Jeskynní žena
Divadlo Radka Brzobohatého Praha, premiéra 31. 5.
Nelze říci, že Jeskynní žena má něco společného s dobrým divadlem, každopádně je to ale výborný marketingový tah: spojit Annu Polívkovou (s pověstí originální herečky a širšímu publiku známou z filmů) s Halinou Pawlowskou (spisovatelku a ikonu vtipných rad do života), která pro jeviště upravila text pro nás lákavě neznámého litevského spisovatele Sigitase Parulskise. Taková kombinace věští zaplněná hlediště. Výsledek se ale moc nepovedl. Bez znalosti Parulskisova originálu těžko přesně říct, kde končí Litevec a začíná Pawlowská, text ale nápadně připomíná Banánové rybičky, bonmoty plavou ve vzduchu, jako kdyby se inscenátoři zapojili do soutěže, kolik hlášek se uchytí v běžné mluvě diváků. Anna Polívková evidentně není dramatická herečka, která by sama utáhla celovečerní představení. Nejsilnější je v pohybových pasážích (tanec s mužskou figurínou) a klaunských etudách (když si obinadlem omylem přimotá lžičku ke zraněnému prstu), které zkrátka zřejmě odpovídají jejímu naturelu. Moc jí nepomáhá ani režisérka (školením i profesí především tanečnice a choreografka) Lucie Poláčková, které je také zjevně bližší choreografie a režii zaměňuje za aranžování na jevišti. Polívková se navíc nemůže příliš spolehnout ani na publikum Divadla Radka Brzobohatého, které je poměrně tuhé. Což však neznamená, že diváci herečku neodmění dlouhotrvajícím potleskem.
Jana Bohutínská
Nekultura.cz
Ambici stát se respektovaným kulturním serverem portál Nekultura.cz nezapře. Stejně tak jako sympatickou snahu využít možnosti internetu a být aktuální – obé demonstruje například cyklus článků a recenzí z karlovarského filmového festivalu. Nekultura.cz referuje o filmu, hudbě, divadle, literatuře a výtvarném umění. Obsahuje také rubriku Tvorba, jejíž účel však zcela jasný není – vedle tipů na rozhlasové pořady je tu k nalezení poezie a jiné výtvory. Úroveň recenzních textů kolísá od vcelku fundovaných až po ty dojmologické, které se nevyhýbají banalitě a klišé („Myslím, že je zajímavé poodhalit i to, co předcházelo vzniku jedné z nejvíce šik módních značek v historii. Obzvlášť pokud je nám to umožněno prostřednictvím tak krásného filmu,“ rozplývá se například jedna z autorek portálu nad filmem o Coco Chanel). Kromě recenzí Nekultura.cz uveřejňuje také rozhovory nebo profily tvůrců, primárně však jde podle četnosti příspěvků
o server recenzní. Texty jsou řazeny také do několika seriálů, jako například divadelní Mimopražský rozcestník, Filmové návnady, Literární radar (datace posledního příspěvku tu však spadá do poloviny loňského roku) nebo Stavby, které změnily tvář Prahy. Příspěvky přibývají denně, takže má cenu se na server Nekultura.cz
vracet.
Jana Bohutínská
Sculptura natura
Botanická zahrada hl. m. Prahy, Troja, do 30. 9.
Nedávno jsem se dozvěděl, že pokud chcete čerpat peníze ze strukturálních fondů na obnovu veřejného prostoru, například náměstí, podle českých metodických pokynů nesmíte finance utrácet za umění. Za sochu třeba. Musíte ji nazvat nějak obecně nebo užitečně: fundus. Protože na umění u nás nejsou tabulky. Proto je v Česku, zemi oplývající skvělými sochaři, tak málo skulptur na ulicích. A pokud jsou – tak mnohdy strašlivé, ale to už je jiné téma, jiný stín ležící na svědomí radnic a městských částí. V Praze se nyní lze z této bolesti na chvíli léčit v Botanické zahradě v Troji (již moje známá botanička nazývá pop-zahradou, na rozdíl od akademické botanické zahrady Na Slupi). Ateliér sochařství Vysoké školy umělecko-průmyslové pod vedením Moniky Havlíčkové a Krištofa Kintery tam rozmístil velkorysou výstavu sedmnácti studentských a absolventských objektů. Obrovské plastiky a sochy, některé třítunové či šestimetrové jsou citlivě a vtipně zasazeny v porostu areálu jih, nad japonskou zahradou a pod areálem sever, kde právě končí výstava několika chcípajících českých motýlů. Autor projektu Jan Morávek tu vystavuje všem srozumitelný porcelánový portrét muže s parohy a nápisem Díky, Veroniko, kterému by slušela spíš galerie. Pak ale začínají pořádné kusy vrostlé do krajiny: dřevěná archa, pojízdný konec světa v maringotce, hlídaný vychrtlými ovcemi, obří umyvadlový odpad do země, masožravka poblíž expozice mexické květeny, létající ruce mezi větvemi, megaklíště na megavětvi. Budete-li v Praze, doporučuji. Na rozdíl od motýlů.
Karel Brávek
Pavel Mára
Negativ etc.
Galerie umění Karlovy Vary, do 13. 9.
Letošní 44. ročník MFF v Karlových Varech byl podnětem k průřezu tvorbou významného českého fotografa Pavla Máry (1951), experimentujícího především ve figurálním žánru a v různých technologiích, mimo jiné v tónovaném negativu, který převažuje na karlovarské výstavě. Od devadesátých let jeho snímky získávají na plasticitě, Mára vytváří prostorové fotografie, v nichž zachycuje různě odstínované lidské tělo, například v cyklech Rodina či Madony. Dvanáct fotografií z cyklu Madony, vytvořených technikou tónovaného negativu, bylo vybráno pro českou expozici EXPO 2000 v Hannoveru, kde byly vystaveny spolu se sochařskými replikami madon krásného slohu. Ne nadarmo, plasticita zde má až sochařskou kvalitu. V cyklu Korpusy vystupují modravé či červené postavy jakoby z jiného světa a dojem nadpřirozenosti je prohlubován chladným koloritem těl i vymezeného prostoru, stejně jako záměrně nejasnou čitelností, popírající klasické vymezování pozitiv/negativ. Pocit prostoru je často zmnožen fólií před fotografií. Otázky pohybu paprsku, odrazu a pohlcování světla v konfrontaci s pevnou hmotou se promítly do cyklu Prostor v prostoru (Terezín) a Průhledy (Tunel).
Kamila Boháčková