Anatolij Mironovič Smeljanský
Zápas autora s divadlem (Michail Bulgakov v MCHAT)
Přeložila Alena Morávková
Akademie múzických umění 2009, 468 s.
Michail Bulgakov je u nás znám především jako prozaik, jeho životní i umělecké osudy jsou však úzce spojeny s divadlem. Smeljanský postupuje v knize chronologicky od Bulgakovových prvních divadelních zážitků v předrevolučním Kyjevě až po bombastický mchatovský pohřební rituál za svého klíčového (byť téměř nehraného) dramatika v roce 1940. Knihu tak lze číst i jako životopis nepohodlného umělce, jenž byl z ne zcela jasných důvodů sovětským režimem milostivě trpěn, a na rozdíl od řady kolegů se mu dostalo privilegia zemřít přirozenou smrtí. Anebo autora, který vyplýtval velkou část tvůrčí energie v zoufalém boji za možnost být tištěn a inscenován a ze kterého mnohaletý strach o život udělal trosku. Smeljanský pracoval se vzácnými materiály z archivu Moskevského uměleckého divadla i se zápisky manželů Bulgakovových. Díky tomu může podrobně popisovat absurdní okolnosti, za nichž se na scénu MCHATu dostávala nejúspěšnější Bulgakovova hra Dny Turbinových (autor tytéž okolnosti s jedovatou ironií zachytil v nedokončeném Divadelním románu) i to, jak neuvěřitelným způsobem byla mrzačena a poté zakazována díla Útěk, Purpurový ostrov nebo Molière. Pro představu o dobové atmosféře jsou cenné téměř dokumentární popisy likvidačních útoků fanatiků ze skupiny RAPP (vynálezců termínu „bulgakovština“), mimořádně objevná je závěrečná část knihy, věnovaná vzniku legendami opředené poslední Bulgakovovy hry Batumi – zoufalého pokusu o úlitbu v podobě biografického díla o mládí Stalina.
Vladimír Mikulka
kød – kønkrétne o divadle 6/2009
K asi nejzajímavějším textům letošního šestého čísla slovenského časopisu kød, který vydává Divadelný ústav v Bratislavě, patří dva příspěvky věnované zahraniční dramatice. Nové písanie pre súčasné britské divadlo od Alekse Sierze je přepisem přednášky pronesené na festivalu Nová dráma / New drama v Bratislavě. Sierz se vrací do devadesátých let 20. století k dramatice in-yer-face („do ksichtu“) a k zážitkovému divadlu Philipa Ridleyho, Sarah Kane, Marka Ravenhilla, Anthonyho Neilsona a Martina McDonagha. Dál se pak dotýká trendů v britském divadle po roce 2000. „Prvním novým trendem je, že neexistují nové trendy,“ tvrdí. Přesto však stopuje určité směry – například příklon k politickým tématům po teroristickém útoku na dvojčata v USA. Připomíná dramatickou formu verbatim, jejíž autoři pracují s reálnými výpověďmi. Zmiňuje tu třeba hry Davida Harea a dalších. Druhý text, Zaostrené na Srbsko od Aleksandara Milosavljeviće, se snaží postihnout proměny srbského divadla a dramatu od dob jejich ukotvení v bývalé Jugoslávii přes demokratické změny v Srbsku až po současnost. Dotýká se přitom i legislativní a finanční stránky současného srbského divadla. Časopis otevírá rozhovor s divadelním a operním kritikem Jaroslavem Blahem s výmluvným názvem Ubúda špičiek a pribúda kvalitného priemeru. V čísle nechybí blok recenzí inscenací Slovenského národního divadla, Astorky Korzo ’90, Štúdia 12 nebo divadla Stoka.
Jana Bohutínská
Věčná pomíjivost
Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, kostel Zvěstování Panny Marie, do 27. 9. 2009
Severočeská galerie výtvarného umění překvapuje hned několika věcmi: stálou a v Čechách ojedinělou sbírkou českého naivního umění, dlouhodobě kvalitními katalogy a v neposlední řadě pořádáním výstav v odsvěceném jezuitském kostele Zvěstování Panny Marie. Tento genius loci svého druhu, se zatékající střechou, polorozpadlým sousoším andělů a všetečnými holuby, si přímo říkal o téma věčné pomíjivosti. Kurátor Richard Drury koncipoval výstavu přímo pro prostory kostela a představil tvorbu vybrané skupiny členů výtvarného odboru Umělecké besedy. Svou variaci na Vanitas zde předkládají výtvarníci převážně starší generace, například sochaři Jan Hendrych (1936), Hana Purkrábková (1936), Olbram Zoubek (1926), malíři Jiří Voves (1945), Jaroslav Šerých (1928) či Jitka Válová (1922) anebo fotografka a vizuální umělkyně Adéla Matasová (1940). Díla spojují motivy každodennosti, přecházející v nenápadné symboly nestálosti a zranitelnosti života a světa. Tento dojem se díky citlivému zakomponování děl do prostoru bývalého kostela ještě násobí, což platí zejména u sochy a zavěšených tapiserií. Dojem podtrhuje kvalitní katalog.
Kamila Boháčková
Martin Velíšek
Galerie Mona Lisa, Olomouc, do 6. 9. 2009
Stá výstava v olomoucké Galerii Mona Lisa je věnována malbám, ilustracím, kresbám, artefaktům ze skla a loutkám Martina Velíška. Už vernisáž výstavy byla velkolepá: před galerií, tedy na Horním náměstí, předvedlo Bílé divadlo Ostrava hru Ty, který lyžuješ, inspirovanou Velíškovým cyklem kreseb ne zcela přitažlivých naháčů na lyžích. Na sněhové pláni, vyrobené z bílého plátna položeného na kočičí hlavy a zatíženého kameny, se placatila šestice naháčů v docela úspěšné snaze vyvolat atmosféru něžné absurdity a pubertálního vtipu Velíškových děl. Na výstavě si můžete na plátně i na papíře prohlédnout lyžaře v mnoha každodenních i svátečních situacích – při sledování televize, při střelbě, při lyžování, v bazénu, při pohřbu lyžaře. Dřevěné loutky (například Núbijec nebo Velký rybář) jsou vystaveny pod speciálními skleněnými poklopy, odkud poulí oči zvlášť hrozivě. Nejzajímavější je linie velkých maleb s expresivně groteskními podtóny, od rané práce z let 1986–87, kde se na žlutém písku před rudočerným palmovým hájem točí v kole pět nahých, brutálně růžových žen (odkaz na Matissův Tanec?), šestá postává bokem, až po psychedelickou krajinu s ovcemi (pohled mají zároveň tupý i vědoucí) a houbami. V galerii je také obchod s uměním a kavárna. Při návštěvě Olomouce nepomiňte.
Marián Kropucha