Jean Claude Mourlevat
Zimní bitva
Přeložila Helena Beguivinová
Ilustrace Juraj Horváth
Baobab 2008, 252 s.
Nakladatelství Baobab se pustilo do odvážného podniku. Vedle svých knížek pro nejmenší, které jsou na pultech na první pohled rozpoznatelné a vyznačují se exkluzivitou a náročností (včetně technické a nepochybně i finanční), zahájilo v roce 2007 edici Bigbao, která je adresována dětem starším a dospívajícím. Po Tobiáši Lolnessovi (viz A2 č. 23/2008) je i druhý svazek této edice příjemným překvapením. Francouzský autor J. C. Mourlevat (nar. 1952) zde nabízí především to, čemu se říká „velký příběh“. Zimní bitva osloví čtenáře hned na prvních stránkách svou tísnivou až hororovou atmosférou orwellovského internátu. A vzápětí se rozjede dynamicky vyprávěný příběh čtyř hrdinů, dvou dívek a dvou chlapců, kterým se podařilo z tohoto obskurního ústavu uniknout. S nimi čtenář postupně odkrývá fantasmagoricky vykreslovanou totalitní společnost (jejíž přízračnost podporují motivy devastace, vulgarity, špíny a pustoty, ale například i bizarní postavy cvičených člověkopsů) a síť tajemných souvislostí, díky nimž si hrdinové skládají dohromady minulost, na kterou měli dávno zapomenout. Zimní bitva je pozoruhodný žánrový hybrid. Začíná jako psychologický román, ale čím dál tím víc textem prostupují prvky tajemného příběhu a thrilleru, které se mísí s motivy posouvajícími prózu až na hranici fantasy. Nic z toho však není výsledek autorské svévole nebo snahy o laciný efekt. Mourlevat je zručný vypravěč se smyslem pro dramatickou situaci a barvité konkrétní detaily.
Jaroslav Provazník
Antoin de Saint-Exupéry, Joann Sfar
Malý princ
Přeložila Zdeňka Stavinohová a Richard Podaný
Albatros 2009, 112 s.
Saint-Exupéryho Malý princ se stal biblí životní filosofie nahlížené dětským pohledem a bez něj bychom dnes asi neměli řadu jejích rozmělňovatelů v čele s Paulem Coelhem. Z tvorby francouzského komiksového tvůrce máme v češtině nejen série Donžon nebo Rabínův kocour, ale také výtečnou komiksovou biografii malíře Pascina. Sfarova verze Malého prince je však v porovnání s jeho předchozí tvorbou překvapivě umírněná. Neodvažuje se vybočit z daného příběhu a přímo se inspiruje i Saint-Exupéryho kresbami. Jeho rukopis je však patrný – roztřesená linka kontrastuje s uhlazeným vyprávěním a při cestě vesmírem malý princ potkává nejrůznější kosmické lodě, které připomínají kresby z verneovek. Od originálu se nejvíce odchyluje ve zpodobnění planety, na níž žije byznysmen. Samotná planeta je kosmickou lodí připomínající sochu Svobody a finančník je nakreslen jako mimozemšťan s několika páry očí. Atmosféru autor příběhu dodává rozmanitým barevným tónováním určitých pasáží – v té o smrti vystupuje z černé jen lehce načrtnutá bílá linka. Dobrý nápad využil Sfar v závěru, kde proti sobě dal dvě téměř shodné stránky: na levé straně se objevuje malý princ, na pravé je pilot sám a v bublinách čteme jeho rozloučení s malým princem. Bylo toto setkání jen snem? Sfarova kesba má své kouzlo a vzhledem k tomu, že nakladatel využil pro knihu stejný formát jako pro klasickou verzi, můžou knihy existovat vedle sebe. Přesto mám pocit, že bychom se bez Sfarova komiksu klidně obešli.
Jiří G. Růžička
Poviedka 2007 - zborník najlepších prác 11. ročníka literárnej súťaže
Vydavateľstvo Koloman Kertész Bagala 2008, 160 s.
Sborník z již tradiční slovenské literární soutěže pro začínající autory není prvním v řadě, přesto může v mnohém překvapit. Deset finalistů představuje zároveň škálu deseti povýtce odlišných individuálních osudů. Ač spojuje autory spíše jejich debutantství než rok či dekáda narození, u většiny se setkáme se zralým a přiměřeně syrovým pohledem na okolní svět. Výběr reflektuje se směsí skepticismu a hořkého humoru mnohé stinné stránky slovenské současnosti. Mají-li povídky do idyly daleko, o to jsou ve výběru témat aktuálnější – nevyhýbají se problematice současného života v romské komunitě, refektují drogovou závislost mladých lidí, domácí násilí, citovou krizi žen středního věku či kvaziautonomní „táboření“ bezdomovců ve vybydlených průmyslových areálech. Přes různorodost povídek dýchá takřka ze všech syrovost prožitého. Jde zkrátka o literaturu autenticity a každodenního života, literaturu motivicky blízkou například některým dílům dnešní středoevropské kinematografie. Debutanti Poviedky naznačují talent, vzbuzují očekávání a skýtají i příjemné počtení na konci léta.
Matěj Kotalík
Tove Janssonová
Muminek
Přeložili Luboš a Libuše Trávníčkovi
Argo 2009, 96 s.
S mumínky jsem se poprvé setkal v japonském animovaném seriálu pro děti. Tuším, že ho stále dávají. Podobně jako třeba Teletubbies může být tento seriál zábavný maximálně pro děti předškolního věku. Ale nenechte se zmást seriálem. Je to jako s Medvídkem Pú od Disneyho. Vydestilované postavy v přihlouplých příbězích. Komiksová verze mumínků, která teď vyšla, je navíc určena dospělým! Autorka příběhy psala a jako studovaná výtvarnice i sama kreslila ve formě stripů pro britské deníky. Kresba je pečlivě propracovaná, plná nejrůznějších postaviček a najdeme tu nápady, které bychom asi u komiksu z padesátých let nečekali. I proto mají sebraná vydání v zahraničí takový úspěch. V prvním z plánovaných pěti svazků jsou čtyři příběhy. V jednom se Muminek nemůže zbavit chudých příbuzných, kteří postupně zaplavují jeho domeček, v druhém hledá rodinu a kupodivu narazí na dávno ztracené rodiče i půvabnou slečnu Ferku, ve třetím se celá rodinka vydává na zbohatlickou Riviéru a v posledním se mumini po nepovedeném pikniku dostanou na ostrov obývaný jejich prapředky. Příběh o výletu na Riviéru můžeme klidně chápat jako kritiku kapitalismu, v němž je vše privatizováno a bez peněz si nemůžete ani utrhnout květinu. Muminí příběhy se pohybují na hranici surreálna a mají až zenový humor. „Nechte toho jídla! Vezmeme si ho na piknik,“ rozhodne muminí maminka, když Muminkovi padne na minci panna. „Smíme spolknout, co máme v puse?“ zeptá se nesměle slečna Ferka.
Jiří G. Růžička
Brunonia Barryová
Věštění z krajky
Přeložil Kamil Pinta
Argo 2009, 293 s.
Román Brunonie Barryové je stejně podivuhodný jako jméno jeho autorky. Hlavní postava, pojmenovaná rovněž dost neobvykle, nám hned v úvodní větě sdělí, že jí nemáme nic věřit, a to z prostého důvodu. Je prý totiž nenapravitelná lhářka. Vzápětí samu sebe označí za blázna. Tak. Poté začíná příběh, který v podtitulu nese název „mysteriózní příběh ze Salemu“. Nutno říct, že tento poněkud zavádějící podtitul je knize spíše na škodu. Ale o tom později. Příběh tedy začíná, nic nenasvědčuje tomu, že by jeho vypravěčka Towner nemluvila pravdu, a tak čtenář postupem knihy zapomíná na její počátečné varování. Zaplétání příběhu autorka metaforicky ilustruje úryvky z průvodce čtením z krajky, látky komplikované a mnohoznačné. Kniha má několik linií. Jednou je historie rodiny ústřední hrdinky Towner, druhou historie města Salem, třetí detektivní zápletka, v jejímž rámci se řeší záhadná zmizení žen, čtvrtou hrdinčiny psychologické pochody či její vzpomínky. K nesporným kladům knihy patří, že fungují v téměř absolutní rovnováze a jsou navzájem propojené. Jako by málo věcí bylo jen tak pro efekt, vše má svůj důvod. Autorka navíc střídá perspektivy, ich-formu Towner místy prostříhává objektivnější er-formou. I tohle ale činí obdivuhodně lehce, přirozeně, možná natolik, že si toho čtenář ani nemusí hned všimnout. Je trochu škoda, že autorka s podobnou lehkostí nezvládá i jiné prvky svého řemesla, například dialogy. Je možné se domnívat, že se pokouší o věrné zachycení reálných nedostatků ve vyjadřování, kvůli kterým vznikají nejasnosti mezi mluvčími. V knize ale působí většinou rušivě a nahodile, čtenář se tedy musí vracet zpátky a rozplétat promluvy, aby pochopil jejich smysl. Stejně nesrozumitelně působí i některé popisované rekonstrukce dění.
Co se týče podtitulem zmiňované mysteriózní stránky díla, příběh rozhodně známky nadpřirozena vykazuje. Jeho hlavní hrdinka má schopnost věštit z krajky, ale i dar určité jasnozřivosti. Nicméně tato vrstva knihy působí spíše psychologicky, je popisována jako reálná, běžná věc, daná určité skupině lidí. Rozhodně se nejedná o nějakou „duchařinu“. To je jedna z věcí, která je na knize sympatická, a příběh působí i přes věštění z krajek či občasné zjevování mrtvých velmi civilně. Sama hlavní hrdinka ostatně má své vize za halucinace. Další zajímavou věcí je, že ono věštění z krajek se v knize objevuje velmi okrajově. Na to, že je celý román po něm pojmenován a ke konci každé kapitoly následuje úryvek z už zmiňovaného průvodce, zabírá obsahově jenom malé místo. Až ke konci knihy se děj začíná rozmotávat a čtenář poznává, co vše může být, kromě vlastního příběhu, takovou nesnadno čitelnou a zamotanou krajkou. Až v tomto bodě se mu připomene varování z úvodní věty, a dostane se tak na místo, které průvodce krajkou nazývá „mrtvým bodem“. Bodem, ze kterého vše vychází, který vše určuje. I díky tomuto návratu k počátečnímu klíčovému motivu je román Brunonie Barryové vcelku kvalitním oddechovým čtením.
Martina Blažeková
Robert Ervin Howard, Lyon Sprague de Camp, Lin Carter
Conan a plamenný nůž
Přeložil Jan Kantůrek
Klub Julese Vernea 2009, 310 s.
V češtině již vyšla řada „conanovek“, dokonce i od českých a slovenských autorů, pro které byl jeden čas Conan jakýmsi prubířským kamenem, na němž si dokazovali, zda zvládnou napsat i román. Většina titulů byla v lepším případě průměrná. Conan v nich čím dál častěji vystupoval pouze jako hromada svalů, jejíž jedinou funkcí v textu je dopřát čtenáři co nejvíce krvavých bojů a polonahých dívek, případně (pokud byl autor ambicióznější) ustupoval do pozadí a dával vyniknout vedlejším postavám či prostředí, ve kterém se konkrétní příběh odehrával. Obrovitý Cimmeřan se tak stal značkou, která nabízí jméno, nikoliv tradiční kvalitu a postupy. Příběhy v knize Conan a plamenný nůž ale vycházejí z původních konceptů a textů R. E. Howarda, Conanova tvůrce, které dopsali L. Sprague de Camp a Lin Carter, jejichž píli vděčí Howard za svou posmrtnou slávu. Kniha předkládá pět povídek, v nichž vystupuje klasický Conan: drsný, přímý, řídící se vlastním kodexem, děsící se nadpřirozena, ale přesto nad ním vítězící a hlavně rychle a jasně uvažující dobrodruh, nikoliv tupý barbar. Jeho příběhy jsou plné tajných spolků a chrámů, pitek, rvaček, léček a temné magie, ale i bohatých popisů krajin a měst. Tedy v nejlepším slova smyslu barvitá dobrodružství, která, přestože zcela nedosahují kvalit povídek původních, ční vysoko nad současnou conanovskou produkcí. Kniha navazuje na již vydaný titul Conan a kletba monolitu.
Boris Hokr
Psí víno 48
Osmačtyřicáté číslo Psího vína přináší překlady poezie hudebníků Susanne Vegy, Patti Smith, Captaina Beefhearta, Nicka Cavea, Paula McCartneyho a Arta Garfunkela z překladatelské dílny Michala Bystrova. Čtivé – ovšem: písňové texty jsou poeticky inspirované, poezií však nejsou – primárně jsou skládány ke zpěvu, a při jejich realizaci tak dochází ke změně kvantit hlásek jinak než při básnické řeči; jinými slovy – samotná metafora poezii nedělá. Ještě že jsou booklety: texty jsou básněmi a básně texty v esenci! Za přečtení stojí orientační a inzertní servis – přehled časopisů, internetových adres a kulturních akcí, jež se týkají poezie. Zastoupeny jsou překlady z děl polských básnířek Wisławy Szymborské a Barbary Gruszky-Zychové, a spolu s rozhovorem i básně chorvatské básnířky Tatjany Gromači ze sbírky Něco není v pořádku?. Potom: čechoslovakisté – ti mají své jisté! Ač se zdálo, že lyrice, natož satiře bylo již odzvoněno a nosorožci si oddychnou od poetických šipek, Dominik Želinský, Kristína Haľková, Markéta Špičková, Jar Henkatenn, Petr Šimek, Sára Vybíralová, Zdeněk Sosna, Pavel Novotný, Miroslav Boček, Tomáš Repčiak, Boris Lilov pokoje nedají. V prozaické části excelují Filip Špecián a Pavel Kohout. Články a recenze se věnují aktuálnímu kulturnímu dění. Obrazový doprovod tvoří sociální kresby básníka Viki Shocka. Výborné čtivo!
Vít Kremlička
Miklós Nyiszli
Byl jsem Mengeleho asistentem
Přeložila Dana Gálová
Academia 2009, 194 s.
Miklós Nyiszli, maďarský lékař židovského původu, byl roku 1944 transportován spolu s rodinou do koncentračního tábora v Osvětimi. Záhy se stal vězeňským lékařem a asistentem vedoucího doktora tábora Josefa Mengeleho. Jeho povinností bylo sepisovat podrobné pitevní zprávy obětí obludných pokusů „anděla smrti“, ať již se jednalo o pseudovědecké výzkumy dvojčat či vývojových vad, nebo o směšně nevěrohodné snahy podložit méněcennost židovské rasy. Jako lékař patřil Nyiszli k tzv. sonderkomandu, skupině prominentních vězňů, kteří sice měli co jíst a kouřit, ale od začátku věděli, že jejich čas je vyměřen. Nejtrýznivější ovšem nebyla krátká životnost této „vězeňské šlechty“, nýbrž její pracovní náplň, která obnášela aktivní podíl na přípravách masové likvidace nevinných obětí, mezi nimiž se nejednou objevil i blízký přítel či člen rodiny. Jelikož byl Nyiszli přesvědčen, že se z tábora již nikdy nevrátí, rozhodl se, že podá veřejnosti o všem zprávu. S chladnou hlavou a smyslem pro detail zachytil každodenní chod obludné mašinérie, kterou ovládá „všudypřítomná harmonie zabíjení, strojový automatismus a smysl pro pořádek“. Ačkoli se nejedná primárně o beletristický text, stvořil autor velmi čtivé, napínavé dílo. Jeho svědectví lze číst jako dokument plný nesmírně cenných lékařských i čistě lidských postřehů, ale též jako příběh mimořádně silné osobnosti, které se podařilo nejen přežít, ale zachovat si v podmínkách, kde bylo víc než obtížné zůstat člověkem, mravní kredit.
Kateřina Horváthová
Tomáš Sedláček
Ekonomie dobra a zla. Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi
65. pole 2009, 270 s.
Sedláčkova prvotina vychází z klíčové myšlenky Feyerabendovy: vše se hodí. Český ekonom nového (etického) typu si vskutku dává práci a zkoumá počátky ekonomického myšlení od eposu o Gilgamešovi a Bible, z níž hojně cituje. Své úvahy srovnává s nejmodernějším myšlením o ekonomii (Caldwell, Mini, Mlčoch, Klusoň). Autor tak vytváří ve svých citlivých analýzách celkový pohled na ekonomii, a v tom je prvotní význam knihy. To, co sympaticky zdůrazňuje, je aristotelské hledání míry a nepřehánění v našich lidských aktivitách. Orgiastické překračování míry a bezměrnost vedou na scestí, jak ukázala naše krizová doba. A tak jako třeba Keynes se i Sedláček vrací k člověku, k základním otázkám života a existence, k lidským vztahům a lidskému jednání se všemi jeho nahodilostmi a ambivalencemi. Kritizuje se tu zejména čistě racionální přístup k životu, založený pouze na kalkulaci a sobecké vypočítavosti. Je třeba pohlédnout zpět (jak doporučoval již Kierkegaard) a ohledat uzlové body, které vedly k rozvoji ekonomického myšlení založeného čistě matematicky a karteziánsky. Takové myšlení se obejde bez citu, vlídné benevolence, lásky a vděčnosti za to, co máme: vlídnou opravdovost náš myslitel opět naléhavě hledá. Možná někde by bylo třeba precizněji rozlišovat, například neházet do jednoho pytle hédoniky s epikurejci. To jsou však maličkosti. Tato prvotina se jeví být souhrnem směrů, kterými se může budoucí teoretik vydat: prozkoumat třeba precizně „otázku dvou Smithů“, najít onu hledanou sjednocující ekonomickou teorii, o níž zatím jen tušíme, že existuje.
Jiří Olšovský
Blanka Knotková-Čapková a kol.
Obrazy ženství v náboženských kulturách
Paseka 2008, 356 s.
Kolektivní a interdisciplinární monografie, která vznikla pod vedením Blanky Knotkové-Čapkové, seznamuje čtenáře s genderovým hlediskem v hlavních náboženských systémech světa. Sama autorka v úvodu zdůrazňuje, že ,,základní metodologickou kategorií tohoto textu je pojetí rodu (gender) ve vztahu k božství i ke světu lidských bytostí“. Co to však znamená? S využitím metodologie feministické teologie a spirituality se snaží kolektiv autorů rozklíčovat a kriticky nahlédnout základní genderové stereotypy hlavních náboženských systémů a pokusit se o jejich revizi. Povětšinou se tedy jedná o sociálně konstruktivistické pozice, podle nichž je identita formována nikoli biologicky, ale sociálně. Ve vztahu k lidství se snažil kolektiv autorů najít normy chování a jednání, které jsou stavěny jako boží zákon. Nejčastěji se jedná o patriarchální model. Esencializovanými znaky mužství bývají skoro u všech náboženských tradic racionalita, řád, síla, moc, nadvláda, odvaha, agresivita… Naopak ženství oplývá emocionalitou, slabostí, bezmocí a podřízeností. Ani božství však není genderově neutrální! Ve vztahu k božství jde o personifikující představy. Například Bůh je přísný, soudící, mocný, hněvivý… Kniha si neklade za cíl komparaci jednotlivých náboženských systémů, ale slouží jako vhled do jejich základních dogmatických premis ve vztahu k ženám. A jako taková bezpochyby zaplnila mezeru v českém genderovém, religionistickém i teologickém bádání.
Jiří Havelka
Dějiny a současnost 7/2009
Popularizace historie snadno sklouzne k banalizaci. Četba ilustrovaných časopisů na křídovém papíře o „historii“ je pak spíše utrpením. O to více lze ocenit popularizující časopis, který si vedle kvalitních ilustrací a křídového papíru drží především vysokou úroveň. „ĎaS“ nezklamal, ač se pustil do tématu, k němuž zdánlivě nelze říci mnoho nového: čtyřsté výročí Majestátu Rudolfa II. a soužití českých nekatolíků s habsburskou mocí v 17. a 18. století. Už časové zarámování ukazuje, že redakce nepojímá Majestát jako vyvrcholení dvou set let vynucené náboženské různosti, ale naopak jako počátek období „temna“ a jejího potlačení. Jak ukazuje Marie Koldinská, Majestát šel za možnosti své doby, a jeho výsledky tedy nebyly dlouhodobě udržitelné. Další článek sleduje posun ve vlivu kalvínských myšlenek od okrajové pozice až k dvornímu náboženství Fridricha Falckého. Konečně třetí text sleduje tajný náboženský život českých protestantů v době pobělohorské; zajímavé je zejména srovnání se situací francouzských nekatolíků. I další články zaujmou – článek o oběti a svědkovi stalinismu Alexandru Weissbergovi i profil pozoruhodného psychiatra Svetozara Nevoleho, rozhovor se spisovatelem Michalem Švandou i vzpomínka na dialog českých historiků s rakouskými a dalšími kolegy na konferenci ve Vídni 1968 k výročí pádu habsburské monarchie z pera Jana Galandauera.
Ondřej Slačálek