Nejlepší překlady roku 2008

Vlasta Dufková

João Guimarães Rosa: Burití (portugalština)

Torst 2008

J. G. Rosa (1908–1967) je prozaik, jehož dílo zaujímá v brazilské literatuře ojedinělé místo díky charakteristické ideové mnohovrstevnatosti, filosoficko--náboženské hloubce a bohatému využití výrazových možností jazyka. Z autorových prací, s nimiž měl český čtenář zatím možnost se seznámit, vyniká zejména román Velká divočina: stezky. Na rozdíl od napínavého příběhu, tvořícího páteř tohoto díla, je Burití spíše prózou vystavěnou na jemné symfonii pocitů, smyslů a nálad, na souznění slova s tichem. Nevyřčenost a neukončenost, ony základní rysy jazyka, jehož prostřednictvím před čtenářem postupně vyvstává obraz jihoamerického venkova, nabízejí široký prostor fantazii a umožňují zkoumat možné významy a dobírat se nejrůznějších interpretací. Překladatel tak stojí před nebývale náročným úkolem, který by se dal přirovnat k nekonečnému boji o přiblížení se bohatosti původního sdělení za cenu co nejmenších ztrát: nejen že se musí vyrovnat s nástrahami specifických, odlehlých reálií a mnohdy vytvářet vlastní názvosloví, ale především musí dbát o uchování velkého množství filosofických a náboženských konotací, odkazů a skrytých významů. Vlasta Dufková (nar. 1951), zkušená překladatelka z francouzštiny (zejména dílo A. Camuse) a portugalštiny (mj. svazek Pět portugalských novel), v tomto klání obstála výtečně. Výsledkem je jazykově bohatý a vynalézavý, mnohovrstevnatý a přitom čtivý text, stírající namnoze hranice mezi prózou a poezií. Překlad rovněž doprovází rozsáhlá studie o autorovi a díle.

Odtud sjeli do rozsáhlé roviny mezi kopci – do Doliny. Pasoucí se krávy sotva probleskovaly vysokou trávou jako veliká zvířata v džungli, jako divá stvoření. Když jel člověk kolem, pár jich přišlo blíž, „na zvědy“. A dál už jen světlezeleň jemné, jakoby pěstěné trávy, která se táhla až k Močáru a k řece a k pralesu. A palmy burití – moře, moře. Tady začínala hotová říše mokra, roztodivná, vlídná a šalebná. Ve vzduchu jmelně tkvělo cosi lepkavého, zalykavost rusálčí lásky, všeho, co vydechoval prales a močál. „Tak tohle je území pana Liodora, Marie da Glória, paní Lalinky…“ Na prudší pohyb koně či krávy vyrazilo z houští hejno zobavých ptáčků a směrem vzhůru se ptýlilo jako dávka vystřelených broků. Příbřežní prales stál nehorázně nepřístupný, panensky se černal. Nezbývalo než ho obzírat. Ty stromy při řece, ztřísněné, bělovousé, paskřivé, kornaté s kaňkami vrásek, zježení, plátů a bílých šupin – brazilský dub, psí kdoule, kariniana, landí, obaloš, icika, rozsochatý gonçalo, vinobob, drobnolístek, šedivý bahenní olandim – nabývaly rozměrů mimo veškerá měřítka, nadouvaly se do přemrštěných průměrů; při kraji rovné sturače – benzoové stromy, jejich vodorovné větve a rozdvojené kmeny, bílá cupanina, črtaly v zeleni čivy a morek. Uvnitř se choulilo tělo té nejchráněnější nejhustší noci. Zem, na niž se nedalo stoupnout, tu byla hluboký příkrov, nastlaný nacucaný trouch v rozkladu a rozpadu, hnětený v rostlinné bahno. Spočíval na něm smutný pach zatuchliny, slizce odtud dýchalo deštné mokro. V hustotě příšeří mhouraly na svá neduživá světýlka houby a larvy. Sinalí tvorové se dotýkali těly bez tváře. Miguel chvíli počkal. Pomalu se dal na ústup. Nalokal se strachu z lesa.

Karel Fiala

Murasaki Šikibu: Příběh prince Gendžiho 1–4 (starojaponština)

Paseka 2002–2008

Rozsáhlé dílo klasické japonské literatury, psané v žánru „monogatari“ (vyprávění), přibližuje na životních osudech a milostných dobrodružstvích smyšleného prince Gendžiho svět nejvyšších kruhů kolem císařského dvora. Básnířka Murasaki Šikibu, žijící na přelomu 10. a 11. století, koncipovala román jako mozaiku epizod, skládající jednotlivé kapitoly, v nichž je epické líčení prokládáno básněmi (pětiveršími „tanka“), dokreslujícími náladu, pocity, úvahy postav anebo sloužícími jako prostředek komunikace mezi postavami. Text vznikal původně jako oblíbená četba na pokračování v literárních kruzích císařského dvora a knížecích sídel, od 12. století se stal předmětem literárněkritického hodnocení a literárněhistorického a teoretického bádání (recenze v A2 č. 11/2007). Také jeho překladatel, profesor Prefekturní univerzity ve Fukui a ředitel Japonského centra v Praze Karel Fiala (nar. 1946), patří k předním světovým znalcům tohoto díla a dalších starojaponských textů (z nich přeložil i rozsáhlý Příběh rodu Taira, 1994). Svůj navýsost fundovaný a zároveň „japonsky“ poetický překlad Příběhu prince Gendžiho dokončil profesor Fiala v roce oslav tisícího výročí vzniku díla a za zásluhy v oblasti zkoumání japonského jazyka a kultury byl na sklonku roku 2008 vyznamenán Řádem posvátného pokladu z rukou japonského císaře.

Onoho podzimu vanul vítr, na který si princezny za všechna ta léta zvykly, podél řeky zvlášť divoce a skučel tak, že v jejich srdcích vzbuzoval bezmeznou touhu a žal. Provázel je tak při přípravách obřadů k prvnímu výročí otcovy smrti.

Pan rada a Mistr poustevník dohlíželi na veškeré přípravy svorně a nerozdílně. Sestry v hlubokém zármutku, takřka na pokraji zhroucení zhotovovaly zatím soukenné obaly a ozdoby k dekoraci posvátných textů. Dámy jim v tom pomáhaly a nebylo nikterak těžké si představit, jak by to dopadlo bez pomoci těch dvou obětavých mužů. Pan rada přivezl do Udži látky na nové šaty pro obě sestry a ostatní věci potřebné k ukončení smutku. Pronesl také závěrečné kondolenční pozdravy ke všem, kdo se k obřadu dostavili, a děkovné projevy. Ani Mistr poustevník, který kvůli tomu sestoupil ze svých hor, nezůstal v tomto směru pozadu.

Sestry právě připravovaly z pětibarevných vláken dekoraci pro misku s kadidlem a její stojan.

„I v tomto šatu,“ říkaly, „češeme dál chomáče vláken nekonečného času…“

Host, pan rada Kaoru, jim dobře rozuměl, neboť sledoval pod okrajem zástěny pohyb rámu k navíjení vlákna a pohled na ně se mu plně otevřel ve skulince mezi stojícími přenosnými závěsy. Jako kdyby ty dívky znaly slavnou báseň paní Ise, řekl si a doplnil je: „Kéž bych tak mohl na to vlákno navléknout třpytivé perly svých slz!“ Starší sestra za závěsem se styděla dát jasně najevo, že báseň zná, ale uklouzlo jí: „Srdce nelze svázat nitkami…“ Zarazil se, když si uvědomil, že básník Ki no Curajuki měl stejný nápad jako ona. Připomněl si, že se říkává: „Stará slova na nové city…“

Zdeněk Frýbort

Roberto Calasso: K. (italština)

Slovart 2008

Italský spisovatel Roberto Calasso (nar. 1941) vstoupil do povědomí českých čtenářů knihou Svatba Kadma s Harmonií, v níž převyprávěl starověké řecké mýty. Zabývat se existujícími literárními texty a nacházet v nich nové významy a souvislosti je pro Calassovu tvorbu příznačné. Také jeho novější práce K. (2002) přináší podobný pohled na literaturu: tentokrát jako pozoruhodný příspěvek k interpretaci díla Franze Kafky (recenze v A2 č. 4/2009). Kafkovy texty autor ve sv1é knize přehodnocuje tím způsobem, že vstupuje do mentálního prostoru spisovatele i jeho tvorby a snaží se ji prosvětlit zevnitř, jako by chtěl Kafku převyprávět svými slovy, a to z pozice velmi pozorného a erudovaného čtenáře. Tomu odpovídá i styl knihy: plynulý, čtivý, místy až průzračný, s klasicky vybroušenými větami, ostře kontrastující s obvyklým způsobem psaní italských literárněvědných esejů. Zdeněk Frýbort (nar. 1931), zkušený překladatel italské a francouzské krásné literatury (především díla U. Eca, ale i G. Bonaviriho, C. Malaparteho, A. Moravii, G. Simenona aj.), ve svém převodu beze zbytku zachovává všechny tyto rysy originálu a navíc se bezpečně pohybuje i na půdě četných kafkovských odkazů a citací. I když při své práci využil současných překladů Kafkova díla, dokázal je zcela organicky spojit s vlastním Calassovým textem, takže jeho překlad působí jednotně. Jediným nedostatkem publikace je tak absence poznámkového aparátu, který by serióznost překladatelovy práce s prameny potvrdil.

Čím hlouběji Karl proniká do rozlehlých prostor Ameriky, tím větší jsou nesnáze, s nimiž se setkává. A nejenom proto, že to, co má kolem sebe, je močál. A ten má svůj centrální jícen: Bruneldin pokoj. Robinson mu vysvětlí, že „především se nedá transportovat Brunelda“. Ne proto, že by byla nemocná, ale proto, že je příliš těžká. Kdo je s ní, ten se propadne dolů. Zanedlouho už sledujeme Karla, jak se na chodbě pečlivě a se znalostí věci snaží ze zbytků početných předchozích snídaní neznámých osob dát dohromady přijatelný tác s jídlem. Otírá nože a lžičky, okrajuje okousané chlebíčky, slévá zbytky mléka, seškrábe na jeden talíř zbytky másla, aby odstranil „všechny známky použití, a dal tak celku lepší vzhled“. Je to nejbeznadějnější okamžik ze všech jeho dobrodružství. Karl však má od Boha dar neuvědomit si to. Soustředí se na to, co právě dělá, i když ho Robinson ujišťuje, že to je zbytečné, protože „snídaně už častokráte vypadala mnohem hůř“. A zatímco Brunelda si už svou „měkkou tučnou rukou, která pokud možno hned všechno rozmáčkla“ jídlo z podnosu bere a hltavě je pojídá, Karl nad svým dílem už uvažuje jako znalec a říká si: „Napoprvé jsem nevěděl, jak se má vše zařídit, příště to udělám lépe.“

Brzy ráno, ulice jsou ještě jako vymetené. Karl před sebou tlačí káru, kymácející se pod beztvarým nákladem, překrytým velkým šedým přehozem. Pytel s bramborami, napadne kohosi. Jablka, vysvětlí Karl jinému chodci. Je to ale Brunelda. O Robinsonovi a Delamarchovi už nepadne slovo. Na své pouti k tomu, co nelze napravit, Karl právě udělal další krok. Je sám se svým nákladem, kterého není vůbec snadné se zbavit.

Marie Havlíková

Bernardim Ribeiro: Kniha stesku (portugalština)

Argo 2008

Bernardim Ribeiro (asi 1482 – asi 1552) je významný portugalský básník a prozaik, jehož podmanivý a vlivný román Kniha stesku se řadí mezi přední díla evropské renesance. Jedná se o dílo žánrově hybridní, obsahující prvky pastýřského, rytířského, milostného a mystického románu či novely. Jeho dějový základ ovšem tvoří tragické okolnosti autorova osobního života, především nešťastná láska k bohaté dceři svého patrona, jak o tom svědčí jméno hlavního hrdiny Bimnarder, v němž je zašifrováno vlastní jméno básníkovo (třebaže moderní kritika takto přímočarou interpretaci odmítá, neboť okolnosti autorova života jsou dosud nejasné). Dílo vyšlo až dva roky po autorově smrti a právě kvůli skandálnímu odhalení rodinných událostí bylo jeho čtení v Portugalsku zakázáno. Marie Havlíková (nar. 1950), přední odbornice na portugalskou a brazilskou literaturu, působící v Ústavu románských studií FF UK, dokázala věrně zprostředkovat košatost a přitom lehkost a čtivost autorova stylu a navíc doprovodila svůj překlad fundovaným doslovem, v němž se kromě životopisných souvislostí zabývá možnostmi čtení románu jako iniciačního textu.

Promlouval ke mně slovy lásky, uklidňoval mě lichotkami a hlazením, řka: „Já, paní, nejsem tím, za koho mě zřejmě máte.“

A při těch slovech mu skanulo několik vzácných slzí po jeho pěkném vousu a vyprávěl mi, kdo je, jak mu říkají a jak už tudy dávno chodí přestrojen za lovce a čeká, až mě opět spatří, a namluvil mi, že mě už viděl jinde a od té doby jsem mu již nikdy nesešla z mysli. A tak mě klamal těmi slovy, jež bych mu, ani kdybych byla ošklivá, nemohla nevěřit.

Ach, jak jsem se já smutná zmýlila! Co vám mám více říci! Byla jsem šťastná vším, o čem dal najevo, že se mu líbí, a v té velké lásce jsme oba strávili celé čtyři roky, jež nám tehdy připadly jako dny. Nyní však skončily, neb na počátku mého velkého trápení přišla k němu nejspíš rovněž z těchto lesů jiná nymfa, jež se mu líbila, a scházeli se, abych já nevěděla, a já již nepociťovala jistotu, nýbrž obavu, a brzy jsem pocítila, že mě klame (což někdo ošálí zamilovanou ženu?). A abych ještě více trpěla – já, jež jsem tak vynalézavě hledala nejrozmanitější podoby svého soužení –, když jsem se jednoho dne vrátila z lovu v dobré společnosti a už jsem měla dost toho, čím mě trýznil, usedla jsem ke stolu, a přinesli mi ukázat před tyto mé smutné oči několik důkazů lásky, jež jí pro mě lstivě ukradli, a já tam již nemohla déle vydržet a jako vyčerpaná šelma, když přinese zdaleka potravu mláďatům, a zjistí, že jí je vzali, upustí z tlamy kořist, zapomene na únavu a zoufale, bezcílně běhá po horách, tak jsem i já učinila.

Jiří Našinec

Norman Manea: Chuligánův návrat (rumunština)

Havran 2008

Norman Manea (nar. 1936), jeden z nejvýznačnějších představitelů rumunské exilové literatury současnosti, vypovídá v rozměrném románu Chuligánův návrat (2003; recenze v A2 č. 44/2008) o absurdní a nelidské povaze nedávných evropských dějin. Autorovy životní osudy krutě poznamenaly dva totalitní režimy, nejprve deportace židovských rodin do koncentračních táborů v době druhé světové války a poté „rudá diktatura“, která po inscenovaném procesu poslala Maneova otce do tábora nucených prací v dobružské stepi. I sám Manea se neustále střetával s autoritativním režimem diktátora Ceaušeska a po marném boji s cenzurou kvůli alegorickému románu Černá obálka se v polovině osmdesátých let rozhodl pro exil. Od roku 1989 přednáší evropskou literaturu na Bard College v New Yorku. Tato životopisná fakta zhruba také vymezují čas a prostor knihy, nicméně i tak je obtížné ji žánrově zařadit. Nejedná se pouze o autobiografii nebo rodinnou kroniku, protože se zabývá i osudem celých společenství, nejde ani o klasické paměti, neboť chronologický princip je neustále narušován podle okamžitých asociací a motivy se cyklicky vracejí, četné úvahové pasáže, odkazující spíše k esejistickému románu, zase obvykle neústí do sdělení výsledku reflexe, nýbrž do subjektivního tónu tázání nebo výkřiku. Síla výpovědi tak nespočívá v přesném literárním tvaru, ale v odkrývání a pojmenovávání nejhlubších vrstev paměti. Jiří Našinec (nar. 1950), držitel ceny Magnesia Litera a dalších ocenění, je naším nejproduktivnějším a nejvýznamnějším překladatelem rumunské beletrie (např. Sîrbu, Fulga, Tudoran a především Eliade). Maneův text tlumočil ideálním způsobem: při zachování veškeré proměnlivosti a bohatosti autorova jazyka vytvořil dojem, jako by čtenář četl nikoli překlad, ale dílo domácího původu.

Vzpomínka žije z lítosti, jež nás spojuje s těmi, které už nemůžeme vymoci zpátky.

Počátek osmdesátých let. Podzimní odpoledne na malém bukovinském nádraží. Poklid té chvíle utkvěl na obou cestujících i po nástupu do vlaku. Mlčky usedli jeden proti druhému u okna v kupé. První slova a hlavně tón, jakým byla pronesena, ukazovaly na srozumění. Přistupovaly, dalo by se říci, na neosobní tesknotu rovnodennosti.

Stařena se nezdála vůbec nadšena otázkou, která jí byla položena, zato byla očividně nadšena harmonií toho okamžiku, času potřebného ke sblížení, a zájmem ze strany jejího protějšku v hovoru.

Po krátkém zaváhání začíná vyprávět. Mluví o mládí, o tom, v jak rychlém sledu se střídaly den co den události v městečku, kde by je měla provinční statičnost potlačit ještě dřív, než k nim došlo. Naopak, proměňovaly se v bouři na široké bájné scéně, širší než celý svět. Ten a ten se tajně zasnoubil a naplánoval i tajný útěk do Paříže, daleko od dívčiných chudých a bigotních rodičů a zděšené obce. Pod pohrůžkou revolverem, revolverem! – může si posluchač vůbec představit tu hrůzu? – šla snoubenka vstříc svému osudu. Jistý mladík týden co týden docházel pěšky přes dvacet kilometrů, představ si to!, jen aby si mohl zahrát šachy s tapicérem Riemerem. Cukrář Natan se zase pouštěl do soudního sporu se sousedem, už šestého v tom roce, představ si to: šest soudních sporů v jednom roce kvůli neoprávněnému používání chodníku před krámem! Jeho syn, taky Natan, taky cukrář, mluvil jen o Trockém a o Stalinovi. Velká dramata hýbala tím malým městečkem!

Anna Valentová

Ádam Bodor: Okrsek Sinistra (maďarština)

Havran 2008

Osudy spisovatele Ádama Bodora (nar. 1936) poznamenaly politické perzekuce namířené proti jeho otci i jemu samému (rozhovor s autorem v A2 č. 3/2009). Navzdory tomu se autor, začínající publikovat v druhé polovině šedesátých let, vypracoval z opozičního prozaika v jednoho z nejuznávanějších současných maďarských spisovatelů. Zasloužilo se o to i jeho první rozsáhlé románové dílo Okrsek Sinistra (1992; ukázka v A2 č. 16/2006, recenze v A2 č. 12/2008), mrazivá vize destruktivního vlivu totalitní diktatury na člověka a mezilidské vztahy. Příběh, odehrávající se mezi obyvateli jakési fiktivní rezervace uprostřed lesů, se stává téměř abstraktním obrazem zubožené, ponížené lidské existence. Této chmurné vizi odpovídá i autorův specifický jazyk, jemně přecházející od konkrétního k abstraktnímu, z roviny skutečnosti do groteskní pokřivenosti, od strohého popisu lidských událostí k poetickému líčení přírodních dějů. Anna Valentová (nar. 1941), nositelka Státní ceny za literaturu v oblasti překladu (kromě řady významných děl maďarské literatury přeložila i Bodorův román Návštěva arcibiskupa, 2007), se s nelehkým úkolem zachovat záměrně rozporuplný vypravěčský styl a jazykovou strohost vypořádala s velkou dávkou citlivosti, když dokázala zachovat estetiku kontrastů, zachytit svébytnou atmosféru magické románové krajiny a výstižně odstínit jednotlivé postavy.

O mnoho let později jsem se s řeckým pasem v kapse, se zbrusu novým terénním vozidlem suzuki se zelenou metalízou, s náhonem na všechna čtyři kola projel po silnicích prefektury Sinistra a strávil den v Dobrinu. Přijel jsem od průsmyku Baba Rotunda a napadlo mě, že se podívám, jak si na loukách posetých mateřídouškou žije má někdejší milá Elvira Spiridonová, která s manželem Spiridonem Severinem bydlela ve srubu na vrcholku, na mýtině u cesty. Ale na místě jejich srubu už nestálo nic, jenom hromada tmavě modrého ohořelého dřeva, které zkamenělo četnými dešti a ledy. Kolem ní rostla mladá nažloutlá tráva, čerstvé kopřivy a šafrán. Tam byli patrně pochováni.

Bylo pozdní odpoledne, na východním nebi svítil oblak smutku, obrovský oranžový kotouč. Poslední dobou mi takové krásně nadýchané mraky, zdobené věžičkami, které se vzdalovaly, jak se nořily do hávů blížícího se večera, připomínaly plynutí času a poněkud mě rozesmutňovaly. Terénní vůz jsem nechal u silnice a schlíple jsem obcházel pár dobře známých míst při kraji lesa.

Když jsem na mýtině zahnul, přede mnou ve světle, které oblak odrážel, zazářil dvojitý pruh z ledu nebo možná ze skla. Na žhnoucí jarní trávě se dále do šera lesa klikatily, tiskly k zemi někdejší stopy mých vlastních lyží, zůstaly zde z té poslední zimy, kterou jsem před lety strávil zrovna tam, v průsmyku. Ten, kdo byl někdy v lese na lyžích, dobře ví, že projede-li člověk několikrát vlastní stopu, sníh pod ní ztvrdne, někdy trošku odtaje, a potom zmrzne znovu a znovu. Taková párová stopa, hedvábná stužka stříbřitého světla, sice roztaje, ale úplně zmizí až začátkem léta. Ale vyskytnou se i takové, které nezmizí nikdy.

Složení poroty: Zdeněk Beran (předseda), Jarmila Emmerová, Dagmar Hatrlová, Václav Jamek, Božena Koseková.