigret
Academia, 2009, 494 s.
Historik Martin Kučera (nar. 1958) sepsal co možná nejpravdivější legendu o Karlu Kalivodovi (1916–1980), českém kriminalistovi přezdívaném Pražský Maigret. Zájem o ni zřejmě projeví občané, kteří byli v období 1945–1976 dotčeni vztahem k českým policejním orgánům. Čeští adepti kriminalistiky dostanou nový titul do základní studijní literatury. Plejáda autorů zastřešených Ústavem pro studium totalitních režimů bude poměřovat své publikační výstupy s touto ojedinělou reflexí druhé totality. Čtenář bez odborných ambicí však pasáže s nejvyšší faktografickou hodnotou, týkající se mnohdy kontextu osob dosud pozornosti unikajících, nejspíše přeskočí. Autor v knize komentuje zcela nekompromisně zklamání hlavní postavy (i své vlastní) ze socialismu, nezreformovatelného ani osobním obětavým přičiněním. Hned v úvodu historik srozumitelně předvádí svou pozoruhodnou hermeneutickou výbavu, obdobnou nástrojům špičkového kriminalisty. Jeho závěrečná studie se řadí k literární teorii detektivek. Osu knihy tvoří rekonstrukce životního příběhu ambiciózního workoholika upnutého na policejní práci – s kaleidoskopem epizod i poznámek k účinkujícím postavám a se šesti intermezzy ve formě detektivních povídek. Pražský Maigret, na způsob krále Artuše, s několika věrnými přemáhal zločin, dokud po celoživotním boji nepodlehli intrikám Státní bezpečnosti.
Jaroslav Mestek
Paměť a dějiny 1/2009
V posledním vydání populárně-historického časopisu publikovaného Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR) mě nejvíc zaujal rozhovor s lotyšským Janem Palachem – Elijahu Ripsem, který se rovněž zapálil na protest proti okupaci Československa. Pokus o demonstrativní sebevraždu v dubnu 1969 však přežil, stejně jako následné vyšetřování a věznění v sovětských psychiatrických léčebnách. S matematikem Ripsem, který nyní žije v Izraeli, pořídil rozhovor Adam Hradilek, který se v čísle vrací i k příběhu kurýra Dvořáčka, s nímž v loňském roce rozpoutal aféru Kundera. Dva texty (J. Rokoského o Rudolfu Beranovi v březnu 1939 a R. Lapáčka o obraně Podkarpatské Rusi ve stejném období) se v časopise vztahují k sedmdesátému výročí německé okupace. I když může být pro někoho zajímavé zjištění, že i k tomuto období se dají najít v Archivu bezpečnostních složek dokumenty, studie ve skutečnosti nepřinášejí mnoho nového. Druhý konec časové linie, jíž se ÚSTR věnuje, je v čísle reprezentován studií ředitele Pavla Žáčka. Pomocí výběru dokumentů z roku 1989 se mu daří doložit podíl prokuratury na tehdejších represích proti demonstrujícím a opozici a její ovlivňování ze strany vedení KSČ. Text doprovázejí zajímavé fotografie demonstrací, někdy pořízené z perspektivy zasahujících policistů a označené jako archiv autora (!).
Filip Pospíšil
Martin W. Ball
Moudrost hub
Přeložila Ivana Svobodová
Dybbuk 2009, 220 s.
Literatura věnovaná drogám je velice ošemetná. Každý, kdo chce psát o zkušenosti se změněnými stavy vědomí a nevybere si čistě chemickou, historickou či antropologickou perspektivu, se pouští na tenký led. Velká část publikací snažících se charakterizovat podstatu těchto stavů totiž končí v balastu mělkého duchovna či newageového kýče, protože se snaží popsat něco, co ani běžnými slovy popsat nejde. Vždyť intoxikace nás přibližuje k podstatě věcí a jevů právě tak, že se dokážeme vzdát jazyka a alespoň částečně vymanit ze zajetí řeči a navyklého systému označujících a označovaných. Ačkoliv se kniha s podtitulem „Šamanský rozvoj duchovního vědomí“ tradiční hantýrce nevyhne (ono to ostatně, zdá se, ani nelze), nejedná se o laciný ideologizující bedekr po krajinách mezních stavů, ale o cennou příručku, v níž jsou celkem věrně nastíněny nejen změny intoxikované mysli či průvodní fyzické pocity, ale i analogie prožívaného vytržení s náboženskými systémy nebo údajný vztah psylocibynových hub k historickému vývoji lidského myšlení. Kniha se snaží pracovat s myšlením navozeným entheogeny (což je termín, jímž autor nazývá látky umožňující proměnit duchovní vědomí) a jedním z jejích hlavních účelů je „radit“ uživatelům psychedelik, jak se na cestě neztratit, případně jak při ní nezůstávat pouze na povrchu. S nejvýstižnější definicí se ale nakonec setkáme už v závěru druhé kapitoly: „Je to chaos a řád, proud a změna, příliv a odliv, život a smrt. Je to imanentní a transcendentní. Je to krása.“
Karel Kouba