Jon Fosse
Mámení
Přeložil Ondřej Vimr
Pistorius & Olšanská 2009, 62 s.
Zatím poslední novela norského spisovatele a dramatika vychází po dvou letech také v českém překladu. Nacházíme tu opět prvky pro autorovu tvorbu příznačné: jazykovou úspornost, minimum interpunkce, časté opakování slov. Vyprávění se pohybuje v jakýchsi kruzích, kdy je hlavní dějová linka narušována doplňováním minulosti a zároveň snovými pasážemi. Jazyk je zvláštně rozkročený mezi hrabalovskou básnivou poetikou a bernhardovskou strohostí. Obsahově se Fosse tentokrát patrně pokusil vyrovnat s Dostojevským. V útlé knize, jejíž děj se odehrává zhruba na konci 19. století, sledujeme cestu dvou sedmnáctiletých milenců, kteří se ze společnosti vyřadí tím, že čekají nemanželské dítě. A stejně jako se Raskolnikovovi připletla do cesty stařena-lichvářka, kterou bylo nutno kvůli vlastnímu prospěchu zabít, tak se tomuto páru postaví hned dvě báby, jichž je třeba se zbavit. Minulost musí ustoupit budoucnosti! Akt vraždy ale autora nezajímá, a vlastně ani to, co se po spáchaném zločinu děje ve vrahově mysli. Stařena je vždy čistě odklizena mimo příběh a pár pokračuje ve své cestě k vlastní rodině. O vině se nemluví, zločin se ukazuje jako něco nevyhnutelného. Z původního Zločinu a trestu tak mizí trest, zločin se mění v nutnost. Autor jako by tím chtěl naznačit, kam se naše společnost za poslední století posunula. Nemusí moralizovat, stačí napovědět…
Jiří G. Růžička
Roman Erös
Cadík
Družstevní práce 2008, 154 s.
Prozaický debut Romana Eröse (nar. 1963) rozvíjí dvě časová pásma – jedno historizující, z druhé světové války, zachycující dobrodružný útěk židovské dívenky a tajemného mladého muže Evropou přes Francii do Ameriky před nacistickou okupací; druhé ryze současné, představující peripetie nezodpovědného, lehkomyslného flinka – v závěru se překvapivě, rádoby magicky prolnou a zapadnou do sebe. Příběh trochu s rysy moderní pohádky má schéma a ambice takzvané velké prózy, bohužel ztroskotává na autorově neumění a diletantismu: převládá naivita, jednoduchost, přímočarost, zrychlená akčnost, a na druhé straně zas rozvláčná didaktičnost. Textem se rozlévá oceán zbytečných slov a scén, neboť vypravěč neumí nic nechat na čtenáři, musí všechno doříci do konce, školsky vysvětlit, ilustrovat. Přes zjevně výrazné slabiny však Erösova próza nevyznívá trapně a nesympaticky, povyšuje jí zvláštní insitní půvab, upřímná a poctivá snaha zmocnit se příběhu, v němž je všechno možné a jež má platnost čistého a nevinného snu.
Jiří Zizler
Claire Keeganová
Modrá pole
Přeložila Alice Hyrmanová-McElveen
Kniha Zlín 2009, 180 s.
Irská spisovatelka Claire Keeganová je ve své sbírce povídek Modrá pole věrná žánru. Snad ještě lépe než český výraz „povídka“ vystihuje její prózy anglické označení „short story“, krátký příběh. Keeganová jde rovnou k věci a pomocí dokonale vykreslené atmosféry popíše na několika málo stránkách záblesk okamžiku v životě hlavního hrdiny tak sugestivně, že zároveň rozehraje příběh, který, ač skutečně krátký, přesáhne hranice textu a roztáhne se do dlouho přetrvávajícího pocitu neklidu. Autorka pracuje jako fotograf: zachytí jen fragment výjevu, ale tak, že snímek navádí k domýšlení kontextu; vyvolává dojmy mnohonásobně pestřejší, než je samotný obrázek. Keeganová, která sama vyrůstala na farmě, hledá svá témata a motivy na irském venkově – vytváří podivuhodný svět, kde se mísí snění zvířat, babské pověry, křesťanské symboly, problematika celibátu, sexuálního zneužití a osobních krizí. V tomto světě ženy, muži a děti mají každý své jasně dané místo a neradno je měnit. Venkovští hrdinové-vypravěči jsou děti, dospívající, dospělí, duchovní, zamilovaní, nenávidění či nenáviděníhodní. Jedno mají společné – každý z nich v jednom zásadním okamžiku probírá ve zrychleném tempu celý svůj předchozí život se stejnou naléhavostí, jako by umíral. Díky své hutnosti působí přítomné krátké povídky spíš jako romány s nepřeberným množstvím nabízejících se interpretací.
Alžběta Glancová
Martin Hybler
Kolem dokola
Revolver Revue 2008, 231 s.
Texty psychologa, politického komentátora a kritika Martina Hyblera z let 1983–2002 zařazené do předkládaného výboru se týkají beletrie a literární kritiky, a to jak na poli českém, tak francouzském. Styčnými tématy jsou zejména jazyk a obraz české společnosti, zejména v letech polistopadových. V reakci na lopatkovský výbor Šifra lidské existence autor připisuje českému prostředí instrumentální pojetí literatury, ,,dispozice (…) která si libuje v podvodu, zbabělosti, krádeži a lži, a pokouší se pro ně intelektuálními vytáčkami získat prostor, čímž se v Čechách definuje rozum“. Podobné rozhořčení a snaha očistit literaturu od nánosů intelektuálního pozérství a autorské sebeprezentace jsou patrné i v recenzi tří z nejpopulárnějších (a nejdiskutovanějších) knih devadesátých let od pánů Putny, Viewegha a Chauna. Hybler postupuje systematicky, poctivě, své argumenty dokládá citacemi, jako by měl vždy na paměti čtenáře a chtěl k závěru dojít ve společném porozumění. Toto zdání umocňuje časté kladení otázek, ohledávání možných přístupů k problému a také osobitý smysl pro humor, který ale nikterak neznehodnocuje pravdivost tvrzení. Autor totiž nikdy téma ani samotný kritický počin nezlehčuje, a vymezuje-li se v kritice Fideliových Kritických esejů proti univerzální kritické metodě, pak celá kniha představuje toto stanovisko v praxi. Texty svědčí o autorově divergentním uvažování, umění dívat se na věci z více úhlů a schopnosti přesné formulace.
Anna Vondřichová
Jan Zahradníček
Mezi nás prostřena noc… Dopisy z vězení ženě Marii
CDK 2008, 336 s.
Že se česká komunistická hrůzovláda raných padesátých let výrazně podepsala na literatuře, je zjevné a známé. Někteří spisovatelé museli emigrovat, jiní byli umlčeni, další byli odsouzeni a uvězněni. Mezi nimi se zpravidla připomíná Jan Zahradníček (1905–1960), zatčený roku 1951 a odsouzený roku 1952 v procesu s „klerofašistickou odnoží zelené internacionály“ (společně například s B. Fučíkem, J. Knapem či F. Křelinou) na třináct let. Zahradníčkův osud však byl tragičtější než osud jeho druhů: během věznění mu na otravu zemřely dvě malé dcery. Zahradníčkovi bylo slíbeno propuštění, avšak poté, co dcery pohřbil, musel se do vězení na další čtyři roky vrátit (během věznění se mu narodila další dcera). V roce 1960 byl konečně propuštěn; v té době mu zbývalo jen pět měsíců života. Mimořádná tragičnost jeho osudu jej učinila jistou ikonou obětí politických represí. Ne náhodou právě na jeho osud vzpomíná I. M. Jirous ve své poezii: „V té krátké chvíli usínání/ než spánek padnul na víčka/ vzpomněl jsem na Jana Zahradníčka/ co musel milá snést/ Proti němu je naše bolest/ jen malá maličká…“ (Magorovy labutí písně).
Zájem o Zahradníčkovo dílo s sebou logicky nese i zájem o jeho biografii, a ten zase můžeme vnímat v širším kontextu zájmu o problematiku komunistického věznění spisovatelů. V této oblasti máme k dispozici celou řadu textů (Pecka, Beneš, Stránský a další), ovšem jako citelná mezera v poznávání tématu se doposud ukazuje samotná korespondence z vězení. Uvedená první vězeňská epistolografická edice je tudíž počin nesmírně záslužný. Dopisy politických vězňů si jsou v mnohých ohledech velmi podobné: ve velké míře totiž podléhají týmž normám a příkazům. Vězni samozřejmě nemohou popisovat cokoli negativního: popis výslechů, ale ani například nechutné stravy zde nikdy nenalezneme. Dopis bylo povoleno psát jednou za delší časový úsek (dva měsíce až čtrnáct dní podle druhu trestu), je tedy logické, že pisatel se zde snaží nakumulovat co nejvíce informací. Vzhledem k tomu, o čem psát nemůže, mu přitom prakticky zbývá jen možnost zahrnovat adresáta otázkami a vlastními verbalizovanými přáními. Zahradníček mohl psát dopisy v minimální míře, nechtěl tedy pozornost tříštit mezi více lidí a výhradním adresátem je jeho žena Marie, „drahá a milovaná Mařenka“. Specifikem Zahradníčkových listů je klidný tón, neustálá láskyplná péče o ženu a malé děti (na které se v závěrech dopisů též obrací) a též o domov a jeho okolí. Chvílemi se čtenáři zdá, že čte texty psané na svobodě, kdesi ve vesnickém ústraní v dobách hlubokého míru, a jen občasné a spíše marginální zmínky dávají tušit reálné kontury situace, v níž se pisatel nacházel.
Pavel Šidák
Jeph Loeb, Tim Sale
Batman – Dlouhý Halloween I, II
Přeložili Marek Barányi, Roman Bílek a Pavel Švanda
BB art 2008 a 2009, 176 a 200 s.
O halloweenské noci byl zabit synovec vládce gothamského podsvětí. Od té doby jsou svátky pro zločinecké impérium časem počítání ztrát. Město svírá otázka, kdo je Sváteční vrah. Třináct studií v černo-fialovo-modré zarámovaných do nekonečného sněžení. Za chvíli máte dojem, že sněží i na Den nezávislosti. A ne snad? Temné uličky, zakouřené kanceláře, přepychová sídla, šumění šampaňského a rodinné klany starší než město samo. Cat Woman. Joker. Poison Ivy. Zrození Two-Face. Přízraky a duchové. Efektní a do detailů promyšlená hra se žánry, stylová retro kresba a scenáristická ekvilibristika jsou nejlepší důkazy toho, že i mainstreamový komiks je možné obdivovat jako vytříbený a myšlenkově bohatý. Jestliže se v první knize autoři rozhodli vyprávět gangsterský příběh ve stylu noir, „černobílý sen o Gothamu, který ovládali Hoši se zbraněmi, Krásky se rtěnkami a Stíny, které měly stíny“, v knize druhé se tento koncept nenápadně přetavil v čistokrevný horor. Gothamská stínohra se spolu se světly ohňostrojů zdárně transformovala v arkhamské šílenství, gradující ve finálním danse macabre světa. Světa ve stavu, kdy dobří i zlí zašli až příliš daleko, kdy jedni už nemají druhým co vyčítat. Vzdálenost mezi uchováním posledních zbytků naděje a okamžikem, kdy se nadvlády chopí temnota a destrukce, je menší než kdykoliv předtím. „Věřím v město Gotham“ nikdy neznělo tragičtěji.
Jarmila Křenková
Gavriel Guy Kay
Letní strom. Fionavarská tapisérie – kniha první
Přeložila Linda Bartošková
Argo 2009, 312 s.
Kanaďan Gavriel Guy Kay je u nás znám především jako autor svébytných, dějově i stylisticky vytříbených fantasy variací na různé dějinné epochy. Jeho prvním dílem – jehož vydáním se smazává pravděpodobně největší český dluh vůči klasické fantasy – však byla neméně kvalitní trilogie Fionavarská tapisérie, vyrůstající ze základů ustavených již J. R. R. Tolkienem. Zápletka se točí kolem boje Dobra se Zlem v bájné Fionavaře, původním ze všech světů, plném kouzel a podivuhodných bytostí. Sem je kouzlem přenesena pětice pozemských studentů, nucená vypořádat se nejen se svou úlohou v boji proti zlému božstvu, ale hlavně se svými vlastními strachy a slabostmi. Největší síla Letního stromu však nespočívá v ději, ale ve schopnosti zakomponovat do textu úryvky poezie, hlavně pak její rytmus a značnou dávku lyrična. Kay sám píše básně a na jeho prózách je to znát. Nejen ve chvíli, kdy vypráví pradávné příběhy či popisuje účinek tragické písně. Kniha je plná básnických přívlastků a postupů, popisů tance i kouzelných rituálů. Její jazyk tak zdařile vzdává hold starým eposům, ságám a písním. Výsledkem je dílo na pozornost náročnější, než bývá u klasických fantasy románů zvykem. Zároveň je to však v tom nejlepším slova smyslu kniha magická, v českém překladu navíc vybavená i vkusnou grafickou úpravou, které vévodí malba Johna Howea.
Boris Hokr
Kolektiv autorů
Praha objektivem tajné policie
Ústav pro studium totalitních režimů 2009, 288 s.
Když jsem před více než čtyřmi lety žádal archiv ministerstva vnitra a Bezpečnostní informační služby, aby mi byla zpřístupněna videa a fotografie ze sledování oponentů minulého režimu, dostal jsem odpověď, že se dokumenty přes veškerou snahu nedaří nalézt. Nakonec se však během sporů o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů přece jen zázračně objevily, a ten tak mohl vydat u příležitosti českého předsednictví EU reprezentační česko-anglickou publikaci. Soubor několika stovek fotografií pořízených v období komunistického režimu Správou sledování StB je v ní doprovozen krátkými úvodními studiemi, přibližujícími fungování této složky, její personální obsazení a vybavení, a doplněn vyznáním editora fotografií Vladimíra Bosáka. Výběr snímků je do určité míry nahodilý, vychází ze zlomku dosud prozkoumaných svazků (většinou začínajících písmenem A), případně zachycujících i mezinárodně známé osobnosti (například Miloš Forman, Milan Kundera, T. G. Ash). Přesto však naznačuje mimořádný význam, který materiály mohou mít pro poznání každodennosti režimu (život na ulicích, proměny Prahy), a mnohdy také překvapí nezáměrnou uměleckou silou výpovědi.
Filip Pospíšil
Charlotte Chandlerová
Ingrid. Životopis Ingrid Bergmanové
Přeložila Eva Křístková
BB art 2008, 332 s.
Autorka v monografii jedné z hollywoodských ikon minulosti (1915–1982), původně švédské herečky, předkládá neuvěřitelnou horu banalit a ohromujících zjištění z oblasti hereččiny sebepéče. Ohledně vlasů: „Myla si je sama. Žádná z ostatních hereček, které jsem znal, to nedělala a ani to neuměla,“ říká o Bergmanové George Cukor. „Moji rodiče do sebe byli zamilovaní – a pak už nebyli,“ prohlašuje zas její dcera. Jiný citát v duchu humoru filmu Trhák praví: „Tvářil se, že mě neslyší, ale já jsem věděla, že mě slyší.“ Navíc Bergmanovou zneklidňovaly „báječné máslové sušenky“ a čtenář se pochopitelně dozví, i jak to měla herečka se zmrzlinou (dokázala spořádat až čtyři za den). Pokud kolem slavných div existuje jakési mystérium a fluidum (často falešné, vzniklé sugestivním nasvícením z příhodného úhlu), publikace podobného typu je boří frapantním způsobem. Možná je ovšem pravda, že „součástí tajemství úspěchu je podávat ty nejvybranější večeře“. Když k žalostnému (překladem rozhodně nevylepšenému) stylu připočteme cimrmanovsky pojaté synopse filmů, vzniká otázka, pro jaké čtenářské vrstvy kniha vznikla. Adresuje své dílo autorka cinefilům již poněkud slaboduchým, nebo knihu napsala primárně pro americký trh? Český by se bez ní obešel.
Jiří Zizler
Petra Maříková Vlčková a kolektiv
Hroby, hrobky a pohřebiště starých Egypťanů
Libri 2009, 416 s.
Starověcí Egypťané byli posedlí stavbou příbytků pro věčnost asi tak, jako je současná civilizace posedlá stavbou příbytků pro život. Není proto překvapením, že většina egyptologických knih „z hrobů málokdy vystupuje“. Zatímco staroegyptské domy budované z lehkých materiálů vzal čas a nilské bahno, mnohem solidnější hrobky vědcům dodnes poskytují drtivou většinu studijního materiálu. Petra Maříková Vlčková a spol. se na egyptské hrobky podívali opravdu detailně a mapují jejich historii od pravěku přes slavná období pyramid a Údolí králů až k islámskému období Egypta. Cenným přínosem knihy je zaměření na méně známé památky a období, která v egyptologii stojí trochu na okraji zájmu, doslova „ve stínu pyramid“ – přechodná období, pozdní doba, ptolemaiovské období, oázy v Západní poušti… Oceňuji rovněž vhled do historie nekrálovských hrobek, obrovské množství plánků jednotlivých památek a shrnutí koptských a islámských pohřebních zvyklostí. Naopak mě udivuje, že nejsou zmíněny pyramidy núbijských faraonů v súdánských lokalitách Napata a Meroe. Jak se zdá, rozhodli se autoři, že egyptské území „omezí“ na jeho současné hranice. Přitom Súdán, ale i Sinaj by knize přidaly na informační hodnotě, protože na těchto územích docházelo k nezanedbatelnému prolínání kulturních vlivů, čehož se přispěvatelé většinou „nebojí“. Místy je to trochu suchopárné čtení, pokud se ale nelekáte břemen, vezměte si tuto knihu na svou cestu Egyptem třeba s archeologickým atlasem Johna Bainese a Jaromíra Málka, neuteče vám (s trochou nadsázky) ani hrobeček.
Petr Ferenc
Stanislaw Lem
Sex wars
Přeložil Pavel Weigel
Akropolis 2008, 224 s.
Prestiž literatury science fiction patrně v poslední době upadá, což jistě souvisí i s mohutným vývojem technologií, který antikvuje i imaginativní vrcholy žánru. Obrací však opět pozornost k etické a sociální stránce její futurologické dimenze. Zde zůstává mimořádně inspirativní dílo vynikajícího polského autora SF Stanislawa Lema (1921–2006). Soubor jeho časopiseckých textů se věnuje zvlášť nebezpečím akcelerované dynamiky aplikovaného vědeckého poznání. Lem (původním vzděláním lékař) vždy důsledně a přísně setrvává na pozicích exaktního přírodovědného myšlení – zázraky ho nechávají lhostejným. Věří spíše v tvůrčí potenciál náhody, jež obnáší schopnost pohotově vytvářet nové struktury a řády. Nedeklaruje se však jako optimista, nýbrž jako obavami naplněný skeptik – nové technologie svou podstatou dvousečně vytvářejí rizika a etické problémy, hrozí nebezpečí, že prostředí bude inteligentnější než lidé, stále více nás ohrožují chyby a selhání lidského faktoru v čím dál umělejším světě. Lemova rezervovanost vůči pokroku a inklinace k nějakým formám regulace (mj. upozorňuje, že v roce 3400 při dnešním přírůstku by připadaly na člověka dva centimetry čtvereční) jistě vychází i z jeho zkušenosti se životem ve dvou totalitách, jež ho naučila, že „příšerná lidská povaha… obscura et mala est“.
Jiří Zizler