Martin Prinz
Lupič
Přeložila Zuzana Augustová
Havran 2008, 108 s.
Martin Prinz je jediný mladší představitel rakouské literatury zmíněný v přítomném rakouském čísle A2. Ročník 1973, vystudovaný divadelní vědec a germanista, autor tří románů. Novela Lupič (Der Räuber, 2002) je jeho prvotina. Z ní ostatně v tomto listě vyšla v čísle 31/2006 ukázka. Text je psán průzračným, nezúčastněným stylem, prokládaným úředními záznamy a rešeršemi; autor zhotovil komplikovanou montáž časovou i obrazovou, vyprávění se žene v několika rytmech běhu (…klusu, úprku). Bankovní lupič, který přepadával rakouské peněžní ústavy v masce Ronalda Reagana, vytrénovaný maratonec (postava je inspirována skutečným zločincem osmdesátých let minulého století), uteče z výslechu a běží, desítky kilometrů. Pohyb osamělého, pevného a zarputilého těla je už za hranicí únavy a možná i lidských možností, je zvířecí, intuitivní, nepochybující, s neodhadnutelnými pravidly. Jazyk (včetně překladu Z. Augustové) ho na různých místech seismograficky zaznamenává. V této knize, ač ji můžeme několikrát odložit a přemýšlet, ač se velmi brzy dozvíme, jak děj skončí, je stále málo času. Pocit zrychlené neodvratné zkázy je podtržen až výsměšným a podivně úlevným závěrem. Hrdina, zloděj, vrah a člověk, všemu uniká už od dětství a svět kolem něj se stále šikuje – jeho smrt však nakonec není důsledkem této pečlivě zorganizované honitby. Běžel jí naproti.
Karel Brávek
Árni Thórarinsson
Čas čarodějnice
Přeložila Marta Bartošková
Argo 2009, 308 s.
Detektivní román islandského spisovatele by se i se svým hlavním hrdinou rád viděl v respektované přihrádce zvané drsná škola, ale přestože byl v roce 2005 poctěn nominací na knihu roku v kategorii beletrie, zůstává u nesplněného přání. Hlavní hrdina, investigativní novinář Einar, se snaží působit jako drsňák s neotřelými pracovními postupy a ironickým nadhledem, polidštěný kapkou problémů s alkoholem, ve skutečnosti však místy působí spíš jako nepovedená a nedůvěryhodná kopie slavných detektivů. Už jeho úvodních pár vět vyvolá na čtenářově čele rozpačité vrásky. Hrdinova mluva (i on sám) je jaksi umělohmotná a až na pár výjimek zatvrzele odmítá opustit papír. A příběh se neumí rozhodnout, čím být. Snahy o mystiku tu vyznívají naprázdno. Na detektivní román je kniha až překvapivě málo napínavá, náhlé dějové zvraty jsou nepřesvědčivé. Nakladatelství Argo láká v anotaci čtenáře na reálné zobrazení sociální, politické a žurnalistické situace na Islandu. Nutno říct, že tento aspekt může být pro neislandského čtenáře ten nejzajímavější. Tajnosnubná krajina tak v knize částečně ukáže svou odvrácenou tvář; mihnou se tu témata alkoholismu, drog či manipulací s informacemi. Banální příběh to však nezachrání.
Martina Blažeková
Martin Vopěnka
Pátý rozměr
Kniha Zlín 2009, 290 s.
Firma hlavního hrdiny zkrachuje. On ale nechce rodině odepřít luxus, tak se s vidinou bohaté odměny zúčastní záhadného experimentu v argentinských horách, kde má být rok izolován od lidské společnosti. S sebou si bere jen knihu o černých dírách, což se textu asi tak ve čtvrtině stává osudným: zčistajasna se zde objevují teorie kvantové fyziky, zdlouhavé vysvětlení principu vesmíru nebo teorie relativity; to vše převyprávěno pro laiky. Pak se vypravěč dostane k vlastní teorii pátého rozměru, který má fungovat na přenosu rychlejším rychlosti světla – přirozeně na bázi myšlenek. Dost ale převypravování děje. Nic proti teoriím new age, ale jejich aplikace na literaturu dopadají žalostně, což je případ i této knihy. Už od prvních stránek působí text toporně: neustálé patetické výrony citů hlavního hrdiny k rodině, které měly snad motivovat jeho málo uvěřitelnou potřebu odchodu do hor, mělká a poněkud schematická psychologie postav, křečovité naroubování homosexuálních motivů nebo detektivní zápletky s českou sektou uctívající boha slunce. Chatrný příběh zde slouží spíš jen jako prostředek ke sdělení bizarních teorií. Přesto ale čtu dál s napjatým očekáváním: jak z toho všeho chce autor vytvořit celek, který by budil aspoň vzdálený náznak smyslu? Přistoupím-li k hodnocení jako autor ke své látce, nezbývá mi než konstatovat, že tahle kniha se octla za horizontem černé díry vyprávění. To znamená, že pokud text vysílá nějaké hodnoty, je nemožné je zachytit.
Karel Kouba
Łukasz Dębski
Café Szafé
Přeložil Jan Jeništa
Dauphin 2009, 150 s.
Łukasz Dębski patří k mladší generaci polských autorů. Básník a spisovatel, jehož život a tvorba jsou spojeny s Krakovem, je znám především jako tvůrce úspěšných knih pro děti. Kromě toho spoluvlastní krakovskou kavárnu Café Szafé, o níž pojednává jeho první próza pro dospělé. Kavárna nabízí hostům možnost posezení ve starých různobarevných skříních, to znamená polských „szafách“. Především je to však jedno z center městského kulturního života. Základním inspiračním pramenem jeho sbírky povídek jsou stálí návštěvníci podniku a historky, které si vyprávějí. Texty tvoří provázaný celek, ale každý obstojí i samostatně. Základním principem vyprávění je odhalování mimořádných událostí a osobností pod nánosem obyčejnosti. Absurdní, „mrożkovské“ situace patří k nejsilnějším stránkám díla, které často osvěžuje čtenáře vtipem a nápaditými jazykovými hříčkami. Kromě Mrożka (ten v knize vystupuje) zde můžeme najít narážky na tvorbu Bruna Schulze, Witolda Gombrowicze a Bohumila Hrabala. Zábavné, proteplené, chvílemi pikantní vyprávění.
Anna Jastrzębska
Andreï Makine
Rekviem za Východ
Přeložila Drahoslava Janderová
Paseka 2009, 246 s.
Rekviem za Východ (Requiem pour l’Est, 2000) nepatří k románům, které by dokázaly strhnout hned od první stránky, přesto stojí za pozornost. Ostatně jeho autor, Andreï Makine (nar. 1957), není u nás úplně neznámý. Česky vyšly dvě starší knihy – včetně nejslavnějšího románu Francouzský testament (Le Testament français), který v roce 1995 získal zároveň cenu Médicis i Goncourtovu cenu. Tento úspěch je překvapivý vzhledem k autorově románové poetice, která je stejně vzdálená oblíbeným sofistikovaným autorům „nového nového románu“ (např. J.-P. Toussaint, A2 č. 41/2006; či J. Echenoz) i literárním provokatérům z někdejšího okruhu Revue perpendiculaire (např. M. Houellebecq). Makinův tradiční poetický rukopis totiž největší díl inspirace čerpá z tvorby ruských lyrických prozaiků B. Pasternaka a I. Bunina.
Tak jako v dalších románech i v Rekviem za Východ autor zůstává věrný tématu, které ho pronásleduje s takřka obsedantní naléhavostí. Tím je vztah mezi Východem a Západem, přičemž Východ tu představuje bývalý Sovětský svaz a Západ Francie. Makine sám pochází ze Sibiře a od roku 1987 žije ve Francii, píše francouzsky. Jeho perspektiva proto nabízí jedinečnou kombinaci zasvěcenosti a odstupu, bývalý Sovětský svaz je ukázán zevnitř, ale zároveň srozumitelně s ohledy na zkušenost západního čtenáře. K tomu zde slouží příběh tří generací, jehož široký epický záběr a dramatické dějové zvraty představují další silnou stránku románu. Očima hlavního hrdiny, bývalého sovětského agenta, vnímáme dějinné utrpení obyvatel někdejší velmoci, které jako by v sobě neslo zvláštní druh morální síly i tradiční pocit nepochopení Ruska Západem a proustovskou nostalgii za zaniklou minulostí, jež bohužel často těžkne ruským patosem a sentimentem. K nejsilnějším pasážím románu patří především ty, v nichž Makine všechny tyto motivy spojuje dohromady, jako třeba obsáhlá kapitola věnovaná druhé světové válce z pohledu vojáka trestné roty nebo ironický popis intelektuální pařížské společnosti krátce po pádu železné opony a její snobsky arogantní přezíravosti vůči bývalému Východu.
Nicméně ani tyto pasáže a velkorysé rozprostření děje od Kavkazu přes Afriku, Berlín až na Floridu nezakryjí některé takřka doslovně se opakující makinovské motivy (mateřsky vlídná stará Francouzka, která uvízla v cizí zemi, apod.) i příliš řídkou osnovu dobových reálií, jejichž chybějící plastičnost ani vzletný jazyk nenahradí. Navíc sám hlavní hrdina působí spíše jako melancholicky přecitlivělé autorovo alter ego než jako věrohodně vykreslená postava životem ostříleného zpravodajce. Rekviem za Východ tak jen potvrzuje, že pouze básnivá vnímavost na vynikající román nestačí.
Ondřej Kavalír
Brian Wilson Aldiss
Temné světelné roky
Přeložila Naděžda Paboučková
Laser-books 2009, 176 s.
První kontakt s nezemskou inteligencí může být pojat jako akční dobrodružství, psychologický horor, agitace humanistických ideálů, ale i jako temná groteska, satiricky poukazující na základy lidské civilizace. Tu Aldiss vnímá jako založenou na strachu, nenávisti a bariérách, které nás mají oddělit od přírody, od upřímnosti a hlavně otevřenosti odlišnému. Člověk, adorující veškeré formy skrývání přirozenosti, není schopen porozumět utodům, libujícím si v bahně a výkalech. Nikoliv touha po moci nebo abstraktní zlo, nýbrž uražené estetické cítění neustále se zahalujících dvounožců vede k tragédii o to horší, že si ji plně neuvědomuje ani jedna ze zúčastněných stran. Namísto rozumu a pochopení tak z lidské duše povstanou nejnižší pudy. Román zaujme nejen pesimistickými postřehy o lidstvu překonávajícím vesmírné prostory, nýbrž i vykreslením utodské civilizace, založené na harmonii s koloběhem přírody, a humorem toho nejčernějšího druhu, jak dokazuje například kapitola skládající se především z dopisů jednotlivých postav. Lidstvo na traumatizující zážitek neschopnosti porozumět cizímu přístupu k vesmíru nereaguje sebeanalýzou, ale vytěsněním a likvidací problému, pohroužením se do těch vlastních, nízkých. Což je skutečnost, která je aktuální neustále.
Boris Hokr
Mawil
Safari pláž
Přeložil Tomáš Chlud
Tomáš Chlud – Sýpka 2009, 80 s.
Mawil je představitelem současného německého komiksu (viz A2 č. 33/2008) a loni jsme ho mohli vidět na KomiksFestu. Ve svých příbězích používá, stejně jako jeho norský kolega Jason, občas zvířecí postavy. Tentokrát je ale zvíře zasazeno do světa lidí a hledá vlastní místo ve společnosti. Bezejmenný králíček (částečně jistě autorovo alter ego) v tomto příběhu ztroskotá u břehu „ostrova“, je pronásledován špatným počasím, hladovými ptáky a především vlastní nešikovností a smůlou. Jednoho dne však potká mladou dívku a ze vztahu domácího mazlíčka ke svému pánovi se „králí“ pomalu propracovává k zamilovanosti do své ochránkyně. Většina komiksu si vystačí s citoslovci, až s příchodem lidí se objevují první dialogy (králíček mluví podobně jako Flafík Simone Lia). Autor se vyžívá v ženských křivkách: mladá dívka se sluní nahoře bez a jako leitmotiv na pozadí vyhrávají Beach Boys s jejich Surfin Safari. Komiks je postaven především na atmosféře. Mawilova kresba je svižná, lehce načrtnuté postavy jsou zasazeny do prostředí, v němž si autor hraje s několika odstíny černobílé, kterou nanáší v nepravidelných plochách. Především pro absenci jasné dějové linky není tento komiks určen dětskému čtenáři; ten by se asi nudil. Ti starší mohou s králíčkem a jeho přítelkyněmi strávit příjemných pár minut na pláži.
Jiří G. Růžička
Václav Benda
Noční kádrový dotazník a jiné boje
Agite/Fra 2009, 375 s.
Václav Benda patřil k nejvýraznějším, nejaktivnějším, ale v jistém smyslu i nejradikálnějším osobnostem českého disentu. Díky dobré práci jeho syna Patrika a nakladatelství Fra se můžeme seznámit s jeho myšlením a psaním. Výbor z nejrůznějších textů, poznámek a polemik je dalším příspěvkem k ohledávání charakteru totalitní moci, ale i těch, kteří proti ní aktivně vystupovali. Benda se v mnohém potkává s jinými spolubojovníky, kteří o svém tehdejším osudu už svědectví vydali, ale v mnohém je i předčí. To když například usvědčuje moc na základě zacházení s ženami nebo dětmi. Jeho křesťanství je živou vírou a utvrzuje ho ve sporu s režimem, který nutně zasáhne celou rodinu i přátele. Noční kádrový dotazník jasně ukazuje, že míra represe i v rámci Charty 77 byla různá, přičemž právě Bendova rodina patřila mezi nejvíce zasažené; oživuje také některé spory uvnitř disentu, jež se týkaly stupně radikality v opozičním působení. Snadno pak lze pochopit, že tak ideově rozdílní lidé, jako byl Petr Uhl a Václav Benda, mnohokráte zastávali stejná či podobná stanoviska. Dnešního čtenáře, neobeznámeného s Bendovým psaním (z většiny vyšlo jen samizdatově), může silně zaujmout spisovatelský um jednoho celoživotního politika, který zřejmě mohl uspět i s ambicemi uměleckými.
Lukáš Rychetský
Jaroslav N. Večerníček
Dějiny piva
Computer Press 2009, 143 s.
Přestože je u nás tradice pivní publicistiky docela rozvinutá, kvalitní české knihy o pivu jsou vzácnost. Nyní, nedlouho po povedené Velké české pivní knize Zdeňka Susy (viz A2 č. 6/2009), jejíž zaměření bylo omezeno hranicemi našeho státu, vychází kniha se záběrem takřka celosvětovým. Večerníčkovy Dějiny piva se zabývají obdobím od doloženého vzniku nápoje v nejstarších civilizacích až po konec středověku. Samozřejmě ale nelze mluvit o pivu v dnešní podobě; jsou tu za něj považovány všechny nápoje vzniklé zkvašením obilnin – jak pšeničný kvas starých Sumerů, tak například zkvašená rozžvýkaná kukuřice Mayů a Inků. Vznik zemědělství je zde přímo spojován s objevem piva, které autor dokonce pokládá za starší produkt než chléb. Dozvíme se například, že tento nápoj nezávisle na sobě vynalezly téměř všechny starší civilizace, že chmel začal být do piva přidáván až na počátku středověku, že Tutanchamon dost možná zemřel zpitý namol a také proč některé kultury dávaly přednost vínu. Kromě archeologických poznatků se dočteme i o etymologických interpretacích, náboženských souvislostech nebo vývoji výrobních technologií, to vše v poměrně vkusné populární podobě. Méně vkusná je ale grafická úprava knihy (jakkoli plné ilustrací) a humorné prvky v textu, které jsou bohužel příliš pivní (naštěstí je jich jen několik na samém začátku). Připojen je i popis pijáckých zvyklostí, výčet daní nebo slovník pivovarské a krčemné hantýrky.
Karel Kouba
Nejcitlivější místo režimu – Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) pohledem svých členů
Připravili Petr Blažek a Jaroslav Pažout
Pulchra 2008, 143 s.
Třicet let od založení VONSu vychází malá, ale výmluvná publikace, jež ozřejmuje, čím tato organizace byla, jak a proč vznikla a jaké represe byla nucena překonávat. Knížka spadá spíše do ranku orální historie: zachycuje volnou diskusi pamětníků, která je jen zřídka a velmi jemně (přitom ale zručně) dirigována mladými historiky. Ti se navíc rozhodli umožnit setkání bývalých disidentů v bytě rodiny Bendových a dát jí tak charakter bytového semináře, který byl pro dané prostředí v tehdejší době příznačný. Aktéři se scházejí v místě, které znají, a které jejich setkání zažívalo už v době, o níž se vede řeč. Často se tu mluví vášnivě, vždycky se ale zároveň s úctou naslouchá a je takřka plasticky vidět, že stokrát omílané klišé o Chartě platí – Charta umožnila spolupráci lidí mnoha názorů a mnohdy i protichůdných přesvědčení. Společná tu je jen touha po „životě v pravdě“ a zdá se, že to funguje i dnes. Chybí tu sice kruciální postava Václava Bendy, ten se ale ve vzpomínkách objevuje vlastně neustále. Snad není nutné připomínat, že pokud byla Charta 77 sdružením několika statečných, pak VONS byl skupinkou nejstatečnějších mezi statečnými a vstup vlastně po většinu doby znamenal brzký odchod do kriminálu. Při vědomí, že VONS musel až přespříliš často řešit případy vlastních členů, nás stále překvapuje, kolik a za jakých podmínek toho tito lidé dokázali vykonat.
Lukáš Rychetský
Vladimír Blažek, Radek Trnka (edt.)
Lidský obličej. Vnímání tváře z pohledu kognitivních, behaviorálních a sociálních věd
Karolinum 2009, 258 s.
Publikací o fyziognomice, umění rozpoznat podle rysů tváře lidskou povahu, u nás vychází hodně, většinou jsou založeny na intuici a jsou obecně řazeny mezi spisy pseudovědecké. Nyní ale v češtině vyšla pod názvem Lidský obličej patrně první kniha, která se tímto oborem zabývá na základě vědeckých experimentů, a přináší vskutku poutavou četbu. Autoři potvrzují obecnou zkušenost, že lidská tvář nějak „odráží“ lidské nitro, že se do ní promítají zkušenosti svého „vlastníka“, či spíše toho, koho tvář představuje. Dědictví fyziognomiky je tedy v knize do jisté míry rehabilitováno. Kontext, v jehož rámci jsou jednotlivá data hodnocena, odpovídá převládajícímu paradigmatu soudobé biologie: autoři tedy ukazují, proč je z evolučního hlediska výhodné dobře se orientovat ve tváři druhého člověka. V knize ovšem najdeme také příspěvek Stanislava Komárka i další pasáže, které lidskou tvář zkoumají z hlediska koncepcí zoologa a filosofa Adolfa Portmanna, podle něhož je sebeprezentace živého organismu, jeho vnější vzhled, stejně integrální součástí jeho bytí jako třeba rozmnožování a látková výměna. I proto Komárek rád opakuje, že některé věci jsou skutečně takové, jak vypadají. V knize ovšem najdeme mnoho příkladů toho, jak je toto pravidlo zneužíváno.
Jan Lukavec