Revoluce někdy začínají nenápadně. Před deseti lety a několika měsíci (přesně v říjnu 1998) se začal prodávat MP3 přehrávač Diamond Rio PMP300. Nebyl úplně první svého druhu – pionýrský Eiger Labs MPMan F10 byl na trhu už od března stejného roku, Rio však na rozdíl od něj zaznamenal výrazný komerční úspěch a stal se průvodcem boomu přenosných přehrávačů.
Revoluce někdy začínají nenápadně. Před deseti lety a několika měsíci (přesně v říjnu 1998) se začal prodávat MP3 přehrávač Diamond Rio PMP300. Nebyl úplně první svého druhu – pionýrský Eiger Labs MPMan F10 byl na trhu už od března stejného roku, Rio však na rozdíl od něj zaznamenal výrazný komerční úspěch a stal se průvodcem boomu přenosných přehrávačů. Jen pár dnů poté, co se Rio začal prodávat, uvalila na něj RIAA (organizace chránící práva vydavatelů hudby) žalobu za údajné porušení protipirátského zákona. Soud tehdy bryskně rozhodl, že přehrávač není v rozporu se zákonem a může se začít distribuovat. Když o tři roky později firma Apple prodala první přenosné přehrávače iPod – výkonnějšího a pohlednějšího bratříčka Rio s větší pamětí –, digitální distribuce hudby v masovém měřítku dostala zelenou. Díky popularitě iPodu prorazily iTunes, největší digitální obchod současnosti, a tak dále a tak dále.
Co na první pohled vypadá jen jako kapitola z technických dějin, mělo značný dopad na současný hudební průmysl, ale dost možná také na hudbu jako uměleckou formu. Podle novinových titulků by se mohlo zdát, že dekáda s MP3 přehrávači byla především ve znamení boje proti pirátskému stahování. Méně novinářsky vděčným podtextem je ale výrazná změna ve vnímání toho, co je (a co třeba není) hudba. Přenosné přehrávače totiž naučily nové generace odlišné citlivosti k hudebním nahrávkám jako nehmotné věci. Možná přitom devalvoval náš vztah k nahrávce, která svou lehkou dostupností jedním kliknutím myší ztratila něco z posvátné aury uměleckého artefaktu. Získali jsme tím ale zcela unikátní možnost s hudbou jednoduše manipulovat a stát se více než jen pasivním konzumentem.
Oblíbené děti: sound-art, noise, ambient a Buddha Machine
Internetový magazín Disquiet (http://disquiet.com) si tohoto výrazného zlomu ve vnímání hudby všímá ve své výroční rekapitulaci za rok 2008. Jako jeden z důkazů postupné proměny podává zvýšenou popularitu sound-artu ve světových galeriích – prý jí výrazně pomohl nástup levných a zároveň výkonných laptopů (takzvaných netbooks). Objevování nehmotných kvalit hudby přináší i větší zájem o její texturu, která v minulosti ustupovala do pozadí na úkor melodie či textu. Je to znát na popularitě podivných basových linek minimalistického hip hopu či bass music i subtilnějších žánrů noise či ambient, které v posledních letech lákají čím dál více posluchačů.
Tento trend sledují i digitální hračky generující zvuky. Příkladem budiž hra Electroplankton pro konzoli Nintendo DS nebo meditativní pomůcka FM3 Buddha Machine. Vloni (shodou okolností v měsíci narozenin přehrávače Rio) se k tvůrcům novátorských zvukových médií přidali Brian Eno a programátor Peter Chilvers, kteří vytvořili aplikaci pro iPhone, jež generuje táhlý tón v závislosti na dotycích na obrazovku. Vůbec není náhoda, že tyto hračky nevytvářejí písňové formy, jež tradičně dominují populární hudbě, ale pouze shluky a sledy zvuků. Napsat píseň je docela obtížné, ale hrát si se zvuky dokáže každý.
„Přes všechen pokrok v technologiích,“ uzavírá svůj výčet Disquiet, „se v hudbě jako umění zatím žádné výrazné skoky nekonají.“ Je to však jen otázka času: „Zatím jsme stále v úplných počátcích. Jako když se v prvních kinech pouštěly jen neumětelské záběry budov. A rockovým muzikantům také trvalo dlouhé roky, než je napadlo používat studio jako svébytný nástroj k vytvoření odlišné hudební formy, než je koncertní vystoupení.“ Nové technologie vždy výrazně zahýbaly vývojem v hudbě, pokaždé však šlo o postupný proces. Změnu, kterou iniciovalo deset let s báječnými hracími věcičkami do kapes, tak nejspíše teprve pocítíme.
Autor je hudební publicista.