Miroslav Bambušek
Zdař Bůh!
Důl Michal, Ostrava-Michálkovice, premiéra 12. 9. 2009
Několikaletý projekt pražského sdružení Mezery s názvem Cesty energie (týká se energetických zdrojů v Česku) začal na Ostravsko-Karvinsku inscenací nové hry Miroslava Bambuška. Ta sleduje další z kauz naší nedávné minulosti: inscenované procesy z padesátých let s báňskými inženýry obviněnými komunistickou mocí z důlních katastrof. K neštěstím docházelo v důsledku nuceného zvýšení těžby uhlí na začátku budování komunismu. Inscenace režiséra Ewana McLarena se spíše než na soud, v němž subtilní prokurátor Jana Lepšíka zničí chlapáckého ing. Václava Žaluda v podání Janusze Klimszi, zaměřuje na fenomén hornictví. Hraje se v bývalém kamenouhelném dole Michal, v současnosti národní kulturní památce se stálou expozicí. Hlavní roli má především místo dění: po nástupu horníků do práce v řetízkové šatně s pracovními oděvy se diváci při scénách těžby uhlí přesunou do budovy s mohutnými stroji. Výprava Zuzany Krejzkové paroduje principy černého divadla, které gradují kýčovitými fosforeskujícími barvami, pravděpodobně symbolizujícími únik metanu. Drsné horníky představuje pět herců; snad nejvýraznější Gustav Molitar Tomáše Bambuška ozvláštňuje dramatikovu specifickou vulgární poetiku ostravským dialektem. Jeho protikladem je chlapecký, o to budovatelstvím nadšenější Leopold Vrba Davida Czesaného. Sdružení Mezery opět potvrdilo, že mu nejde jen o umělecké experimentování.
Olga Vlčková
Oliver Reese, Dušan D. Pařízek
Goebbels/Baarová
Pražské komorní divadlo v Divadle Komedie Praha, premiéra 4. 9. 2009
Inscenace Dušana D. Pařízka otevřela německou sezonu v Divadle Komedie – na příznačně zešikmeném jevišti (šikmé ploše), ztišeně a bez velkých scénických efektů. Pařízek ukazuje, že pokud je tu silné téma, strhující (a doslova) dramatický text a především dva herci (Gabriela Míčová a Martin Pechlát), kteří dokážou upoutat a udržet pozornost publika, obejde se divadlo bez rozptylujícího scénického haraburdí, pestrobarevných kostýmů a jiných teatrálních propriet. Přesto režisér svou analýzu vraha (který obnažuje vlastní slabosti, možná miluje a snad dokonce chvíli nechápe, že nacistická mašinerie ho definitivně zbavila práva na vlastní život) a krásné herečky (jež si spíš nepřipouští, že se místo do běžného milostného románku zřítila do temnoty) lehce ironizuje. Především neproniknutelně kouřovým entrée a dramatickou hudbou někde mezi kovbojkou, lacinou detektivkou a Hitchcockem; ano, je to divadlo. Vlastně jde o dvě za sebou následující zpovědi – nejprve mluví Goebbels a Baarová v bílých šatech se poklidně líčí v pozadí u stolku v pomyslné divadelní šatně. Pak si role vymění; nekoná se žádná hysterie, žádný soud: dvě verze jednoho příběhu si musí divák srovnat sám. Pohled do lidské divadelní tváře válečného zločince zneklidňuje až irituje. Je ale také mementem pravdy, že žitá realita není nikdy černobílá. Za pozornost stojí pečlivě připravený program s řadou doplňujících textů, které nabízejí tápajícímu divákovi k pochopení potřebný kontext.
Jana Bohutínská
Nikola Čulík
Intimní požár
Dům U Zlatého prstenu, Praha, do 11. 10. 2009
Nikola Čulík (1983), student pátého ročníku Akademie výtvarných umění, se věnuje především kresbě, grafice, ilustraci a experimentální animaci. Jeho spontánní a přitom intimní projev, plný sebeironie a kritického, místy útočného glosátorství, má blízko k literatuře a často přerůstá do obsedantních až manických poloh. Prodírá se okolním chaosem skrze chrlené kresebné zkratky, znaky a absurdní textové záznamy. Rád si také zaznamenává v krátkých povídkových formátech své sny. Extrémní senzitivita, nabourávající dlouhodobější koncentraci a výrazové směřování, propůjčuje pohotovým dílkům vizionářské rysy, mnohde však s patologickým podtextem. Soukromí a intimní sféra jsou tu brutálně obnažovány. Z mezilidských vztahů, potkávání a komunikace se stávají výsměšné diagramy a traumatická herní schémata. V nich autor vystupuje střídavě jako trýznitel i jako oběť. Převleky, masky a další mimikry tu rozkrývají strategie panického jednání vyšinutých jedinců, prchajících před vlastním stínem. Jinde se postavy mění po kafkovském způsobu v hmyzí přízraky. Metamorfózy bolestné a bezvýchodné. Expresivně zalomené panely a sokly ve výstavním prostoru kopírují autorovy kresebné stylizační postupy. Stěny jsou doslova vytapetovány kresbami drobných měřítek. Na soklech spočívají další řady kreseb a skic, dokonce celé pokreslené sešity. Vzniklo tak jakési iritující terárium, kde si divák musí zákonitě připadat jako lapený v kleci. Klec, jak případná metafora pro pocit dnešního začínajícího umělce!
Petr Vaňous
Film a doba 2/2009
Těžištěm druhého letošního čísla Filmu a doby je současný německý film. Škoda, že nevyšlo o prázdninách, kdy Česká televize ve Filmovém klubu některé ze zmiňovaných filmů vysílala. Autorem všech článků by také nemusel být jen jeden autor (Čestmír Lang). V profilovém textu Energie mladých, bída rutinérů se dozvíme, že nová díla ostřílených tvůrců (Herzog, Schlöndorf, Wenders) za moc nestojí, ale že se v Německu objevila nová, „berlínská škola“. S jejími dvěma zástupci, A. Schlanelencovou a T. Arslanem, vede Lang rozhovor. Další, rozsáhlejší blok textů se věnuje filmům promítaným na karlovarském festivalu: Jan Foll hodnotí soutěžní snímky s tím, že nejvíce se mu líbila Duše Paula Giamattiho (právě v kinech!), další autoři si vybrali snímky z jiných sekcí. V rubrice Festivaly pak Eva Zaoralová píše o filmech z Cannes, v recenzích najdeme text o Synecdoche, New York nebo o českém snímku Normal. Redaktorka A2 Kamila Boháčková napsala profil režiséra Guse van Santa. FaD je asi nejstarší stále vycházející časopis o filmu u nás. Drží se konzervativní úpravy, což je v pořádku. Přesto mne některé věci překvapují. Tak třeba u článků o festivalech se o tom, který festival má autor na mysli, dozvíme až kdesi uvnitř textu. Filmografický údaj je uváděn na konci recenzí, což by nebyl problém, kdyby neměly několik stran. V textu Jaromíra Blažejovského s názvem Zóny a zdi, vnitřní i vnější se zase až po jeho přečtení dozvíme, že jde o profil režiséra Rodriga Plá.
Jiří G. Růžička