Jeruzalémské sny

Milovaným, kteří nás opustili...

Poprvé jsem navštívil Jeruzalém v čase, který byl dvanáctým jarem mého života.

Usnul jsem při výkladu Pythagorovy věty a ocitl se v neznámém městě. Vše kolem tu bylo ze žlutého kamene. Nad domy se vznášel dech pouště. Bloumal jsem kolem městských hradeb a jakýchsi hrobek, minul jsem vysokou věž, spatřil zlatou kupoli, procházel mohutnými oblouky bran, až jsem nakonec narazil na zástup mužů v černých kloboucích. Zaníceně se modlili a pohupovali do rytmu.

Bylo vedro. Odhodil jsem aktovku, svlékl školní uniformu i pionýrský šátek.

Nad zástupem zněl ženský hlas:

– Čemu se rovná obsah čtverce nad přeponou? – ptal se.

– Boruch oto Adonoj, – jednomyslně odpověděl zástup.

– Za pět, posaď se, – zaznělo z nebe – Zajcevová, teď ty.

Vetchý stařec se zarudlýma očima se počal horečně bít v prsa.

– Obsah čtverce sestrojeného nad přeponou je roven součtu obsahů čtverců nad jeho odvěsnami, – odpověděl stařec dětským hlasem…

Kráčel jsem dál obklopený hlukem tržiště, pronásledovaný hrdelními výkřiky a opojený vůní koření. Bloumal jsem mozaikovým nádvořím, ulicí s římským sloupořadím, šplhal jsem na ploché střechy.

Neměl jsem ponětí, co je to za místo. Myslel jsem si, že jsem se ocitl v Africe nebo v Bombaji. Avšak když jsem o tom městě později vyprávěl otci, poznal okamžitě, že to byl Jeruzalém.

– Tam odešel tvůj dědeček Moško Veselý a nevrátil se. Nepotkal jsi ho náhodou?

Možná, že bych byl dědečka potkal, ale matikářka Zubovičová zaječela tak, že jsem se okamžitě přenesl z Jeruzaléma zpět do Leningradu, do deště, do šedivé školy, do čtverce nad odvěsnou.

– Někteří z vás asi nemají co na práci! – řvala Zubovičová a mlátila dřevěným trojúhelníkem do stolu. – Čemu se rovná obsah čtverce nad přeponou, ty hňupe?!

Nato jsem vstal, přistoupil ke zdi a počal se houpat a tlouct v prsa.

Obrovská pusa matikářky se otevřela. Svým tvarem připomínala rovnoběžnostěn.

– Obsah čtverce nad odvěsnou se rovná Boruch oto Adonoj, – odpověděl jsem.

Zubovičová zavřela rovnoběžnostěn a mrštila trojúhelníkem s takovou silou, že se odvěsna zlomila a praštila mě do hlavy.

– Za pět, – ječela, – za pět!

A tučným písmem napsala pětku do třídnice, do žákovské knížky a na tabuli…

– Kdyby se dověděla, kde jsi byl, – poznamenal táta, – vyletěl bys ze školy.

Ještě mockrát jsem se pak pokoušel vrátit do Jeruzaléma. Usínal jsem při zeměpisu, dějepisu, literatuře, dokonce při tělocviku a ocital se kdekoli, jen ne ve Svatém městě.

– Škoda, – vzdychal táta, – možná bys tam potkal Moška Veselého…

Dědečka jsem potkal asi třicet let poté. Za jedné bílé leningradské noci, asi tak po sedmé sklence.

Vjel do mého pokoje na zeleném oslíku skrze východní zeď. Oslík žvýkal modrou trávu.

– Moško Veselý, – představil se.

Poznal jsem ho hned.

– Neměl bys trošku modré trávy? – zeptal se.

Šel jsem do kuchyně, otevřel lednici a mezi zaschlým sýrem a plesnivým salámem objevil svazeček modré trávy.

– Zvadlá, – řekl dědeček, – nebude ji chtít. Nemohl bys mu natrhat trochu čerstvé?

Sešel jsem dolů, nechal za zády dvůr a vyšel na Vladimirskou třídu. Všude kolem rostla modrá tráva.

Natrhal jsem jí trochu a vrátil se zpátky do čtvrtého patra.

Dědeček sundával oslíkovi ze zad oranžovou brašnu.

– Před hodinou jsem viděl babičku, – řekl a vyndal štrůdl. – Je ještě horký…

Moje babička Nesja Teskná umřela před padesáti lety.

– A jak se má? – zeptal jsem se.

– Není to špatný, – odpověděl děd, – nic ji nebolí. Už asi tak padesát let…

Babičku, stejně jako dědečka, jsem nikdy nespatřil. Věděl jsem však, že pekla nejlepší štrůdl v celém městečku.

A skutečně, takový štrůdl jsem ještě nejedl. Jenže kde ho asi pekla?

– Kápni, – poprosil dědeček a přisunul mi svou sklenku.

Nalil jsem.

– Lechajim! – řekl, hodil do sebe vodku a se zájmem se zadíval na telefon.

– Vos iz dos? – zeptal se.

– Telefon, – odpověděl jsem.

– Vos iz dos „telefon“?

– To je takový chytrý přístroj. Skrz něj můžeš promluvit s kýmkoli na světě.

– Vej iz mir! – zvolal děd, – tak podyškutýruj s babičkou, poděkuj jí za štrůdl.

A dědeček na svém oslíku zamířil k telefonu.

– Nesjo, – spustil, – slyšíš mě, Nesjo…

Šel jsem do koupelny a rovnou v oblečení si vlezl pod studenou sprchu.

Když jsem se vrátil, dědeček ještě pořád rozmlouval s Nesjou.

– Štrůdl mu chutnal, neměj starost, jsem brzo zpátky…

Bledé nebe zesvětlalo ještě víc. Ozvalo se řinčení první ranní tramvaje. Oslík se zachvěl.

– Dědo, – ozval jsem se najednou, – řekni mi, dědo, proč ses tenkrát nevrátil?

Děd se lišácky usmál a zamířil skrze východní stěnu do bílé noci…

Poránu, v počátcích století, dědeček zpívával.

– Člověk je jak ten boží ptáček, – říkával, – než si začne hledat obživu, musí si zazpívat.

Vstával brzy a dával se do zpěvu. Po celý zbytek života pak Nesje Teskné chyběly jeho písně.

Teprve po písničce se děd pouštěl do práce.

Co je život dlouhý, nikdy se nermoutil.

– Kdo chce dlouho žít, musí často umírat smíchy, – říkával.

Nic mu nemohlo zkazit náladu.

– Moško, – říkala Nesja Teskná, – zase nemáme nic k obědu.

– Nermuť se, – těšil ji dědeček, – zato mám velký hlad!

Jedné noci ji Moško probudil svým smí­chem.

– Co se děje? – podivila se.

– Zdálo se mi, že jsem zbohatnul, – odpověděl.

Jejich chalupu pravidelně vykrádali.

– Nevzdychej, Nesjo, – usmíval se děd, – jednoho dne si zloději odnesou i naše cores…

Jeho oči se vždycky smály a také pusa se smála a dokonce uši vypadaly, jako že se smějí.

– Idn, – říkával, náš život je krátký vtip. Tak ať je aspoň k smíchu…

V oněch letech si lidé na Ukrajině vypravovali takovou majsu:

Král slíbil princi z daleké země, že mu dá za ženu svou dceru.

– Ale musíš mi donést košili veselého člověka.

Princ dlouho putoval po cizích zemích, nikde však nenalezl veselé lidi. Až narazil na jednoho Žida.

– Jsi veselý?

– Jsem veselá kopa, pane.

– Dej mi svou košili!

– To bych musel nějakou mít…

Myslím, že tato majsa je o mém dědečkovi Moškovi Veselém.

Děd odešel do Jeruzaléma ještě před mým narozením.

Jednou, kdysi v počátcích století, se uprostřed noci vzbudil a začal si natahovat roztrhané kalhoty.

– Kdyby ten pes nebyl zbořil Chrám, – pronesl dědeček, – narodil bych se v Jeruzalémě, a nikoli v Mjastkovce.

– Kam jdeš, Moško? – zeptala se Nesja.

– Jen klidně spi, jsem hned zpátky, jen si skočím ke Zdi nářků. Jsem tu coby dup.

– A proč tak najednou? – posadila se na posteli Nesja.

– Musím se Pána Boha na něco optat.

– Jeruzalém není Mjastkovka! Jakpak tam půjdeš v těch roztrhaných kalhotách?

– To je první věc, o kterou ho poprosím. Ale vždyť tu nejde o kalhoty…

– A jakpak ho najdeš, ten Jeruzalém?

– A chic in paravoz! Kam Žida nohy vedou? Do Afriky? A kam ho vede srdce? Musí se jít na západ – nejdřív budou Žabokrky, potom Turecko, a pak Jeruzalém. Necestuju přece poprvé, díky bohu!

Dědeček měl pravdu. Před svou poutí do Svaté země cestoval dvakrát: do Oděsy na kobyle a do Žabokrků povozem taženým volem. Ty dvě cesty se ničím nelišily, pomineme-li, že během první mu lupiči ukradli kobylu a během druhé povoz a vola.

– A nedělej si starosti, jdu pěšky. Tentokrát mi nemají co ukrást.

– Moško, – řekla Nesja, – nikdy jsme se neodloučili. Řekni mi, kdy se vrátíš?

– Brzy, – uklidňoval ji dědeček, – do Žabokrk je to noc cesty, ze Žabokrk do Turecka to budou tak tři noci a z Turecka už je při dobrém počasí vidět Jeruzalém. Za měsíc budu doma. Viděla jsi mé nohy? Vždyť to jsou chůdy! – dodal a natáhl je před sebe.

Potom vzal papírek, naslinil tužku a prohlásil:

– Tenhle vzkaz položím mezi kameny Zdi nářků. Když Bůh stvořil Židy, bylo nás málo, možná ještě míň než teď v Mjastkovce. Tenkrát mohl pomoci každému. A nyní jsme všude – na Ukrajině, na Madagaskaru, prý dokonce v britském parlamentu. Nemůže se přece rozkrájet. Stěží si poradí se všemi prosbami ze Zdi. Těch také není málo. Nejprve Ho poprosím, abys žila sto dvacet let, Nesjo.

– K čemu mi bude sto dvacet let? – hořce si povzdychla Nesja, – popros Ho raději o nové kalhoty…

Luna ještě svítila na nebi, když Moško vyrazil do Jeruzaléma.

Na prahu jeho chalupy stáli Židé. Při pohledu do jejich tváří pochopil, že už všechno vědí…

– Moško, – řekl Šimen Křivý, – jsem křivý už padesát dva roky a rád bych byl chvilenku rovný. Nemohl bys o to poprosit Boha, Moško? Tolik mě zajímá, jaké to je, být rovný…

– Moško, – řekla Chaje-Lea, – Chanočka se dnes zase dusila. Dusí se a dusí, a jestli nepoprosíš Boha, jednoho dne se udusí. Řekni mu, že je jí teprve pět let…

– Zeptej se Ho, Moško, – spustil Nochem Zuřivý, – zda by nemohl zrušit pogromy. Řekni mu, že Nochem je už stár a že nemá sil udržet sekeru. A jestli ti zabijáci přijdou ještě jednou, už jim nebude moct roztříštit lebky. A že má velkou rodinu…

– A pro mě Ho popros o slanečka – řekl Boruch, – o kousek tučného slanečka, už hezky dlouho jsem ho neměl. A pokud tě vyslyší, popros Ho rovnou o zuby, vždyť bych toho slanečka neměl jak jíst…

– A o ženicha pro Rivku. Nemusí být hezký. A nemusí být ani bohatý, ale s dobrým srdcem. Vždyť si oči vypláče, taková krasavice, taková šikulka. Tady, ukaž mu její fotografii...

Slunce už hřálo a Moško stále seděl na kládě a zapisoval a zapisoval a to psaní nemělo konce. Pak se přece jen zvedl a vyrazil na cestu a doprovázelo ho celé městečko a všichni mu mávali na rozloučenou. Už byl za řekou, když ho dohnal rabín a předal mu svůj vlastní seznam.

– Tohle vyřiď přednostně! – upozornil ho rabín.

Moško do něj nahlédl až někde v Rumunsku.

„Dvě stě osmdesát liber bílé mouky, – prosil rabín, – sud medu, tři pytle mandlí…“

Brzy bylo celému městečku jasné, že Moško Veselý šťastně dorazil do Jeruzaléma. Ani Šimen Křivý nepochyboval, že jeho prosba došla adresáta a že ji Všemohoucí přečetl. Šimen Křivý se narovnal a stal se největším krasavcem široko daleko. Byl vysoký a ztepilý. Rivka se do něj zamilovala a celé městečko tančilo na jejich svatbě a plakalo štěstím, když ti dva stáli pod chupou.

Chanočka začala spát klidně a dýchat pravidelně. Celé městečko poslouchalo, jak děvčátko dýchá, a všichni si opakovali: „Pra-vi-del-ně, pra-vi-del-ně.“

Celé městečko nyní ostatně mohlo spát klidně, protože ustaly pogromy. Nochem Zuřivý začal číst Tóru bez sekery v ruce…

Baruchovi narostly nové zuby a každým dnem vyhlížel slanečka.

– Kdybych byl věděl, že budu mít takové zuby, – vzdychal, – řekl bych si o beránka…

Jenom rebe měl pochybnosti. Dostal jen sklenici višňových povidel a vyzáblou slepici.

– Nevím, nevím, zda Moško dorazil do Jeruzaléma, – říkával rabín, – nejsem si jistý. Prosil jsem o něco úplně jiného…

(…)

Nikdo z naší rodiny už dědečka nespatřil.

Nikdo! Jen já. Po sedmé sklence.

Po sedmé sklence mě dědeček začal navštěvovat pravidelně. Nestačil jsem ji do sebe hodit, a už se objevoval. Vjížděl skrze východní zeď.

Podruhé se také zjevil na oslíkovi, jenomže tentokrát byl fialový, oslík červený a seno zelené.

Sundal si fialovou čapku a posadil se proti mně.

– Pořád piješ? – zeptal se.

– Piju, – přitakal jsem.

– Nebuď smutný, také jsem pil. Ale byl jsem veselý.

– Také jsem byl veselý, – přiznal jsem.

– Byl jsem veselý až do smrti, – upřesnil dědeček a přejel očima mou pracovnu přecpanou knihami. – To všechno jsi přečetl?

– Ano, – řekl jsem.

– K čemu? – podivil se, – copak nemáš co na práci? Nebo jsi mudrc?

– Nemyslím, – řekl jsem.

– Jsi mudrc první, nebo druhé jakosti?

– A co je to?

– Mudrci, stejně jako idioti, mívají dvě jakosti, – vysvětloval dědeček, – první jsou mudrci od narození a druzí až po přečtení hromady knih…

– Myslím, že jsem idiot druhé jakosti, – řekl jsem, – stal jsem se idiotem v důsledku vzdělání. Přečetl jsem množství všelijakých teorií, filosofií, zamotal jsem se v tom, zklamal se a teď piju.

– A Tóru jsi četl?

– Dvakrát jsem prošel celou Tóru, – odpověděl jsem.

– A Tóra skrz tebe prošla? – objal mě dědeček. – Jdi ke Zdi nářků, Bůh ti pomůže…

– A tobě pomohl? – zeptal jsem se.

– Pomohl.

– A proč ses tedy nevrátil?

– Nalej mi ještě trochu vodky, – poprosil děd.

Obrátil do sebe sklenici, mlaskl jazykem, usmál se a odcválal.

V oněch dávných dobách se dalo do Jeruzaléma dostat jenom při hodině matematiky, ve snu. Bylo zakázané si dopisovat s jeho obyvateli. Dokonce ani snění o něm se nedoporučovalo.

Táta nevěděl, jak dědečka nalézt.

Jednou mu kdosi řekl, že v Zatoce, v Oděských zátočinách, žije chasid, cadik a mudrc, jenž z mezuzy vyčte celý osud jejího majitele.

– Mezuza mluví, – poučoval cadik, – škoda, že lidé neumějí naslouchat.

Táta měl dědečkovu mezuzu, to bylo vše, co se zachovalo z domku jeho rodičů.

Vzal ji a odjel do Zatoky.

Chasid se jmenoval Mendl. Byl hubený a vysoký a měl neuvěřitelně dlouhé prsty.

Mendl seděl na břehu zátoky v sežvaněném černém obleku a pomačkaném klobouku. Před ním stála fronta Židů s mezuzami.

Mendl bral mezuzu do rukou, svíral ji v pravé dlani, zavíral oči a naslouchal.

– Vaše teta, madam Salomon, ulice Rosieu v Paříži, ve čtyřicátém druhém deportována do koncentračního tábora v Drancy. V ženevské bance po ní zůstalo slušné konto. Jakožto dědic můžete dostat peníze.

– Váš bratr David žije ve městě Cincinnati, USA, výroba kšand. Má za to, že jste zahynula, a hořce pláče.

Řada se posouvala jen pomalu, děti skotačily v zátoce, halekal prodavač zmrzliny.

Nakonec přišla řada na tátu. Když Mendlovi podával mezuzu, jeho silné opálené ruce se chvěly.

– Věříte v zázraky? – zeptal se Mendl.

Táta přikývl.

– Tak začněme.

Stiskl mezuzu svou velkou dlaní a zavřel oči.

Chvíli mlčel.

– Mjastkovka, – řekl konečně, – Moško Veselý. Probudil se jedné noci, kdysi začátkem století. Odešel ke Zdi nářků. Prosil o mnohé, mezi jiným o kalhoty. Kalhoty dostal.

Mendl otevřel oči.

– Žije? – zeptal se táta.

– Žije, – odpověděl Mendl.

Táta potáhl z bělomorky a dlouho mlčel.

– Co dělá? – zeptal se nakonec.

– Sedí na jeruzalémské zdi. Napravo od Damašské brány.

– Co dělá, rebe?

– Jí kukuřici.

Táta si zapálil druhou cigaretu.

– Povězte, rebe, proč se nevrátil?

Mendl opět stiskl mezuzu, nejdřív pravou, potom levou dlaní. Nakonec si ji položil na srdce.

– Ich vejs ništ, – řekl jidiš, – mezuza mlčí. Gorništ.

Ich vejs ništ…

Podruhé jsem se vydal do Jeruzaléma v čase slunného srpna, o prázdninách. Ve skutečnosti a nikoli ve snu, z přístavu Avota, který již není.

Každé léto jsme trávili na baltském pobřeží nedaleko Rigy.

Moře směřovalo za horizont, borovice do nebe a pláž neměla konce. A v těchto třech dimenzích jsme přebývali.

Onen prostor byl vyplněn vzduchem, hrami a nádhernými lidmi.

V dětství jsem potkával samé úžasné zjevy, svině přišly na řadu až později…

Jedním z nich byl Oskar, ráčkující chlapík s tělem mytického Leviatana. Oskar běhal, házel mičudou a přitahoval se. Byl dohněda opálený. Část lidí ho považovala za filosofa, jiní měli za to, že pracuje na jatkách, a ještě další říkali, že je to obyčejný podvodník.

– Srabi, – říkával Oskar, – maloměšťáci!

To on mi pověděl o Bar Kochbovi, o Zélotech a o Bar Jochajovi, který ve své závěti ustanovil, aby se na výročí jeho smrti lidé smáli…

Jednou, když jsme seděli na duně a žvýkali uzeného sledě, se Oskar zeptal:

– Uplaveš tisíc pět set?

– Metrů? – ujistil jsem se.

– Kilometrů, ty joudo!

– To není možné, – řekl jsem.

– Srabe, – prohodil, – maloměšťáku! Kdyby se mělo dělat jen to, co je možné, ani by nestálo za to přicházet na svět. Vždyť by to byla nuda! Za každých okolností je třeba dělat nemožné. Jestlipak vidíš světla Jaffy?

– Jaké Jaffy? – zeptal jsem se.

Oskar se rozhlédl. Pláž zela prázdnotou. Borovice máchaly své vrcholky v nebi.

– Vyrážíme patnáctého srpna, – řekl. – Směr Jaffa! V neutrálních vodách na nás bude čekat izraelský motorový člun Šomron. Mezi posádkou je můj bratr David.

– Neumím plavat, – přiznal jsem.

– Teď je červen, – řekl Oskar, – do srpna se to dá naučit.

Začali jsme trénovat. Plavat jsem se učil na souši, moře bylo ještě studené.

Každodenně jsme se vydávali „plavat“ prsa. Plavali jsme v teplých mořích, kolem Trinidadu a Tobaga, kolem Azorských ostrovů a mysu Dobré naděje. Na konci plavby se mě vždy ptával: „Jestlipak vidíš světla Jaffy?“

Přišel červenec, voda začala být teplejší. Začali jsme plavat v moři, od Avoty do Dzintari, desetkrát tam a zpátky.

– Nohama! Hýbej nohama! – hučel Oskar. – Musíš mít výdrž. Máme příliš velké teritoriální vody! Opři se do toho! Copak je s tou pravačkou, ochrnula? Ponoř tu hubu hloub!

Přišel patnáctý srpen. Noc byla temná. Foukal vítr. Oskar mě natřel tulením tukem a vyrazili jsme.

– Bude ti teplo jako u beduínského ohníčku, – uklidňoval mě.

Minuli jsme první mělčinu, minuli jsme druhou i třetí a ocitli se na otevřeném moři. Byl jsem hrozně nervózní, ještě nikdy jsem neplaval v takové hloubce. Pluli jsme a pluli, a když jsem se cítil unavený, Oskar rozkazoval:

– Na záda, joudo! Odpočívej, uvolni se!

Konečně jsme spatřili člun.

Oskar spustil Ha Tikvu a jal se mávat.

– Vidíš Davidovu hvězdu, joudo?

Člun k nám směřoval plnou parou.

Na přídi stál námořník.

– Brácho, – řval Oskar, – Davide, Davide!

Člun se přiblížil. „Bráchova“ tvář byla rudá a zlá. „Brácha“ sprostě nadával. Oskar otevřel pusu a málem se zakuckal. Byl to celní člun, ale nikoli izraelský.

Oskar zahučel do vězení. Mě nechali být z důvodu neplnoletosti a odnesl jsem to jen lehkou rýmou...

Často se mi po nocích zdálo o muži, který vypadal jako Leviatan.

– Joudo, – říkával, – dělej nemožné. Jinak je život nuda...

Z ruského originálu Jerusalimskije sny (www.lib.ru) přeložila Marie Iljašenko.