Dvě nejvlivnější politické strany chtějí vynaložit v průběhu následujícího půl druhého měsíce nejméně 400 milionů korun na pozdvižení politické kultury v zemi. Právě teď, v době krize, hodlají ODS a ČSSD dohromady investovat stamiliony do médií, reklamních ploch, do kontaktních kampaní, včetně kulturních pořadů a setkávání s voliči. To by byla skvělá zpráva. Kdyby ovšem tyto strany měly jinou představu o politické kultuře, kdyby nelhaly a skutečná výše výdajů nebyla ve skutečnosti mnohem vyšší. A kdyby ji platily ze svých a nikoliv z našich peněz.
Peníze na diskuse o zásadních tématech této společnosti jsou nezbytně potřeba. Tahle debata může probíhat různě a nezastupitelnou roli by v ní měly mít i politické strany. Právě ony se podle politologických pouček v demokratické společnosti pokoušejí formulovat řešení a hledat pro ně podporu mezi voliči. Prospěch, který z tohoto fungování získává celá společnost, je k nezaplacení. A zvlášť vydavatelé a žurnalisté si mohou libovat. Podstatná celospolečenská debata přitahuje zpět čtenáře, náklady a sledovanost se zvyšují a navíc – prudce rostou i příjmy z reklamy, a to v době, kdy jsou firemní inzerenti tak skoupí. Tak to ovšem funguje v učebnicích, nikoliv v Česku.
Aby u nás mohly politické strany pomáhat státu, musí stát nejprve pomoci jim. Dává těm, které ve volbách získaly nejméně 1,5 procenta platných hlasů, 100 Kč za odevzdaný hlas. Kromě toho mají strany při dosažení alespoň 3 procent hlasů nárok ročně nejméně na 6 000 000 a nejvýše 10 000 000 korun. Navíc ještě dostávají ročně 900 000 korun za mandát poslance (plat a požitky poslance se do tohoto příspěvku nezapočítávají). Někomu takové příspěvky na ušlechtilou činnost politických stran mohou připadat jako dostatečné, jiný se možná rozhořčí nad tím, že je to příliš. Politickým stranám většinou přijde, že je to málo.
Jejich ambice na povznesení politické kultury jsou daleko větší.
A proto hledají další cesty. Oficiální sponzoři mnoho peněz nedávají. A navíc nemají rádi, když se o nich moc ví. Také proto se politické strany brání zveřejňovat své výroční finanční zprávy a zájemce o informace o jejich aktuálních výdajích a příjmech odkazují na příští rok, až své audity strčí do šuplíku v Poslanecké sněmovně.
Kromě sponzorů mají proto především v ODS a ČSSD ještě fígl, kterým využívají peněz státních orgánů i samospráv, v jejichž čele sedí, a nakupují za ně reklamní služby či propagaci. Tvrdí přitom, že se jedná o propagaci činnosti měst, krajů, obcí či ministerstev, ve skutečnosti je ovšem obvykle zároveň (především před volbami) propagována jejich tvář, podpis, kniha či logo a název politické strany. Po Praze tak mohou jezdit popelářské vozy se vzkazem od primátora Béma, ve Středočeském kraji vyjde kniha Davida Ratha. I když je tento způsob financování předvolebních kampaní značně rozšířený, přece jen má své nedostatky. Zneužívání veřejných prostředků při něm může být příliš zjevné.
Nejlepší je proto ještě jiný trik. Jisté firmě přidělí vedení státní instituce, obce či kraje ovládaného jistou politickou stranou státní zakázku bez výběrového řízení či ve výběrovém řízení, které je zfalšované. Tato firma si pak objedná a zaplatí reklamní kampaň prostřednictvím mediální agentury spřátelené s toutéž politickou stranou. Služby agentury však vysoce přeplatí. Rozdíl mezi běžnou a zaplacenou cenou za propagaci mediální agentura zčásti investuje do kampaně politické strany.
Tyto praktiky dávají vážný podnět k diskusi o možnostech kontroly financování politických stran, boje s korupcí a možnostech úspor v době krize. V nich ovšem politické strany pozvedání politické kultury nespatřují. Radši investují do koncertní šňůry Michala Davida nebo Gipsy.cz.