Taschen 2008, 419 s.
Americký undergroundový časopis Sex to sexty, který vycházel v letech 1965 až 1983, bývá jedněmi označován za nejvulgárnější tiskovinu vůbec, jiní ho považují za klíčové ztělesnění veškerého kresleného humoru. Časopis založil John Newburn a jako hlavní ilustrátor mu asistoval Pierre Davis, jehož olejomalby na obálkách jsou nezaměnitelnou ukázkou machisticko-buranské psychedelie. V obsahu knihy Sex to sexty se zřetelně odráží nastupující duch sexuální a drogové revoluce druhé poloviny šedesátých let, který zůstal více či méně zakonzervován až do zániku časopisu. Jakkoliv většina vtipů vyznívá poměrně krotce, je jasné, že ve své době byly třaskavou sociálně-moralistní směsí. Navíc ty nejvtipnější z nich už by dnes kvůli vládě politické korektnosti asi nemohly být publikovány ani v nejotrlejších plátcích (třeba ty, v nichž v různých konstelacích vystupují děti, Afroameričané, homosexuálové nebo rodinní příslušníci). Je to sociální dokument, v němž se v poněkud jednostranné podobě setkáváme se všemi možnými dobovými extrémy: najdeme zde hippies, pojídače LSD, buranské rednecks. Některé z vtipů ochromí svým suverénním hovadismem, zároveň zůstávají odvážné a spontánní a přímo z nich čiší touha po zkoušení možností a překračování hranic. Výhodou souboru je rozčlenění do tematických okruhů, které čtenáři dává možnost vybrat si, co je mu opravdu vlastní: smrad, sloni, neandertálci, kanibalové nebo mimozemšťané. Slovy editora Dian Hansona: „World’s Largest Accumulation of He-Man Robust Humor in the World.“
Marta Svobodová, Karel Kouba
Krajina na znamení
Divadlo Continuo Malovice, premiéra 10. 8. 2009
Kdy jste naposled sledovali z okna vlaku člověka s koňskou hlavou pobíhajícího večerní krajinou, zatímco vagonem proplouvaly tóny klavíru s chraplavým hlasem kabaretní zpěvačky, někteří spolucestující se navzájem vměstnávali do přihrádek na zavazadla a uprostřed pole se zničehonic zjevily osamocené dveře? Nám se to přihodilo díky divadlu Continuo a jeho projektu odehrávajícímu se zčásti ve vlaku. Dle očekávání to byl skutečně nezvyklý zážitek, ale stejně zajímavé bylo hledat souvislosti i tam, kam se divák nedívá. Continuo je jedním ze souborů, které přežívají téměř výhradně ze státních příspěvků. Navzdory jejich k(c)ontinuálně klesající „níži“ se to zatím na úrovni divadla příliš neprojevuje, ale zdá se, že jeho budoucnost je přinejmenším nejistá (přitom jde o divadlo, které nemá obdoby u nás ani v zahraničí). Jako by najednou i tradičně politicky netečné Continuo vycítilo všeobecný pocit nejen ekonomického přituhování a to se začalo promítat i na jeho divadelní poetice – nikdy nebylo tak konkrétní a syrové jako letos. I přes některé hororově-snové výjevy a poetické osobní příběhy se celková linka držela výrazně při zemi a místy až naturalisticky a agitačně upomínala na válečnou a těsně poválečnou historii Netolicka. Snad jde jen o letošní výjimku, že nám Continuo nedovolilo naplno uniknout do iracionálních světů, které dřív se samozřejmostí nabízelo, ale možná se nakonec i ono pozvolna odklání od snů a poezie k vynucené bdělosti.
Pavlína Vimmrová
Markéta Hlinovská
Podzemí
Vernon Projekt, do 30. 9. 2009
Galerijní prostor Vernon Projekt, umístěný ve výloze rohového domu na křižovatce Heřmanovy a Janovského ulice v Praze 7, se mezi zájemci o výtvarné umění prosadil před dvěma lety výstavou věnovanou řediteli blízké Národní galerie Milanu Knížákovi. Pod jeho jménem se skrývala skupina Guma Guar a výstavu nazvala Podivný kelt. Teď vystavuje ve stejných prostorách, kde se mezitím uskutečnilo mnoho dalších vernisáží, své obrazy vyřezané do černé plastové folie umístěné na bílém pozadí výtvarnice Markéta Hlinovská. Její znepokojivé obrazy znázorňují tajuplný svět skrývající se pod našima nohama. Nad podzemní říši vždy vyčnívá jen malá část světa umístěná v nadzemí. Podzemí je plné umělých konstrukcí, slepých tunelů nebo v něm není vůbec nic – kromě kořenů rostlin. Symbolem podzemního života jsou pro Hlinovkou krtek a myš. Krtek je tu jednou zobrazen ve své nadzemní osamocenosti, myš se zase nad zemí stává obětí ptáka. Jako by oba světy nemohly koexistovat a každý představoval nebezpečí pro tvory z druhé strany. Hlinovské kresby také upomenou na Gaimanovu komiksovou sérii Sandman. Vždyť svět snů a smrti byl i pro naše předky vždy umístěn kdesi v tajuplném podzemí…
Jiří G. Růžička
danceradio.cz
Při surfování po síti sítí na mě při zadání klíčového slova „dance“ bliklo také Dance radio. „Nasajte tu nej music do svých chobotů,“ zaujalo mě v programu, a také Odpolední kanonáda, která slibovala, že mě rozstřílí na cucky. Nehledě na nabídku „nejchobotnatějších ultramega Fláků“. Tak jsem klikla na online vysílání a poslouchala (ne chobotem, ale ušima). Sice to na mě dýchlo atmosférou vzrušujících i „vzrušujících“ teenagerských diskoték blahé paměti (případně nenáviděných hodin aerobiku), ale i to je tanec. A proč si nakonec netrsnout v duc duc rytmu, i když nám už dávno není -náct nebo -cet? Oficiálně se na webu rádia píše, že cílovkou jsou převážně lidé mezi 15 a 35 lety, poslouchají ho ale prý i pětačtyřicátníci a výš. Rádio funguje od roku 2005 pod křídly firmy Czech Computer, se kterou má ostatně propojený i e-shop. Výhodou Dance radia je, že na něm jedou taneční rytmy až na skromné výjimky mluveného slova 24 hodin denně – i když nonstop poslech bych doporučila opravdu jen zarytým fanouškům. Nemá cenu si namlouvat, že na Dance radiu běží nějaká sofistikovaná muzika, spíš je to nenáročný mainstream, který je vhodný k využití ve funkci hlukového smogu. Moderátory a DJ’s radia je také možné zažít naživo například v některých klubech v Praze, Olomouci nebo Táboře – to už je ale asi jen pro opravdu tvrdé fanouškovské jádro, s nadsázkou jakési tanečně-hudební rowdies.
Jana Bohutínská