Norbert C. Kaser
Městské rytiny a jiné krátké prózy z Tyrolska
Přeložila a doslov napsala Sabine Eschgfällerová
Burian a Tichák 2008, 80 s.
Když se návštěvník Tyrolska nabaží horského vzduchu, odloží lyže a začne se trochu rozhlížet, dostaví se pochybnost a tíseň. Země navenek vykazuje spořádanost dovedenou takřka k dokonalosti, avšak nemají-li se místní lidé podobat všudypřítomným pelargoniím z truhlíků, musí pod spořádaností kypět sféra skrývaných vášní. I o nich podává zprávu Norbert C. Kaser, osamělý avantgardista, který téměř celý svůj krátký život strávil v Jižním Tyrolsku: tedy v té části Tyrol, která po roce 1918 připadla Itálii a která – kdo na to dnes vzpomene? – se v padesátých a šedesátých letech bránila italianizaci dokonce teroristickými útoky. Těžištěm útlého průřezu Kaserovým málo známým dílem jsou Městské rytiny, krátké portréty sedmi jihotyrolských měst, zarámované navíc Innsbruckem od severu a Tridentem od jihu. Výraz, ke kterému zde Kaser došel, spojuje jednoduché poetické obrazy a rozvolněnou syntax se sarkastickými a adresnými výpady proti nesnášenlivosti mezi Němci a Italy („sviňský apartheid živený rodiči & kněžoury“) a smutkem nad veškerým jihotyrolským zmarem: „…žádné ochranné zdi mě už nechtějí ukrýt. sedm perel kypí v umělém osvětlení cestovního ruchu & jako krtek myš nebo potkan skrývá se občan…“ Výsledkem je báseň v próze, která může uhranout i toho, kdo o Meranu, Bolzanu a Sterzingu nic neví.
Michal Špína
Markus Orths
Pokojská
Přeložila Alena Nováková
Kniha Zlín 2009, 94 s.
Nakladatelství Kniha Zlín nedávno vydalo Hodinu mezi psem a vlkem Silke Scheuermannové, nyní nabízí další novelu od současného německého autora, Pokojská Markuse Orthse. Obě knihy k sobě mají v lecčems blízko. Jejich hrdinkami jsou mladé dívky, které se začínají hledat a obě mají problém s komunikací. Vypravěčka z Hodiny se snaží o obnovení vztahu se sestrou, Lynn Zapatková z Orthsova románu se zase pokouší žít mimo dosah své matky. Ani jedna z knih přitom nenabízí mnoho z minulosti hrdinek, čtenář si musí vystačit pouze s občasnými útržky. Scheuermannové vypravěčka se soustředí na nalezení nového vztahu, Lynn pátrá po tom, co to vlastně znamená žít. Jako pokojská začne pozorovat zákazníky v jednom z hotelových pokojů. Každý úterní večer si vleze pod postel a poslouchá zvuky televize, oddychování a jednou dokonce i sexu. Naslouchání cizím životům se stane jejím životem, součástí jejího řádu: každý den v týdnu má svou barvu, svůj účel. Každý den by měl být vyhrazen jinému způsobu prožívání života. Hrdinka románu se stala zajatkyní svého puntičkářsky propracovaného systému života a život sám jí uniká. Vše jde podle plánu, kouzlo náhody se vytratilo, a tak se Lynn občas pokusí vybočit z normálu. Zkusí zavolat prostitutce a domluvit si s ní rande. Vážně uvažuje o tom, že manželce jejího klienta vyzradí, že jí je muž nevěrný, a zničí jí tak život. Jen tak, aby se něco dělo. Pouze jedinou věc Lynn překonat nedokáže: vzdálenost mezi sebou a svou matkou. Novela je psaná úsečným stylem. Autor na malé ploše vykreslil potřebu najít sám sebe v mase, na niž se společnost za poslední století redukovala.
Jiří G. Růžička
Helene Uri
Ti nejlepší z nás
Přeložila Jarka Vrbová
Euromedia Group 2009, 365 s.
Literární formou podaná inspirace k údržbě a rozvoji univerzity – a jímavý příběh, pro poety obzvlášť. Kdo má ponětí o de Saussurovi a Noamu Chomském, natož strukturalismu, jistě spokojeně zafuní. Hrdinové románu hledají univerzálně platný lingvistický vzorec pro potřeby strojového překladu – koncem příběhu všechno samozřejmě dopadne úplně jinak, ale: Helene Uri své románové teze staví na základě severoatlantických jazyků – nu, a kdo čtl Jakobsona, tuší, že vzorec na základě aktuálního členění věty má své mezery. Pokud vyjdeme z hypotetického protojazyka, který byl stavěn na onomatopoických základech – řekněme poeticky –, ten platí na Zemi všude a ve všech dobách: z interjekcí jsou vyvozována verba i substantiva. Dělení jazyků na skupiny má své vady, směšuje kentumové i satemové řady, zatímco substrát zůstává trvalý. Fanoušci severské literatury ocení detaily – kupříkladu runový kámen ze Strandu, charakteristiky postav, jemné anekdoty, katastrofické vize univerzitní erotiky, a obzvlášť gradovaný příběh vědeckého zločinu (ač jindy roztěkán, četl jsem až do úsvitu). Líbezné echo Lemova „futurologického kongresu“ zaznívá vícekrát: „Malá skupina vědců se například zabývá návrhem vhodného dialektu do nové městské čtvrti, která vznikne kolem opery.“ Helene Uri má své www.heleneuri.no. No, nečtěte to!
Vít Kremlička
Neil Gaiman, P. Craig Russell
Koralína
Přeložil Jan Kantůrek
Comics Centrum 2009, 191 s.
Takže: Koralína byla nejprve kniha, kterou Neil Gaiman napsal pro svou dceru a u nás vyšla už před šesti lety v nepříliš povedeném překladu Ladislavy Vojtkové. Pak se této postavy, která zabloudí do světa za zazděnými dveřmi, ujal Henry Selick, režisér, jehož si po jeho Ukradených Vánocích mnozí pletli s Timem Burtonem (ten na filmu spolupracoval jako scenárista a producent). A jelikož film dokáže získat dostatečné množství čtenářů pro svou knižní předlohu a případně další tematické doplňky, vznikl komiks (ten je však adaptací knihy, ne filmu!). Překladu se ujal zkušený „zeměplochář“ Kantůrek a kresby Craig Russell, který předtím s Gaimanem spolupracoval na sérii Sandman. Nemohu se ale zbavit dojmu, že Russell trochu obkresloval z Mignolova Hellboye – alespoň některé architektonické prvky budov nebo zmenšené a řádně zjednodušené postavičky na horizontu obrázků. Gaiman zase parafrázoval Lewisovu Alenku. A Russell, ten ke všemu ještě v komiksových úpravách použil metaforu Alana Moorea ze Ztracených dívek, v níž Alenčiny příhody symbolizují přerod dívky v ženu (tři postavy, které Koralína osvobodí, jsou navíc podobné Peteru Panovi, Wendy a víle Tinkilinky). Takto zhotovená Koralína je příběh určený především dětem (na knize je vymezen věk 7+), ale je to tak trochu i horor. Hrozivá Tadruhá Matka s knoflíky místo očí, její fingovaný manžel proměněný v napuchlou zombii nebo pochodující zemřelá ruka – to jsou postavy spíše z pohádek bratří Grimmů.
Jiří G. Růžička
Ádám Bodor
Návrat k sově
Přeložil Tomáš Vašut
Dauphin 2008, 192 s.
Jsou zvláštnosti, které se v mysli neprobojují k výšinám akutního zájmu, jen pomalu zrají kdesi v podzemí. Když jsem si v jedné A2 (3/2009) četl rozhovor se sedmihradským spisovatelem Ádámem Bodorem (nar. 1936), zaujala mě první otázka Attily Pató: „Maďarští spisovatelé jsou pro českého čtenáře občas jakousi záhadou. Umíte například lyžovat?“ A následovala naprosto věcná, obsáhlá autorova odpověď. Časem jsem na toto ne zcela logické spojení pozapomněl. Až při čtení sbírky Bodorových povídek Návrat k sově se nejasnost v nové kvalitě vrátila. Krátké, v průměru asi čtyřstránkové povídky obsahují nehybné, hrubě vyseknuté obrazy z černobílých záběrů většinou vesnické či maloměstské skutečnosti. Postavy se ocitají v cizí krajině a na úsečné otázky cizích lidí odpovídají s co nejmenší vynaloženou energií. Kolem nich (a mezi tupými, lhostejnými slovy) zatím hovoří detaily a neznatelné proměny prázdných prostor; nemluví však zvučně ani vesele. Šermovat zde se slovem přesah je pitomost, neboť na území mimo slova a výjevy se v Bodorových textech odehrává příliš mnoho, téměř vše. Jejich snovost, naléhavost, obraznost a zlověstnost nemá v současné české povídce obdoby, pro představu si proto pomozme připomenutím díla (do češtiny překládaného) ruského spisovatele Andreje Platonova (1899–1951), například novely Džan. Oba autoři popisují existenciální úzkost lidí i věcí s podivnou směsí lítosti a apatie; lakonicky, neotesaně.
Bodorova povídka Špatně vyhlížející muž například dráždí jako koutkem oka zahlédnutý (a vesnickým chórem rozmnožený) výjev člověka s rybí tváří, navrátilce či vetřelce či přeludu. „Celé odpoledne pocházel ulicemi, jako by se je chtěl naučit. (…) Když onen cizinec někoho míjel, upřeně mu hleděl do obličeje s takovou dychtivostí, jako by v dotyčném hledal ztraceného bratra. Avšak nikdo se mu ve městě nepodobal.“ V závěru posměšně nahozené črty je tato figura rozmazanější než na začátku, přesto skutečnější, iritující. Delší text Úsek, popis nelidské osamocenosti a strádání, jemuž jsou (budou) vystaveni „ocenění“ členové strany v odlehlém terénu, je veden neúprosnou logikou až k splynutí člověka, zvířete i mrtvé přírody. Povídky Vlkodlaci a Eufrat pod Babylonem zpřítomňují strach z domovních prohlídek a mizení lidí.
Celá Bodorova kniha kombinuje nejasnost smyslového vnímání s šalbou vnitřních obrazů a lokálních mytologií. Vzniklý dojem míjení je zároveň nový i důvěrně známý. „Člověk je vystaven konfrontaci s terénními podmínkami a stavem sněhu a znovu a znovu se dostává do nových situací, které musí nějak řešit. V neposlední řadě je konfrontován s vlastními schopnostmi. A s přírodou, se zasněženou krajinou, s jiskřivým sluncem a bouřlivým větrem,“ odpověděl Bodor na zmíněnou otázku ohledně lyžování. Obdobný – nezapomenutelný – pocit má čtenář jeho próz. Všechny záhady tím ovšem nemizí.
Josef Obruč
Julia Francková
Polednice
Přeložila Lucy Topoľská
Jota 2008, 331 s.
Rozsáhlý román Polednice od Julie Franckové, který mimo jiné získal Německou knižní cenu za nejlepší německy psanou knihu za rok 2007, se odehrává na pozadí německých dějin dvacátého století, konkrétně v období obou světových válek. V prologu knihy, který je psán z pohledu malého Petra, je vylíčen příběh matky, jež svého syna zanechala na nádraží a bez sebemenšího vysvětlení zmizela. Čin je ale postupně ospravedlněn následným dějem, v němž se před námi rozevírá její život od mládí po dobu mateřství. Postupem času si nás tato „necitelná matka“ získá; zjišťujeme, že život jí ukazuje především svou drsnější tvář. Román jde svou vlastní cestou stejně jako jeho hrdinka, tedy přímo. Nejsou zde žádná tabu, všechny věci, které by mohly pohoršovat, nás zpočátku možná zarazí, ale poté je přijmeme s naprostou samozřejmostí. Autorka se často zaměřuje na detaily, na ty, jež jsou nedílnou součástí každého z nás, ač když je vidíme napsané, mohou působit nechuť či údiv. Historická doba se projevuje na hrdince samotné, v textu jsou momenty vyzařující velkou touhu k žití, ale i chvíle, kdy sama přežívá ze dne na den, bez jakékoliv naděje na lepší, ba další život.
Aneta Kuchařová
Lan Pham Thi
Bílej kůň, žlutej drak
Knižní klub, 144 s.
V A2 č. 50/2007 věnované rakouské imigrantské literatuře psal tehdejší sestavitel hlavního tématu Tomáš Dimter, že u nás zatím nejsou čeští spisovatelé vietnamského či ukrajinského původu. Nyní se situace konečně trochu mění, vyšla první česky napsaná novela od vietnamské autorky, narozené v roce 1990 v Sokolově. Střední školu Lan Pham Thi studovala v Písku, kam též zasadila děj vyprávění. Téma je očekávatelně silné: různé druhy buzerace členů rozvětvené rodiny vietnamského podnikatele ze strany nácků (noční útok a sexuální obtěžování), úředníků (obstrukce hygieniků při otevírání restaurace, které vedou k tučnému úplatku), českého „spojence“ (pomůže cizincům koupit nemovitost, ale pak…), politiků (primátor města zneužije otevření kavárny v předvolebním boji a ještě se za to aspoň slovně pomstí). K očividným nacionalistickým útokům se přidávají projevy lhostejnosti či nepochopení (hrdinčini spolužáci, partner). Přímočarý a svižný příběh psaný suverénní směsí různých (nižších) vrstev češtiny je prošpikován legendou o dračím králi, jež pozvedává vzácná, leč pozoruhodná líčení kultury vietnamské komunity na úroveň vzdalujícího se mýtu. Text obsahuje mnoho stylistických i obsahových klišé a zbrklých zkratek, ale vykazuje jednu kvalitu, jež českým autorkám většinou chybí – smysl pro humor. Popis hostiny při otevření restaurace je až mistrovský. Mohl by upoutat pozornost některého šikovného filmaře.
Karel Brávek
Bezpečnostní aparát, propaganda a Pražské jaro – sborník k mezinárodní konferenci, pořádané v Praze ve dnech 7.–9. září 2008
Ústav pro studium totalitních režimů 2009, 279 s.
Sborník obsahuje příspěvky 21 historiků ze zemí bývalého východního bloku, kteří se věnují mocenským souvislostem Pražského jara. Jednotlivé stati skládají středoevropskou mozaiku pohledů na dění kolem reformního procesu a jeho potlačení. Potud přínos sborníku. Většina autorů se ale zaměřuje jen na pouhý popis tehdejšího dění, a jakkoli se nově objevované historické skutečnosti neobejdou bez určité míry holé deskripce, pusté vršení „pozitivních“ fakt bez teoretického zarámování působí dosti neutěšeně. Jen vzdáleně lze tušit, že většina autorů vychází pravděpodobně z konceptu totalitarismu poplatného době „studené války“. Možná někomu z dějepisců ze sborníku křivdím, na stůl zde ale teoretické karty nikdo nevykládá. Pokud už přistoupíme na hru dějin moci a represe a vzdáme se například otázek po představách tehdejších lidí o socialismu či po povaze odporu na pracovištích a v ulicích srpnového Československa, potom by sborníku vedle popisu aktivity všech možných východoevropských tajných služeb slušel například také podobný rozbor tehdejší činnosti západních rozvědek. Stejně překvapující je i absence příspěvků ruských historiků. Ale toto vše jsou jen liché nářky. Povaha sborníku je jen věrným odrazem instituce, která konferenci uspořádala.
Daniel Novák
Milan Vodička
Den, kdy došly prachy. Jak velká krize ve 30. letech změnila životy lidí a na co se máme připravit my
Práh 2009, 247 s.
Svižná historická reportáž zahraničního komentátora MF Dnes není velká dějepisná práce, nepřináší ani příliš nových poznatků, neshrnuje ekonomické teorie. Přesto kompilací z klíčové odborné literatury k tématu předválečné krize vytváří plastický a místy až mrazivý obrázek změn, které tehdejší sociální a ekonomické zemětřesení způsobilo v každodenním životě lidí všech společenských tříd. Polovinu knihy autor vypráví o dění v tehdejších USA. Popisuje, jakým způsobem krize vtrhla do peněženek a myslí tehdejších aktérů, jak proměnila například dopravu, stravování nebo sexualitu. V rychlém tempu podává zhuštěný obrázek dění v pěti evropských zemích, aby se dostal do Československa. V kapitole o mýtech kolem velké krize zmiňuje například ten, že vše začalo „černým pátkem“ 24. října 1929 na newyorské burze. Známky propadu se objevovaly už před ním a naopak – po tomto datu se vše jedním mávnutím nezhroutilo. „Už brzy začne nová prosperita, jakou americký lid dosud nepoznal,“ cituje Vodička výrok jednoho z magnátů z podzimu 1930. Jak moc to připomíná dnešní hlasy, že z nejhoršího jsme venku! Závěr práce se už věnuje stručně krizi dnešní. Jen lehce skicuje, zvláště na případě nezaměstnaných, čím se aktuální krize liší od té z 30. let a kde se naopak rýsují styčné body. Knihu vhodně doplňuje množství dobových fotografií a ilustrací, chybí však alespoň jejich základní popis a seznam.
Daniel Novák
Guy Delisle
Šen-Čen – Cestovní deník z Číny
Přeložila Kateřina Reinischová
BB art 2009, 152 s.
Zdá se, že animátor Delisle je schopen v podobě komiksu zúročit každý pracovní výjezd, který ho zavede do Orientu. Učinil tak u svého pobytu v Severní Koreji a zopakoval to i v případě své pracovní cesty do Číny, kde jistou dobu vedl jedno animátorské studio. Delisle v cestovním deníku z Číny ignoruje politiku a snaží se zachytit jen lapálie, které číhají na bílého cizince, jenž neumí ani slovo čínsky a pochází z odlišného kulturního prostředí. Málomluvný komiks tak zprostředkovává převážně nudu a šeď současné Číny, aniž by se snažil proniknout pod povrch usměvavých nebo naopak strnulých tváří Číňanů, na něž na své cestě, ale i v práci autor narazil. Hlavní roli hraje tedy až banální vtip a situace, které plynou z nedorozumění, jichž je všude plno. Možná by to vystačilo na nějaký krátký komiksový strip, ale pro grafický román je to zcela nedostačující, a nezachrání to ani Delisleova netradiční černobílá kresba. Delisle se snad ani víc dozvědět nechtěl, a tak zůstává po celou dobu pobytu převážně uvězněn mezi čtyřmi stěnami hotelových pokojů: ty jsou v Číně všude stejné, ale on je přesto nerad opouští. Spíše než o navštívené zemi tedy deník vypovídá o komiksovém tvůrci, jenž se toho sice moc nedozvěděl ani toho moc nezažil, přesto i to málo považuje za hodné sdělení. Já si tím jistý vůbec nejsem.
Lukáš Rychetský
Jacques Bergier
Utajení vládcové času
Přeložila Danuše Navrátilová
Argo 2009, 125 s.
Původem ruský vědec se proslavil knihou Jitro kouzelníků, kterou sepsal s Louisem Pauwelsem. Stal se tak zakladatelem takzvaného fantastického realismu, jinak také představy, že lidské dějiny jsou poháněny vpřed mimozemšťany, mutanty a návštěvami z budoucnosti. Posledně jmenovaným je věnován tento svazek. Bergier za ně považuje postavy biblické (Melschisedech, Mojžíš), mytické (císař Fu-Si), ale také ty, které se znalostmi vymykaly své době (Michael Scotus, Ruder Josip Doškovic a Oliver Heaviside). Za důkazy o možnosti cestovat v čase pak pokládá pradávné vynálezy – které připomínají spíše předměty z dob mnohem pozdějších (mechanismus z Antikythéry, sošky v podobě letadel) –, případně zničené mayské spisy. Snad v žádné kapitole neopomene autor zdůraznit, že čtenáře nebude obtěžovat složitými matematickými vzorci, kterými by své dedukce doložil, a tak si vystačí jen s tvrzením, že k myšlenkám, jež cestovatelé vyslovili, nemohli přijít jinde než v budoucnosti. V závěru se snaží – nepříliš přesvědčivě – vyvrátit časový paradox synchronicitou. Komicky pak působí poznámka (ze sedmdesátých let) o tom, že sovětská věda je mnohem otevřenější než ta západní. Na Západě by prý asi nikdo disertační práci Ježíš Kristus byl mimozemšťan neobhájil. No nevím, jestli se mají ruští akademikové čím chlubit. Lovci záhad a esoteriky si počtou, ti, kteří očekávají nový pohled na téma možnosti cestování časem, budou asi zklamáni.
Jiří G. Růžička