Mohamed Kacimi
Svatá země
Rock Café Praha, premiéra 15. 3. 2009
Britské divadlo židovské dramatičky Sonji Lindenové Ice and Fire se zaměřuje prostřednictvím uměleckých projektů na lidská práva. Kdo ví, zda by témata jako genocida ve Rwandě nebo Dárfúr byla pro českého diváka dostatečně atraktivní. Poslední projekt Lindenové Vítejte v Ramalláhu (Welcome to Ramallah) otevřeně kritizuje některé skutečnosti vzniku židovského státu. A co víc, na pozadí milostného vzplanutí humanitární pracovnice a palestinského zemědělce odkrývá, stejně jako filmový hit Ariho Folmana Valčík s Bašírem, potlačovanou nepříjemnou minulost, kdy se Izraelci dopouštěli násilí na původním obyvatelstvu. Izrael jako stát, který je od svého založení neustále ve válečném konfliktu, se také stal námětem hry Alžířana Mohameda Kacimiho Svatá země, jež se překvapivě od loňské sezony hraje i v Praze v klubu Rock Café. Inscenace Lucie Málkové blízkovýchodní konflikt zobecňuje na rozpor mezi velkými vášněmi, leckdy ústícími do fanatismu, a racionalitou. Společenství z okupovaného pásma Gazy vládne Arab Jad Ondřeje Pavelky; ten svými kabaretními výstupy „brechtovsky“ komentuje neutěšenou válečnou situaci a notně (naprosto nearabsky) si při tom usrkává z láhve whisky. Ve válce už zahynuli jeho dva synové a on se snaží tomu poslednímu vysvětlit, že boj proti Izraelcům je jenom výrazem jeho nedospělosti. Ovšem velké vášně, leckdy (naprosto arabsky) přitažené za vlasy, v této hře vítězí.
Olga Vlčková
T. S. Eliot
Pustina
Klub Cross, premiéra 4. 9. 2009
Na divadelní scéně klubu Cross je (po Bouři a Mlčenlivé) k zhlédnutí další dramatický počin scénografky, autorky komiksů, ale i umělkyně ulice, jež vystupuje pod jménem Toy_Box. Divadlo je to opět formálně i obsahově netradiční, když vyniká především scénografické řešení doplněné audiovizuální projekcí. Ta vzniká přímo na místě, což je při její kvalitě těžko uvěřitelné. Projekce tu není jen zpestřením jevištního prostoru, ale vstupuje do děje téměř jako osobitá postava. Jakkoliv dobré jsou výkony obou představitelů s jejich pohybovým až výrazovým tancem, je videoprojekce tím, co diváka uhrane a jen občas ho nechá oba herce sledovat. Vzhledem k tomu, že předmětem dramatu je báseň T. S. Eliota, je těžké zachytit výraznější dějovou linku. Divák je vyslán na jakýsi průlet vnitřním vesmírem jedné dívky a při své cestě narazí občas na humorné, jindy zas až na depresivní výjevy z jejího života. V každém případě je donucen si některé pasáže sám domýšlet, případně je nechán napospas vlastnímu tápání. Další rovinou představení jsou svérázné komentáře Eliotovy básně od autorů dramatizace. Derniéra byla určena již na 15. září, přesto by byla škoda, kdyby alespoň pár představení divadlo nepřidalo pro ty, kteří se za těch několik dní na tuto hru nedostali.
Lukáš Rychetský
Letní keramická plastika
Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, do 28. 9. 2009
Chcete-li si udělat představu o současné české keramické plastice, každoročně se nabízí příjemné letní setkání, které má tradici už od roku 1993, kdy se začala pořádat Letní keramická plastika v plenéru klášterní zahrady v Bechyni. Od roku 2006 najdeme tuto výstavu v parku kolem tvrze Středočeského muzea v Roztokách u Prahy. Základem zdejších prací je keramická hlína, popřípadě porcelánová hmota. Práce více než dvacítky českých i zahraničních výtvarníků vznikají přímo pro tuto výstavu a prostor – ne ve všech případech je to ovšem ku prospěchu věci. Setkáte se tu sice s humornými výjevy u rybníka, studiemi lidských tvarů (například profily či kostra ponořená do země a zlehka vyčuhující) i vtipnou variací na tvary a motivy přírodní (keramická houba, kterou od té normální možná nerozeznáte), ale několik děl se vám patrně stane nesnadnou i nepěknou hádankou či prázdným gestem (například pneumatiky poházené v zámeckém příkopu). Jádro vystavujících je poměrně stálé, najdeme tu práce autorů starší a střední generace: Jany Bébarové, Marka Diase, Václava Gatarika či Jindry Vikové. Letos připravil pro výstavu své typické torzo i nestor české plastiky a profesor pražské AVU Jan Hendrych. Roztoky však doporučuji k návštěvě i těm, kteří neholdují pouze plastice – je tu k vidění rozkošný letní ateliér výtvarnice Zdenky Braunerové (1858–1934) či výstava jejích následovníků v knižní grafice, Františka Koblihy a Jana Konůpka.
Kamila Boháčková
Svět a divadlo 4/2009
Letošní čtvrté číslo časopisu Svět a divadlo otevírá tematická část s titulem Násilí a dějiny, v ní pak výběr a překlad Miroslava Petříčka z Úvodu do četby Hegela od Alexandra Kojève a z knihy O věcech skrytých od počátku světa René Girarda. V další části čísla se „Sadisti“ věnují polskému divadlu. Jak v anketě „o penězích, smyslu i otřesech divadla: v Polsku“, tak v reflexi Varšavských divadelních setkání od Jana Jiříka. O festivalu Kontakt referuje Jiří Adámek, o evropských divadelních cenách šéfredaktor Karel Král a Jakub Škorpil (viz též A2 č. 13/2009), o dění v Burghtheateru pak Zuzana Augustová. V čísle je otištěný český překlad (Jana Tošovského) hry Mohameda Kacimiho Svatá země. Zároveň Roman Sikora recenzuje inscenaci Svatá země v pražském Rock Café. Tematickou trojici doplňuje rozhovor Karla Krále a Jana Tošovského s Kacimim (viz též A2 č. 10/2009). Domácí kritická část čísla se věnuje také Srpnu v zemi indiánů Tracyho Lettse ve Stavovském divadle (recenzuje Pavel Trenský) a Zeyerovu Radúzovi a Mahuleně v pražském Národním divadle (recenze od Hany Bobkové). Svérázný komiks Petra Nikla Rokoko předchází Kaleidoskopu zpráv z anglicky, francouzsky, polsky a slovensky mluvícího divadelního světa.
Jana Bohutínská