Mně o nějakou paměť nešlo

Nová próza Jáchyma Topola je temná, vtipná a pojednává o smrti. Hlavní hrdina knihy Chladnou zemí je expert na smrt. Syn pamětnice koncentračního tábora, otcovrah a vězeňský katův pomocník nepohlížel na vojenskou kariéru jako jeho vrstevníci: „Jatka byla v Terezíně, to bych bral.“ Po propuštění z komunistického vězení se spíš jako světa neznalý loser podílí na vzniku squaterské společnosti shánějící finanční prostředky na záchranu Terezína, tedy na kulturní akce a vlastní živobytí. Nakonec je jakožto odborník na hroby a jako zdroj cenných kontaktů odvezen do Minsku, kde má pomáhat při přípravě muzea genocidy, které se ukazuje být infernálním zařízením.

Smích tuhnoucí na rtech

Hrdina s poněkud psychopatickým klidem prochází etapami gradující hrůzy. Stejně střídmým a střízlivým jazykem je popisována smrt jeho otce, vpád apokalyptických bagrů do rodného města či smrtonosná běloruská purga. Zdrženlivost popisů (několikrát dokonce odbývajících čtenáře formulí typu „je škoda o tom mluvit“, za niž je člověk, ušetřený drastického detailu, někdy i vděčný) však neumenšuje sugestivnost textu. Například scény odehrávající se v Minsku vytvářejí­ pelevinovsky obludnou atmosféru města, které je postaveno podle utopických představ o svém znovuzrození, ale vládne v něm stanné právo a mafiánské zákony. „Na kraji každého slunečního města je pohřebiště.“ Přesto se čtenář může i u takového příběhu plného surovostí bavit groteskními obrazy a ironickým jazykem. Je to ale úsměv, který okamžitě tuhne na rtech.

Není to poprvé, co se v Topolově próze objevuje téma koncentračního tábora – stačí si vzpomenout na přeludnou pasáž ze Sestry, v níž se Osvětim stala pozadím archetypického snu doprovázeného žoviální kostrou Novákem. V nové knize se z koncentračních a vyhlazovacích táborů, hromadných hrobů a tajných pohřebišť stávají hlavní osy děje. V Terezínské epizodě je převládajícím tématem paměť místa: hradby města jsou zároveň místem záchrany hrdinovy matky a dějištěm smrti jeho otce; „hledači pryčen“, jak jsou s jistou ironií pojmenováváni potomci vězňů přijíždějící do města, chtějí vidět místa, kde se odehrávaly tragédie jejich prarodičů; novinář Rolf při interpretaci činnosti terezínského spolku vytváří lehce prodejný slogan: „Místo strašlivé hrůzy musí být zachováno pro paměť lidstva…“ Autorově pozornosti se nevyhnula ani postupující komercializace míst paměti. Nebojí se zde podkopat zavedené svátosti a ústy jednoho z hrdinů okomentovat něco, o čem se obecně smí mluvit jen pietně: „Nebo Osvětim, Poláci, kurvy, ty si to uměj zařídit. Pohodlnej hotýlek, autobus, Osvětim s obědem, to máme 52 euro. Tak se to dělá.“

Kabinet oživlých mrtvol

Uctívat paměť válečných neštěstí lze různými způsoby. Někde se stavějí nefigurativní antipomníky, které mají působit spíše syrovou prostotou a prázdnotou (například Eisenmanův památník holocaustu v Berlíně), a jindy vznikají turisticky přitažlivá interaktivní muzea, v nichž si po zvednutí sluchátka starobylého telefonu můžeme nechat vyprávět otřesný příběh nahraný od stařenky z fotky před vámi (Muzeum Varšavského povstání ve Varšavě). Kdyby se někomu chtělo do takového muzea chodit pravidelněji, mohl by sledovat, jak se u fotek rozhojňuje počet čerstvých křížků. Orální historie tak vymírá spolu s posledními svědky válečných masakrů.

Právě téma neodvratného odchodu posledních představitelů generace pamětníků války je stěžejní linkou druhé epizody románu. Topol v ní vytváří hrůzu nahánějící svět, jehož fixní ideou je zachycení pomíjivosti lidské paměti, její zachování, šíření a prodávání mezinárodní veřejnosti jako osvětu o stále utajených, mnohdy bratrovražedných pohromách. Instituce památníku je zde dovedena do extrému a fanatičtí pěstitelé živé paměti ji mumifikují v kabinetu oživlých mrtvol.

Exhumovaná paměť

O tom, že se zrovna v nějakém běloruském městečku Leninův pomník převrhl na opilce, co se na něm chtěl oběsit, se ještě o Bělorusku z médií dozvíme. Málokdy se však mluví o tom, že v koncentračních táborech a během pogromů v tisících vesnic zahynulo čtyřicet procent populace Běloruska, součástí čehož byla většina jeho inteligence. Ztráty bývají často utopeny v statistikách týkajících se celého Sovětského svazu, a vzhledem k faktu, že mordy nebyly prováděny pouze nacisty, ale i Slovany a NKVD, je stále politicky nebezpečné zahajovat o nich veřejnou debatu.

V textu přesvědčivě vylíčené práce nad zpotvořeninou muzea, ďáblovou dílnou, jsou gestem doslovné exhumace paměti a zoufalým výkřikem volajícím po hledání nejen individuálních příběhů a osobní identity potomků obětí, ale také po hledání pravdy o stále nedořečených příbězích přítomných v různých zákoutích postsocialistického tábora.

Topol o paměti nemoralizuje ani nekáže. Ani ji nerelativizuje. Nedává odpovědi, sotva klade otázky. Obě pamětní místa, jak terezínský squat, tak běloruské morbidní muzeum, končí v plamenech. Paměť shoří. „Mně ale o nějakou paměť nešlo,“ říká hrdina, „mně šlo o to někde žít.“

Autorka je překladatelka.