Vladimír Svatoň
Román v souvislostech času
Malvern 2009, 327 s.
Směřování monografie Vladimíra Svatoně dobře vystihuje její podtitul, „Úvahy o srovnávací literární vědě“. Kniha je dělena, jak je v oboru zvykem, na část přinášející stati teoretické a na část s články zaměřenými na konkrétní díla, celým textem však proniká snaha postihnout obecnější problematiku literární komparatistiky, definovat její situaci a načrtnout její možnosti. Svatoňovo uvažování je filosoficky fundované; vedle myslitelů, kteří jsou v literární vědě obvykle zvažováni, je zde specifikem návrat k německé klasické filosofii (Schelling, Schiller, Kant, Schlegel, Hegel), která je nazírána jako myšlenkové pnutí stále živé, předznamenávající i nejnovější literárněvědnou diskusi. Materiálovým jádrem knihy je román: vedle ohledávání jeho genetických souvislostí (román, mýtus a epos), typologických a genologických aspektů se pozornost soustředí (vedle Čechova, Vaginova, Bunina, Puškina, Dostojevského, ale také např. Bondyho) zejména na V. Nabokova. Právě u Nabokova jakožto dvojjazyčného a „dvojdomého“ autora se komparatistická problematika výrazně dostává ke slovu, a to tezemi o omezenosti pojmu národní literatury či právě autorské osobnosti. Nelze zde vyjmenovat všechny body Svatoňových úvah, zmiňme alespoň problematiku literárních dějin. Oproti standardní představě lineárnosti a vývojovosti promýšlí Svatoň model literární historie jako rozvíjení dlouhodobých, předznačených tendencí: takto je v závěrečné stati „Romantismus – konstanta novověké Evropy“ navrženo porozumění moderní evropské literatuře jako celku.
Pavel Šidák
Tanja Dückersová
Nejdelší den v roce
Přeložila Lenka Housková
Kniha Zlín 2008, 181 s.
Tanja Dückersová, německá spisovatelka, k jejímž románům patří například Zóna Berlín nebo Nebeská tělesa, se tentokrát pustila do složitě formovaného příběhu. Ten je zde vyprávěn z pohledu pěti sourozenců. Každému z nich je věnována jedna kapitola, ve které zjišťuje smrt otce. Z jednání hlavních postav a reakcí na tuto událost se dozvídáme něco málo o jejich životech, smýšlení, tužbách, ale i obavách a pochybách. Zpočátku působí autorčin styl dojmem, že chce co nejvíce zapůsobit na city a navodit dramatickou atmosféru, což na prvních stránkách dokonce zastiňuje děj. Čtenář musí prokázat i schopnost dobře se orientovat v čase a přeskakovat v dějových liniích, na což si ale lze poměrně rychle zvyknout. Každá kapitola je jako nahlédnutí oknem do životů jednotlivých členů rodiny, během nějž je nám dovoleno uzřít jen pár momentů, pár myšlenkových pochodů, a než se nadějeme, přesouváme se zas o okno dál. S postavami nás spojují jejich pocity, hlavně ty obyčejné a nám všem důvěrně známé, díky nimž se přibližujeme tomu či onomu členovi rodiny. Atraktivním prvkem je rozhodně postupné odhalování souvislostí – každý sourozenec zná jen část mozaiky a ještě ji vidí pod svým úhlem. Především v poslední kapitole si člověk uvědomuje, kolik pohledů na věc existuje a jak žalostně málo o věcech nám tak blízkých víme.
Aneta Kuchařová
Kniha o čuráku
Sestavila Nella D. Astonová
Dybbuk 2009, 271 s.
Nakladatelství Dybbuk, které se dlouhodobě věnuje vydávání klasické erotické literatury, opět přichází s podivným kočkopsem v podobě souboru výpisků z nejrůznějších textů české i světové literatury. Doplňuje tak Knihu o kundě z roku 2007, jejíž název měl v kontextu „vysoké“ literatury šokovat puritánské publikum, které ovšem jako by zmizelo někde v černé díře historie. Podobně je tomu i s přítomným svazkem. V masturbační předmluvě, protkané samoúčelnými citacemi, se Nella D. Astonová snaží knihu obhájit před přízrakem jakéhosi démonického pornofoba, a aby dodala svému textu fundovanosti, operuje feministickými teoriemi nebo rozdíly mezi erotikou a pornografií. Chce se mi ale říct, že TO slovo už dnes opravdu obhajovat nepotřebuje, protože nikoho neurazí ani neohromí, tím spíše ne v kontextu umění, respektive literatury. Torza dobrých i horších textů nějakým způsobem se vážících k penisu zde působí spíše jako nahodilé výpisky z četby. Bezkoncepčně zřetězené úryvky, které byly účelově vykastrovány paradoxně právě kvůli přítomnosti mužského pohlavního orgánu, fungují v důsledku jako jednotvárná litanie, k níž je zbytečné se vracet. Osvěžujícím dojmem působí snad jen klasické sprostonárodní písně, například verše „Na Albertově na patologii/ hrabou se doktoři v prohnilém pyji./ Nevěří svému oku, co je v něm gonokoků.“. Ty se nemůžou rovnat ani s texty současných písničkářů Xaviera Baumaxy nebo Záviše, které v psané podobě vyznívají spíše jalově. Takhle antologii prostě dělat nelze; vše spíše připomíná album malého onanisty, který si do sešitu lepí dívky s odhalenými ňadry, jež si předtím vystříhal z dějin umění nebo zadní strany Blesku.
Karel Kouba
Jakub Guziur
Příliš těžké lyry
Host 2008, 160 s.
Pro T. S. Eliota a Ezru Pounda byla poezie snahou o zachování, respektive obnovení humanisticky založené civilizace a kultury; a je-li dnes někdo schopen jim porozumět, pak na onom příliš lidském -ismu, z nějž se dnes stala spíše nadávka, patrně dosud něco bude. Mladý anglista Jakub Guziur věnoval dvěma anglo-americkým modernistům svůj vytříbený esejistický triptych. První část představuje poetiku modernistické básnické sekvence, její úsilí o neustálé pobízení čtenáře a tříbení jeho vnímavosti. Ve dvou následujících esejích nás autor provádí Eliotovou Pustinou a Poundovými Cantos. Obě díla jsou „simulací prostředí moderního světa“; v Pustině se především slévají hlasy, v Cantos se prostupují obrazové vjemy. Autorovi nicméně nejde ani tak o srovnávání Eliota s Poundem, jako spíše o rekonstrukci dvou podob titánského uměleckého záměru. Oba básníci nás vtahují do světa, nikoliv svého, ale našeho: to, že i my jsme obyvateli Pustiny, nám připomene baudelairovské zvolání: „Čtenáři pokrytče – můj bližní, bratře milý!“ Podnětná je autorova práce s analogiemi, v nichž přicházejí ke slovu také kontinentální spisovatelé spřízněného zaměření: Hermann Broch, Italo Calvino, Sándor Márai. I ti cítili potřebu „dát alespoň svou zemi do pořádku“ – obnovovat ve vyprázdněném světě otázku po smyslu.
Michal Špína
Jaroslav Olša
Závistivý lidojed a pták nepták
Ilustrace Mariana Dvořáková
Argo 2008, 158 s.
Ilustrovaná ediční řada mýtů, pověstí a pohádek zemí a národů z celého světa, již vydává nakladatelství Argo, dnes tvoří početnou skupinu svébytných publikací, které se odlišují od ostatních na knižních pultech na první pohled. Z obálky Mýtů a pohádek z Nové Guineje zírá-nezírá podivná bytost bez očí, jejíž prázdné oční důlky jako by sledovaly, co si český čtenář počne se všemi těmi hadími muži, kasuáry, moskyty, ohnivými muži, lidojedy, svátky velkého žrádla, nekonečnými tanci trvajícími celou noc a nepříliš laskavými duchy.
Autor knihy, indonesista Jaroslav Olša (nar. 1938), je podepsán pod Česko-indonéský slovník anebo pod antologii současné indonéské prózy Tygr! Tygr!. V knize je počítáno s tím, že onen indonéský ostrov v Tichém oceánu je pro Středoevropana příliš daleko a že jeho zvyklosti jsou příliš odlišné. Proto je publikace opatřena rozsáhlým úvodem, který nás podrobně seznámí s krajinou, poskytne nám základní informace zeměpisné, historické i společensko-politické. Prostor je věnován rovněž otázce jazykové, míře civilizačních vlivů, jež na oblast působí, i konkrétním podobám tamního „umění primitivních národů“, maskami a kultovní dřevořezbou počínaje a užitým uměním z přírodních materiálů konče. Bez pozornosti nezůstane pochopitelně ani problematika náboženství, která v prolnutí s lidovou slovesností, vírou v nadpřirozené síly, černou magií a nejrůznějšími kulty vytváří ideální živnou půdu pro vznik příběhů. Rozsáhlý úvod uzavírá kapitola o etice Papuánců, jejich mytologii, folkloru a pochopitelně také kanibalismu – tématu v souvislosti s touto končinou stále hojně diskutovaném. Podstatnou část knihy však tvoří sbírka papuánských skazek, příběhů, pohádek a mýtů, které tematicky vycházejí a čerpají z lidové slovesnosti celé rozsáhlé oblasti Melanésie. Publikace obsahuje nejen lidové pohádky, jak se dochovaly do dnešních časů, ale i převyprávěné a poměrně naturalistické příběhy domorodců i typicky mytologické texty. Autor do knihy zařadil rovněž témata odbornější, oscilující již kdesi na hraně etnografie. Dominují však příběhy okořeněné notnou dávkou exotiky s přídavkem primitivismu četných kmenů, z nichž některé dodnes žijí na úrovni doby kamenné.
Bylo by však dobré připomenout, že navzdory podtitulu, který obsahuje slovo „pohádka“, je sbírka určena vyspělejší čtenářské obci. Příběhy vycházející z krutých zákonů přírody anebo neméně krutých kmenových zvyklostí rozhodně nebudou ideální četbou před spaním pro malé děti. Jak naznačuje i poznámkový aparát týkající se novoguinejských reálií včetně závěrečné kapitoly o kultu kargo, jde spíše o knihu národopisnou než klasicky pohádkovou, jak už ostatně v této edici bývá dobrým zvykem.
Magdalena Wagnerová
Jim Starlin, Jim Aparo, Mike De Carlo
Batman: Deset nocí KGBeasta
Přeložil Jiří Pavlovský
Crew 2009, 158 s.
Před dvaceti lety skončila studená válka. K jejímu konci přispěla nejen Gorbačovova perestrojka, ale také prohlubující se rozdíl mezi vojenským arzenálem USA a SSSR. Reagan vyhlásil program Hvězdných válek, tedy předzvěst dnešního obranného deštníku USA, který měl zajistit zlikvidování balistických střel pomocí družicového systému ještě před dopadem. V novém Batmanově příběhu se ruský válečný kyborg Beast vymkne z rukou svých šéfů a vydá se do USA zlikvidovat deset nejdůležitějších lidí, kteří na Hvězdných válkách pracují, a zvrátit tak nerovnovážnou situaci. FBI a CIA jsou však příliš rozhádané na to, aby zabijáka zlikvidovali, a proto na scénu nastupuje Batman. Netopýří superhrdina se tak zapojuje do realisticky vykreslené historické fikce, v níž se dokonce potkává i s Reaganem. Kromě zasazení do konkrétních reálií však příběh příliš nevybočuje ze zaběhlého stereotypu: superhrdina se ocitá na pokraji svých sil, a přesto vítězí. Beastův příběh je ještě orámován ponurou příhodou o brutálním vrahovi mladých dívek, která je sice slibně rozehraná, závěr však působí odbytě. Kresba v obou případech nevybočuje z mainstreamu. Pro batmanofily ještě poznámka: Deset nocí chronologicky navazuje na Millerův Rok jedna, další dobrodružství vyšla (zatím ne česky) pod názvem Rok tři.
Jiří G. Růžička
György Spiró
Feleségverseny
Magvetö 2009, 340 s.
Titul nové knihy uznávaného maďarského autora (nar. 1946) v překladu znamená Souboj manželek. Jedná se o satirické dílo, které čtenáře zavádí do blízké budoucnosti. Autor v něm důmyslně zobrazuje negativní společenské jevy přítomnosti v přebujelé, absurdní podobě. Ironická karikatura sice rozesměje, ale vyvolá i spoustu otázek. Čtenář je vtažen do prostředí rozpadajících se panelákových sídlišť, jejichž obyvatelé žijí z černých odběrů proudu i tepla a pracují načerno, kde se dá. Hromadná doprava dávno nefunguje, děti tráví čas prostitucí, mafie je všudypřítomná, rozmáhající se negramotnost nutí k zavedení obrázkového písma. Vypukne také maďarsko-romská občanská válka, jejímž výsledkem je oddělení jedné župy od zbytku země a vznik samostatného Romanistánu. Princip parlamentní demokracie nakonec vypovídá službu a je rozhodnuto o návratu krále. Manželku mu pak vybírá národ prostřednictvím televizní reality show, k čemuž odkazuje také název knihy. Spiróovu nejnovějšímu románu zajistila značnou pozornost velmi silná vlna nevole, která se proti němu zvedla v pravicových kruzích poté, co se počátkem května stala citace z jednoho rozhovoru s ním součástí zadání písemné maturitní zkoušky z maďarského jazyka. Společenská angažovanost spisovatelů je v Maďarsku běžná a prolínání politiky a kulturního života častější než u nás, nicméně zdvižený prst, jak lze román – jenž se od otevřených politických vzkazů distancuje – také chápat, získává možná díky maďarským výsledkům voleb do Evropského parlamentu na další aktuálnosti.
Jiří Zeman
Vladimír Mlynář
Kosta. Rozhovor přes dvě generace
Respekt Publishing 2008, 168 s.
Reformní komunista (během Pražského jara ředitel nakladatelství Svoboda ) a posrpnový emigrant Tomáš Kosta (1925) se velmi dobře uplatnil v západoněmeckém vydavatelském průmyslu a zasáhl svými zkušenostmi i do polistopadového dění. Záměrem knižního rozhovoru je seznámit čtenáře s životní dráhou zpovídaného a dobrat se odpovědi na klíčovou otázku, která je pro autora Vladimíra Mlynáře i vzhledem k jeho rodinnému původu svrchovaně důležitá: „jak jste mohli“ – rozuměj uvěřit a podlehnout chiméře komunismu, jejíž hrůzná praxe se tak rozcházela s líbivou ideologií. Objekt vzhledem k této intenci není zvolen ideálně. Selfmademan Kosta je evidentně dělný muž činu a nikoli subtilní intelektuál tonoucí v rozporech – na většinu Mlynářových otázek v tomto duchu stereotypně odpovídá „o tom jsem nepřemýšlel“, v lepším případě hovoří vágně či obecně. Nejlepší část knihy tvoří věcný popis válečných infernálií, neboť Kosta prošel jako dítě z pražské levicové židovské rodiny Terezínem a Osvětimí a přežil jen souhrou šťastných okolností. Rozhovor také upozorňuje na Kostův vztah s Böllem a Grassem, s nimiž dokonce vydával levicovou intelektuální revui L (1975–86), inspirovanou (i titulem, L jako Listy) českým rokem 1968; u nás ji žel zná málokdo.
Jiří Zizler
František Štorm
Eseje o typografii
Revolver Revue 2008, 155 s.
Knihu dělá nejen vyprávění či básnická skladba, ale obzvlášť úprava. V Esejích o typografii uvádí autor František Štorm čtenáře do základů umění písma, jeho návrhů, architektoniky a realizací. S nevtíravým humorem hovoří o podmínkách svého uměleckého řemesla, zabrousí do historie a v každé kapitole věnované jednomu tématu nezapomene přikořenit vlastní zkušeností nebo postřehem. Písmo má vždy odrážet něco z ducha díla – v jaké době však žijeme? Pohlédneme-li na obvyklá písma, užívaná v běžném tisku, můžeme jenom hořce zabědovat: osobitosti pomálu, cokoli vybočí, hned kaceřováno hnidopichy všeho ražení. Autor porovnává situaci tuzemskou se zahraniční, popisuje typografické práce na řádovém časopise Reguly Pragensis, rozjímá o podobě a úpravě hracích karet, o písmu k potřebě novinového tisku, knižní a jiné, kupř. propagační. Zabývá se digitalizací písem – převáděním do elektronické podoby k potřebám počítačové typografie. Francouzský tisk jej označil za provokatéra – zda nadneseně, sezná návštěvník webových stránek stormtype.com. Pro člověka, který dá na vyváženou úpravu, kniha nedocenitelná. Ostatně, projděte si plakátovací zákoutí a všimněte si, jaké písmové typy jejich tvůrcové užívají. Obzvlášť letní akce poskytují na plakátech přehlídku originality i nevkusu, jaká je jinde sotva k vidění.
Vít Kremlička
Evelyn Underhill
Podstata mystiky a jiné eseje
Přeložil Jan Frei
Dybbuk 2008, 176 s.
Britská spisovatelka a básnířka Evelyn Underhillová je vskutku nevšední zjev a od roku 2000 je anglikány uctívána jako svatá. Autorčino pojetí se dá označit jako ekumenické: kvakeři podle ní ve svém mlčení získávají stejné vědomí těsného společenství s Bohem jako katolíci v eucharistii. Její pojetí mystiky je velmi široké a otevřené: mystici mohou být transcendentalisté, panteisté či sakramentalisté a patřit k různým náboženstvím, a sobě navzájem se podobají mnohem více než „průměrní věřící těchto nábožensví“. Oněmi „průměrnými“ a jejich institucemi přitom autorka nijak neopovrhuje: naopak zdůrazňuje, že nejbohatší a nejplodnější typ mystické zkušenosti se vynoří spíš v náboženských institucích než mimo ně, a pokud se mystikové vzdají kázně, autority, podpory společného života a začnou se pokládat za izolované jednotlivce, pak jen těžko uniknou „duchovní megalomanii“. Ostatně kritériem mystikovy autentičnosti je pro Underhillovou v podstatě konvenční „uspořádaný život v každé situaci“. V její knize ovšem najdeme četné formulace poměrně nekonvenční, když kupříkladu píše, že „i kdyby poustevník vyloučil všechno ostatní, bakterie v jeho trávicím ústrojí by mu připomněly, že člověk sám žít nemůže“. Ohled k lidskému organismu v knize vystupuje překvapivě silně a autorka nedoporučuje žádnou jednotnou cestu. V otázce podstaty mystiky věcně konstatuje: „domnívat se, že extáze je nutně patologický symptom, je právě tak nekritické jako domnívat se, že je to nutně mystický stav“.
Jan Lukavec
René Guénon
Král světa
Přeložil Oldřich Kalfiřt
Malvern 2009, 90 s.
Francouzský filosof a esoterik (1886–1951) se ve své nové u nás vydané knize zabývá symbolikou středu světa, země živých, duchovními centry, v nichž vládne „král světa“. Jde o stručný přehled centrálních posvátných míst, jimž má vévodit „živoucí buddha“ či kněz moudrosti, který má být jakožto prototyp člověka obrazem samého logu světa. Do jedné útlé knížky se tak soustřeďují bez ladu a skladu a na přeskáčku nejrůznější spirituální tradice a čtenář si musí pro sebe vydestilovat základní pravdu, kterou chce autor sdělit. Jde vždy o vztah k nejvyššímu duchu, k němuž se vztáhnou ti vnitřně silní, kteří v sobě podržují základní moudrost, spravedlnost a pravdu, ať už to je hebrejský malkicedek, keltský druid či probuzený východní buddha. Povídání o duchovních skutečnostech nedosahuje na nějakou myšlenkovou syntézu či hlubší filosofický vhled, jde jen o vykreslení náznaků duchovních skutečností, které se tváří tajemně, ovšem přináší jen kaleidoskop mytických představ o „prvotním stavu člověka“ a s ním spjatými „zeměmi zaslíbenými“. Jimi má vládnout sám manu (král světa) jako projev nejvyššího duchovního principu, „posel bohů“, který je pak spojujícím článkem mezi vyššími skutečnostmi a lidmi, jimž mají přinášet štěstí a spásu. Knížka je tedy určitým religionistickým pokusem o skicu místa projevení bytí.
Jiří Olšovský