Franz Kafka, David Mairowitz, Chantal Montellierová
Proces
Přeložil Viktor Janiš
BB art 2009, 127 s.
Kafkův Proces je první z řady komiksových adaptací klasických knih v edici Eye Classic, kterou vydává, stejně jako Manga Shakespeara (A2 č. 16/2009), nakladatelství SelfMadeHero. Dalším titulem, který vyjde česky (na podzim), je Bulgakovův román Mistr a Markétka; v edičním plánu jsou také Wildeův Obraz Doriana Graye nebo Dostojevského Zločin a trest. V této edici se nakladatelství snaží o propojení literární klasiky s osobností výrazného kreslíře. V případě Procesu je autorkou kresby Chantal Montellierová, jejíž tvorba u nás známá není, ale ve Francii jí vyšel třeba komiks Černobyl, má láska. Ve svém pojetí Kafkova románu se soustředí na několik aspektů: autobiografičnost (postava Josefa K. má podobu Franze Kafky), expresivitu (zvýrazňuje vybrané texty a součástí obrazu jsou otazníky a vykřičníky), smrt (jediná stránka se neobejde bez postavičky kostlivce) a čas nebo spíš bezčasí (podobně často jako kostlivce zpodobňuje hodiny, většinou bez ručiček). Tyto zdůrazněné motivy můžeme považovat za autorskou interpretaci, nicméně především všudypřítomní kostlivci působí po pár stranách rušivě a zbytečně. V kompozici se Montellierová, původně karikaturistka, soustředí na jednotlivé stránky, nikoliv na jejich návaznost, což také narušuje plynulost čtení. Komiksový Proces se nepovedl. Nejde o nijak výrazný výtvarný počin, a dílo tak může maximálně posloužit studentům, kteří si časově úspornější komiksovou verzi přečtou raději než tu knižní. K pochopení předlohy jim to ale nijak nepomůže.
Jiří G. Růžička
Petr Rákos
Korvína čili Kniha o havranech
Ilustroval Juraj Horváth
Argo 2009, 208 s.
Petr Rákos (1956–1994) nepatří mezi notoricky známé spisovatele. Je autorem tří knih, jedna nebyla dokončena. Když nyní Argo přikročilo k druhému vydání jeho Korvíny čili Knihy o havranech (1993; Rákosova druhá napsaná, ale první knižně vydaná práce), připomenulo tím osobitý a výrazný spisovatelský čin. Korvína se zásadně vymyká všem literárním konvencím. Složená z krátkých kapitol, suverénně prochází všemi možnými žánry: využívá, paroduje či modifikuje text odborný i útvary beletristické, kroniku, přírodovědecké (ornitologické) pojednání, milostný román, bajku, kázání, žánrový obrázek, anekdotu, a mezi ně vsouvá útvary futuristické či surrealistické, založené na pouhé eufonii. Stejný přístup volí autor k jazyku, stylu, tematice, přičemž rozbití (či rozbíjení) literárních a jazykových norem nevede k destrukci výrazu, ale za textem se rýsuje zřetelná dějová linka, příběh či vize fantaskní země havranů – Havranlandu a jeho obyvatel, ani havranů, ani lidí. Rákosova poetika odkazuje mnoha směry (paralela v kompozici V melounovém cukru R. Brautigana, ve hře se slovy např. Malý Alenáš I. Vyskočila apod.), mystifikačním slovníčkem výslovnosti a lektorskými posudky též k Járovi Cimrmanovi. Kongeniální je grafická úprava Juraje Horvátha.
Pavel Šidák
Daniela Kapitáňová
Vražda ve Slopákově
Přeložil Miroslav Zelinský
Host 2009, 136 s.
Nejprve radosti, úspěchy. Slovenská spisovatelka Daniela Kapitáňová (nar. 1956) vydala pod pseudonymem Samko Tále působivou grotesku s retardovaným hrdinou středního věku, nazvanou Kniha o hřbitově (Kniha o cintoríne, 2000; česky Host 2004, překlad Miroslav Zelinský). Předvídatelným stylem krátkých vět a jednoduchých – obnažujících – popisů dění v Komárně autorka dokázala v textu udržet napětí a zájem o slovenské reálie a nadčasové maloměstské až vesnické postavičky. Pak se začala zabývat přemítáním o detektivním žánru a po čase sama vydala strukturně trochu neposlušnou detektivku Ať to zůstane v rodině! (Nech to zostane v rodine, 2005; česky Host 2006 v překladu Miroslava a Šárky Zelinských). Nyní vychází česky kniha z roku 2007, avšak postavená na základě seriálu detektivních parodií v deníku Pravda. Vraždu přijedou do slovenské vsi Slopákov řešit slečna Marplová, poručík Columbo, Stefan Derrick, Phil Marlow, Dempsey a Makepeaceová, komisař Maigret, major Zeman, Steve Carella, Hercule Poirot, agenti Scullyová a Mulder, Nero Wolfe a Sherlock Holmes. To láká. Ale: konec radostí a úspěchů. Nedomyšlené, primitivní a nehumorné karikatury způsobu práce slavných detektivních postav nemohly obstát ani v těch novinách. Promiňte, že to píšu až nakonec, ale – třeba vám nějaký detail z předchozích řádek pomůže odhalit záhadu, proč Host tu knihu vydal.
Ivan Kopřiva
Stephen King
Za soumraku
Přeložila Linda Bartošková
Beta-Dobrovský 2009, 344 s.
Sbírka Kingových povídek obsahuje s výjimkou několika exemplářů artefakty z nedávné doby. O horory jde až v poslední řadě. Precizní práce s narací a jazykem dává vyniknout perfektně konstruovaným pravidlům jednotlivých psychoher, které ovšem často postrádají tajemství či alespoň větší dávku napětí, jež by bránila knihu odložit. Setkáváme se tu s fyzicky či mentálně stárnoucími, posmutnělými hrdiny, schvácenými rakovinou, depresí či obyčejným životem, zároveň však neschopnými odstřihnout poslední vlákno, vážící je k tomuto světu. Jako by v kratším textovém formátu nevznikl prostor ani pro nepatrný náznak naděje, onoho banálního, leč emblematického prvku Kingovy tvorby. King se snaží na chvíli vrátit k dřívějšímu způsobu psaní, ovšem ve výsledku se zdá, že původní metodu již nalézt nelze. Nedaří se navázat na klasiku Kukuřičných dětí, plíživý děs Čtyř ročních dob, natožpak dostihnout vrcholy žánrové povídkové tvorby vůbec, jakými jsou například Sestřičky z Elurie. Myšlenka z úvodu, že psaní povídek není jako jízda na kole, protože se dá zapomenout, se zde naplňuje přímo v praxi. Na druhé straně tak autor nepřímo ovíjí své dosavadní dílo (a otázku tvůrčího aktu obecně) nádechem jistého mystéria. Bohužel kniha občas působí, jako by zodpovědné osoby v nakladatelství Beta skončily s prací na textu v polovině. V kontextu množství dosud vydaných titulů a s poukazem na možnost, že s trochou důslednosti jednou mohlo jít o reprezentativní edici Kingových textů, je to velká škoda.
Jarmila Křenková
Gabriella Håkanssonová
Mozkoman
Přeložila Anežka Kuzmičová
Kniha Zlín 2009, 188 s.
„Evoluce spáchala jednu jedinou, zato však fatální chybu. Lidský mozek. Nebo je třeba jej chápat spíše jako dědičnou vadu, jakousi genetickou chorobu, jež se z nepochopitelných příčin uchytila ve veškeré populaci?“ Kdo dosud netrpí zavilou nenávistí k vlastním myšlenkám, nevede boj proti různým centrům svého mozku ani není postižen rozštěpem osobnosti, měl by zbystřit. To všechno se dá napravit. Švédská autorka ve svém románu vykresluje portrét muže, který nás může učit. Antisociální Hans Herman Gustavsson je nevrlý podivín, který z ideových důvodů obléká šaty o velikost menší, proklíná počasí, urbanisty, turisty, recepční i náměstky, ale hlavně komunikuje s Mozkomanem, tvorem sídlícím uvnitř jeho mozku. Pod Mozkomanovým diktátem sepisuje Herman po nocích dlouhé traktáty na všechna myslitelná témata a spokojeně opovrhuje lidstvem. Jejich harmonickou koexistenci nabourá až nucený zájezd na malý indonéský ostrov. V tamním vedru se filosofování nedaří, zmučený Mozkoman na dlouhé hodiny usíná, zatímco Herman proti všem předpokladům propadá kouzlu tropických scenerií a přirozenosti tlupy domorodých dětí, parazitující na cestovním ruchu. Nesoulad mezi dvěma obyvateli jediného odpudivého těla přeroste v otevřený boj a pokus o vzájemnou likvidaci. S domnělým Hermanovým osvobozením ale přichází i ztráta taktu a sociálních zábran, inu, asi to bez četníka Mozkomana a bez slipů úplně nepůjde, dokonce ani na Malých Sundách.
Román je fantaskní intelektuální hříčka, postavená na karikování studií lidského mozku, psychoanalýzy a na kousavém humoru zapřisáhlého misantropa. Zajímavá je práce s jazykem, který od šroubovanosti v prvotní fázi příběhu (Mozkomanovo područí) přerůstá v celkem čtivou řeč postupně se uvolňujícího Hermana. Ten svými jízlivými komentáři jistě upomene na Tooleova hrdinu ze Spolčení hlupců, ač sám rozhodně nedisponuje tak širokou škálou nadávek a úsměšků jako legendární Ignácius Reilly. Naopak, jeho styl pochytíme během prvních stran, a věčným lamentacím tak občas dochází dech. „Nezadržitelná smršť slovních intrik, šílených nápadů a horečných bojůvek“, avizovaná na obálce, se při četbě textu ukazuje být spíš koloběhem hudrání. Také motivace totální změny smýšlení hlavní postavy, která záhadně proběhne po protrpěných prvních dnech dovolené zhruba na ploše dvou stran, zůstává ne zcela objasněná. Přesto knize nelze upřít originalitu a schopnost vyvolat zděšené sebezpytující otázky nad fungováním vlastní mysli a původem hlasů uvnitř hlavy. Zosobnění tématu podtrhuje i jméno protagonisty, jak se dočteme už na obálce knihy – Herman, tedy jakýsi středověký Kdožkolvěk, substituuje v příběhu každého z nás. Takový výklad je jistě možný, přesto je snad legitimní i podržet si výsostné rozhodnutí, že s tímhle chlapem rozhodně nechci mít nic společného.
Jana Šrámková
Lewis Trondheim, Joann Sfar
Donžon 102: Vulkán Vaucasonů
Přeložila Michala Marková
Argo 2009, 49 s.
Zdá se, že to nakladatelství Argo myslí s francouzskou komiksovou sérií Donžon vážně. Za necelý rok vydalo další čtyři díly z této parodie na fantasy, určené výhradně dospělým čtenářům. Zatímco Mot vydal první čtyři svazky základní řady Zenit, Argo se dosud zaměřovalo na řady (nebo spíše časové linie) předcházející (Úsvit) a následující po Zenitu (Soumrak). Vulkán Vaucasonů se odehrává v době Soumraku, v chronologii původních vydání však vyšel jako sedmý (třetím svazkem začala série Soumrak, čtvrtým Úsvit). Podle edičního plánu chce Argo nejprve dokončit sérii Zenit díly 5 a 6. Trochu tak mění touhu předchozího vydavatele, aby byly díly vydávány chronologicky podle toho, jak vycházely původně, a ne podle jednotlivých řad. Další dvě série (ještě Přehlídky a Obludy) tak zatím musí počkat. Ve Vulkánu Vaucasonů pokračuje Marvinova slepecká odysea a jeho setkání s bývalým parťákem Herbertem, který se stal temným pánem planety Terra Amata. Nejvíce prostoru však dostaly nové postavy, zejména Marvin Rudý, který se v tomto díle po vzoru Iron Mana stane technicky upraveným superhrdinou s nitroglycerinovým pohonem. V díle se také setkáte s podivnými Herbertovými dětmi: zbabělým, leč vynalézavým králem Papsukalem, jeho korpulentní a sexu lačnou sestrou Zakutou, obřím bratrem nebo strejdou Hyrkou, zvracejícím pavouky. Přestože Dračí hřbitov byl slabší, vypadá to, že od Vaucasonů se Soumrak začíná projasňovat.
Jiří G. Růžička
Mike Dawson
Freddie a já. (Bohémská) rapsodie dospívání
Přeložil Tomáš Jeník
BB art 2009, 304 s.
„Komiks je ideální pro autobiografie,“ říká ve svém díle autor a zároveň naznačuje, že tento komiks bude i něčím víc. A to vyjádřením určitého konceptu v hudbě i starosvětské kresbě. Jeho hrdina opovrhuje rapem a obrazy vytvářenými vylitím barev z plechovek. Chce prožitek, který nebude pouze šokovat, ale také prolamovat všechna omezení či konejšit a zároveň se bude hodit pro každou příležitost… Freddie Mercury a hudba skupiny Queen je mu v tomto snu spolehlivým průvodcem od dětství. Autor zaznamenává vážné i veselé vzpomínky, pro něž je vždy klíčová hudba slavné britské skupiny. Dětský hrdina komiksu kapelu zbožňuje. Díky ní si jasně pamatuje chvíle, které by jinak nevratně zmizely v zapomnění, a které mu jasně ukazují, jakým je člověkem, co jej formovalo, jaké byly jeho touhy a o co se snažil. Může znovu prožívat vlastní historii a hledat cestu dál. Úspěch díla tak tentokrát nezávisí na příběhu, protože Freddie a já je spíše sledem epizod a představ, v nichž defilují celebrity pop music. Podstatné tedy je, nakolik si dokážeme vybavit vlastní zkušenost s idolem, který nás formoval. Nikoliv zkušenost s módními výstřelky či oblíbenci, ale s opravdovou láskou, která nás provází roky, pro kterou brečíme i bojujeme. Dawson si prožil svou bohémskou rapsodii, smutnou a silnou. To, zda něco říká i ostatním, už nechává – podobně jako Mercury – na nich.
Boris Hokr
Albrecht Hagemann
Fidel Castro
Větrné mlýny 2009, 168 s.
Rozsahem nevelká kniha je dalším pokusem o analytické a objektivní opsání života Fidela Castra za pomoci řady citací z nejrůznějších dokumentů, jež provázejí takřka každou její stranu. Tloušťka knihy by měla ukazovat na povrchní až bulvární zpracování. Pravda ale je, že patří mezi to nejlepší, co jsme v češtině o Castrovi mohli číst. A že toho není málo. Autor se nedrží pevných jistot a jasně ukazuje, že Castrovi šlo vždy především o moc a stránka ideová byla až druhá v pořadí. Dozvídáme se tak, že mohl dokonce skončit v řadách fašistů, neboť jej „jezuité vychovávali k tomu, aby se stal velkou nadějí pravice“, pročež ostatně do poslední chvíle své marxistické ledví spíše tajil, neboť doufal v podporu Kubánců všech kruhů. Hagemann jasně ukazuje, že Castra po celý jeho život provází snad až neuvěřitelné štěstí, které mu především v minulosti v očích řady Kubánců dodávalo aureolu až mytické postavy. Autor rozhodně nepatří mezi Castrovy nekritické apologety, a tak nezamlčuje nic podstatného, ale zároveň se nestaví do role soudce, spíše portrétisty, jenž se snaží přiblížit osobu, která je v mnoha ohledech fascinující. Pro rychlé, ale přitom nadmíru přesné seznámení s okolnostmi Castrova života těžko volit jiný zdroj, jen kdyby těch překlepů a chybějících čárek i háčků bylo o něco méně.
Lukáš Rychetský
Milan Tichák
Lexikon olomouckých ulic
Burian a Tichák 2009, 177 s.
Sledovat historii změn názvů ulic je činnost dobrodružná. Ulice nás často upomínají na místa, která již neexistují, a jména, která dávno zmizela z povědomí. Nad názvy ulic se často příliš nezamýšlíme; jsou pro nás jen topografickými body, které nám usnadňují orientaci. Jejich proměny jsou však dobrým ukazatelem toho, jak se vyvíjely dějiny. V tomto případě Olomouce. Za rakousko-uherského mocnářství se většina ulic jmenovala podle nejrůznějších arcivévodů, mecenášů a zapomenutých panovníků a jejich příbuzenstvu. Po vzniku republiky se vyrojila jména spjatá s národním obrozením, za protektorátu jména předních osobností Třetí říše, za komunistů samozřejmě jména představitelů tehdejší ruské a české smetánky a po roce 1989 se vše vrátilo do dob předválečných. Kromě měnících se názvů samozřejmě mnoho nových ulic vznikalo a rozpínáním města do okolí se některá jména musela změnit, aby se nedublovala. Milan Tichák opatřil svůj Lexikon stručným úvodem, v němž shrnuje základní milníky v dějinách olomouckých ulic, následuje jejich abecedně seřazený seznam s údajem o původu názvu a názvech minulých, spojených s daty, kdy platily. Nechybí rejstřík obsahující všechny známé názvy ulic a jejich zakreslení v mapách. Olomóčáci jistě knihou zalistují s větší radostí než obyvatelé jiných měst a vsí, přesto jde o poutavý dokument, který na vybraném regionu ukazuje, čím procházela všechna naše města v průběhu dějin. Radost z knihy umenšuje jen nevzhledný obal, potažený omyvatelnou fólií.
Jiří G. Růžička
Walter Benjamin
Literárněvědné studie. Výbor z díla I
Přeložil a uspořádal Martin Ritter
Oikoymenh 2009, 335 s.
Výbor obsahuje několik významných studií německého filosofa. Jednotlivé studie vykazují značný vhled do problematiky, podporovaný jedinečným filosofickým zázemím, hlubším hermeneutickým pohledem. Když teoretik rozebírá dvě básně Friedricha Hölderlina, snaží se dopátrat podstaty a pravdy básnění. Vhlédá do básně a nahlíží její pravou určitost, od života, jejž básník zbásňuje, spěje k vystižení funkční jednoty básně, její krásy. Tak nám z interpretace dvou básní vysvítá osud básníka a jeho spjatost s lidem, jeho zpěvavý pohyb po koberci životní pravdy. Básníkův osud se nakonec může i završit v radostné svátečnosti zpěvu, jenž odvážně přináší osvobození všem, kdo jsou schopni vnímat tento znak nekonečného života. V další zajímavé studii provádí Benjamin kritiku Goethových Spřízněnách volbou, ptá se opět po jejich pravdivostním obsahu. Kritizuje zejména heroizující a mytické přístupy ke Goethovu dílu. Lidské geniální dílo spíše jako by stoupalo z bezedna nevyzpytatelné duše, než že by šlo o diktát bohů. Básník není žádný stvořitel, je to tvůrce a dílo je jeho výtvorem. Tak se autor snaží při interpretaci díla vyhnout co nejvíce zdání a bombastičnosti, jež sugeruje myticky heroizující přístup ke Goethovi. Benjamin ukazuje, že i sám Goethe usiluje koneckonců o vysvobození z mytického světa, mistrně vládne základy svého nadání. Jedna studie je věnována Kafkovi: zvýrazňuje se v ní Kafkův cit pro gestično; gesto je nedozírným dramatem na jevišti světa. Kafkovy texty, ač prozaické, jsou plné (jako u Kierkegaarda) nevšedního básnění.
Jiří Olšovský
Michael Axworthy
Dějiny Íránu
Nakladatelství Lidové noviny 2009, 468 s.
Stejně jako má většina spoluobčanů vágní představu o Iráku coby státu Zálivu, kde vládl krutý diktátor Husajn, jejž zlovolnost přivedla do oprátky, a kde zuří boje s tolika oběťmi, že už to nikoho valně nezajímá, tak či ještě mlhavější jsou průměrné znalosti Čechů stran sousedního Íránu. O zemi zvané postaru Persie vyšla nyní kniha, jež může mnohé tyto nedostatky odstranit. Narušit chudičké vize, jež jsou si zásadně podobné negativním obrazem vzniklým „konjunkcí“ politické propagandy s médii. Z nich slýcháme prezidenta Ahmadínežáda vyhrožovat nesmiřitelnou nenávistí Hebrejcům a Izraeli. Méně už zpravidla z týchž zdrojů víme, že na území sedmdesátimilionového Íránu je judaismus legální a inženýr Ahmadínežád není skutečnou hlavou agresivního, populací mladého státu. Od roku 1979 svérázné teokracie. Stejně neznámým faktem pak bývá například rétorika během íránsko-irácké války Američany (ale i Sověty) podporovaného Bagdádu, jenž konflikt prohlašoval za „sionistické spiknutí“... Byť jsou obdobné poznatky nesporně nejzajímavější, tvůrce knihy Michael Axworthy, někdejší pracovník britského ministerstva zahraničí a současný pedagog univerzity v Exeteru, sledoval informační pole daleko širší. Jeho práce naznačuje širokou tvůrčí ambici, rozkrývající krom různých etap politických dějin mnohá tajemství starobylé kultury vyrostlé z řady vlivů. Nutno říci, že svůj plán poskytnutím neobyčejně plastického pohledu splnil na výbornou.
Pavel Kopecký