Válka v Iráku končí

Je 12. listopadu 2008, týden po volbách, ve kterých zvítězil Barack Obama. Ulice největších amerických měst zaplavují tisíce výtisků zvláštního vydání The New York Times. To informuje o konci války v Iráku a v Afghánistánu a přináší další zprávy, „které bychom si přáli číst“. Vydání se šíří také na internetu (www.nytimes-se.com). Co následuje? Nadšené reakce lidí, kterým se plní sen. V době, kdy je stále těžší představit si cosi, čemu jsme kdysi říkali mír, začínají být čím dál důležitější vize a poptávka. Bez jasně popsané vize a veřejné poptávky, která je na počátku každé masové podpory, nemůže dojít ke změně.

Zakladatel Antireklamní agentury a spolupracovník umělecké skupiny Yes Men, Američan Steve Lambert se pokusil projektem Zvláštní vydání prozkoumat právě toto citlivé pole, kde se vytváří anebo spíše potlačuje poptávka po tom, co by si skutečně přála většina lidí. S konci válek je to navíc podobné jako s dalšími globálními problémy. Pro mnoho z nich máme k dispozici (vědecké, teoretické) řešení, popsané krok za krokem. Tato řešení jsou však překryta politickými a jinými mocenskými zájmy. Jedním z možných důvodů, proč tomu tak je, může být právě fakt, že proti těmto zájmům není postavena a prosazována vize, která by se opírala o masově sdílenou poptávku. Projekt získal letos v soutěžní části festivalu Ars Electronica v Linci jedno z hlavních ocenění zřejmě proto, že silnou vizi zformuloval a uvedl ji nikoli akademickým, nýbrž laickým způsobem. Na projektu s Lambertem „wiki--pracovalo“ na třicet autorů a během doprovodného sympozia byl přiznán také hlavní zdroj inspirace: kniha Dream: Re-imagining Progressive Politics in an Age of Fantasy od Stephena Duncombese (www.dreampolitik.com)

Už na to nesahejte

Ars elektronika neboli „Ars“ je světový fenomén a není to pouze festival. Skládá se ze čtyř komponent: jednoho z nejstarších festivalů počítačového umění vůbec (od roku 1979), ceny (od 1987), centra/muzea (od 1996) a laboratoře (od 1996). Letos, kdy je Linec hlavním Evropským městem kultury, představil nejen skvělou porci novomediálního umění, jak je již zvykem, ale také novou budovu muzea budoucnosti. Ledková fasáda proměnila stavbu na břehu Dunaje v gigantické reaktivní plátno, sloužící umělcům ke světelným orgiím na hraně energetické únosnosti. Velkolepý dárek k narozeninám.

Zatímco muzeum „běží na delší trati“, každoroční festival se musí vypořádávat s proměnami umělecké citlivosti, témat a stylů v mnohem svižnějším tempu. Je evidentní, že během několika málo posledních let se již nadobro vytratil duch počítačového fetiše a interaktivních hraček. Letos bylo zvlášť často možné s úsměvem pozorovat návštěvníky, kteří si v minulosti vytvořili specifický divácký modus operandi: na všechno sáhnout, šlápnout, se vším pohnout… Mnoho zajímavých projektů si ale „vystačí“ úplně samo – míněno bez intervence diváka. Například kinetická instalace Connect – Feedback Driven Sculpture od Rakušana Andrease Muxela (http://connect-andreas--muxel.com), ve které se ze stropu visící olověné koule vzájemně kontaktují­ a přeskupují­ spojení mezi sebou na základě změny v magnetickém poli.

Porota v čele s  britským designérem a kurátorem Andy Cameronem, který vede laboratoř interaktivního designu v italském Benettonu, ve svém prohlášení konstatuje a zdůrazňuje, že koncept interaktivity prošel poslední fází fúze mezi diskursem současného umění a konzumní technikou. Jediné, co zbývá oceňovat, jsou autorské vize, popisované tradičními estetickými kategoriemi jako „elegance formální strategie, která maximalizuje expresivitu dosaženou minimálním použitím technologie“. Vítězný projekt v kategorii interaktivního umění, Nemo Observatorium Belgičana Lawrence Malstafy, naplňuje výrok poroty. Pověstnou interaktivitu redukuje (zpět) na stisknutí jediného tlačítka. Ve chvíli, kdy se divák usadí do křesla umístěného do pět metrů vysokého průhledného válce z plexiskla, silné fény po stěnách roztočí vír několika překrývajících se vrstev falešných trojrozměrných „pixelů“ na způsob polystyrénových kuliček. Divák se rychle ocitne uprostřed oka minitornáda. Konfrontace proudící chaotické změti a permanentního lidského úsilí hledat v ní strukturu a řád ve výsledku působí nečekaně uklidňujícím, meditativním až hypnotickým dojmem. Jednoduchost a harmonie se zde vynořuje z rychle se měnícího a nebezpečně působícího prostředí.

Svítící králík a kytkoři

Na festivalech novomediálního umění se stá­le častěji setkáváme s díly vystavenými pouze v dokumentární podobě, což může způsobem prezentace v galerijním prostoru připomínat návrat ke kořenům konceptuálního umění. Podobnost je zde ale takřka výhradně zdánlivá. Důvodem k dokumentární formě prezentace je často ryze experimentální laboratorní povaha děl, kdy dochází k reálným střetům s legislativními úpravami a pravidly práce s genetickým materiálem.

To je i případ vítězného projektu v nové soutěžní kategorii hybridního umění, jehož autorem je Brazilec Eduardo Kac (www.ekac.org). Ten se proslavil transgenickým „světélkujícím“ králíkem Albou (rozuměj zvířetem s vloženým zeleným fluorescenčním proteinem, běžně používaným pro pozorování buněčné struktury, viz www.vesmir.cz/clanek/zeleny-fluorescencni-protein), jehož obrázky obletěly v roce 2000 celý svět a staly se rozhodně ne vědeckou, ale spíše docela slušnou umělecko-mediální senzací. Kac získal na „Ars“ hlavní cenu již v roce 1999, kdy porota ocenila symbolickou a novátorskou kvalitu jeho projektu Genesis. V něm vytvořil „autorský“ syntetický gen překladem jedné biblické věty do morseovky a jejím následným převodem do DNA podle párovacího principu, který sám určil. Gen pak vložil do živých organismů bakterií vystavených v galerii. Prostřednictvím internetu mohli diváci nad bakteriemi rozsvěcovat ultrafialové světlo a tím způsobovat jejich skutečné biologické mutace, tedy i změnu původní biblické věty. Po skončení výstavy došlo ke zpětnému překladu do morseovky a do angličtiny a výsledné sdělení se nakonec objevilo na internetu jako symbolické vyjádření faktu, že v životě dochází ke zrodu nových významů v procesu (hledání) jejich změny.

Po deseti letech se Kac do Lince vrátil s vítězným projektem Natural History of the Enigma (online: (www.ekac.org/nat.hist.enig.html), na kterém pracoval od roku 2003. Navzdory pochybám některých biologů autor a jeho vědečtí spolupracovníci tvrdí, že vytvořili „kytkoře“ neboli kytko-zvíře, v angličtině „plantimal“, novou formu života, nazvanou „Edunie“: geneticky manipulovanou rostlinu, která je hybridem Eduarda Kace a petúnie. Edunie vyjadřuje gen umělce zodpovědný za rozpoznání cizorodého tělesa červenou barvou svého žilkování. Vzniká tak nový celek. Rostlina rozpozná cizorodý element a vyjádří to ve svém novém zbarvení. Kac se stává částečně rostlinou, která je sama částečně lidská.

Holismus 2.0

Soutěžní kategorie hybridního umění byla vytvořena teprve v roce 2007, aby se zabývala především fúzí médií, mezioborovými projekty a přesahy umění směrem k výzkumu, sociálnímu a politickému aktivismu a populární kultuře. Jeden z iniciátorů konceptu hybridního umění, člen poroty, kurátor, kritik a propagátor nových forem intermediální tvořivosti Jens Hauser se letos pokusil o zpřesnění definice, když mluví o holismu 2.0. „Holistický přístup zdůrazňuje agregování interagujících celků namísto myšlení o částech, v mikro nebo makro měřítku se zabývá přeformátováním věčné otázky vztahu umění a života.“ Projekty hybridního umění, kterých si porota letos všímala nejvíce, proto řeší především škály biologických entit, transdruhy, jejich komunikaci, ekotémata a nezřídka berou v potaz i dění a komunikaci na (mezi)planetární úrovni. „Ocenili jsme umělecké strategie, které se věnují fenoménům, jež zatím nemáme ,pod kontrolou‘, ale v nichž se lidská přirozenost dostává do konfliktu s hybridy, které sama vytváří. Vybrali jsme díla, která odpovídají na otázky, jež si teprve musíme položit, otázky spekulativního holismu v době, kdy se sociální a technologické systémy zdají být krajně nestabilní,“ uzavírá Hauser. Tématem letošního ročníku festivalu byla lidská přirozenost.

Autor se zabývá hybridy.