Co jsme si zbořili – bilance mizející průmyslové éry. Deset let
Editoři Benjamin Fragner, Jan Zikmund
České vysoké učení technické v Praze 2009, 143 s.
K příležitosti bienále Industriální stopy 2009 vychází publikace o industriálních památkách, které zanikly v posledních deseti letech. Za sebou jsou řazeny fotografie staveb, zachycených v „původním“ stavu, v procesu boření a ve stavu současném, což je často prázdný pozemek, na němž mělo již léta něco nového stát. Snímky mají jednoduché popisky, vysvětlující funkci objektu, rok jeho zbudování a demolice a také adresu včetně GPS souřadnic. Na konci je zařazena kapitola nejsmutnější: výčet bezprostředně ohrožených staveb, jimž byl již většinou vyměřen rozsudek zboření. Často proto, že byly kvůli developerským plánům vyškrtnuty ze seznamu památek, jako například Železniční areál Holešovice-Bubny, který České dráhy prodaly developerské společnosti a o dva roky později mu byla na žádost majitele zrušena památková ochrana. Editoři uvádějí, že právě pražská nádraží patří mezi druhy nejohroženější: „Zamýšlené zbourání dochovaných historických objektů pražských drážních areálů (platí to nejen o Bubnech a Žižkovu, ale i Smíchovu) je nepochopením příležitosti, kterou nabízí jejich nové využití pro vytváření budoucí urbanistické kompozice představovaných území. Demolice zdůvodněná uvolněním prostoru pro velkorysou novou výstavbu se zdá být spíš zástěrkou pro hledání co nejjednoduššího řešení pro architekta a developera, před jehož banalitou by právě zachování industriálních památek pomohlo ochránit.“
Lenka Dolanová
Zbyněk Sedlecký
Tate
Galerie 35 m2, do 25. 10. 2009
Na úpatí pražského Žižkova, kousek nad fotbalovým stadionem Viktorie, je výstavní prostor přidružený ke Café Pavlač. Vejdou se tam sotva tři větší obrazy. O to větší nárok je kladen na jejich výběr. Ten by měl zajistit úplnou významovou čitelnost projektu či alespoň diváckou interakci. Účastníci vernisáže obrazů Zbyňka Sedleckého vyslechli improvizované úvodní slovo kurátora Michala Pěchoučka, které vedlo k nepřímému potvrzení šifry ukryté v názvu (síť galerií Tate). Obrazy zachycují např. tranzitní zóny anonymních schodišť spojujících jednotlivá podlaží budovy Tate Gallery v Londýně. Lidská stafáž, tvarově neurčitá, reprezentuje na ploše plátna proces neustálé proměny, cirkulující akt zalidnění. Do kontrastu s tímto „pohybem hmoty“ jsou postaveny statické tvary šablon vymezující jasně definovaný rámec. Banální záběr do provozní části galerie navozuje dojem pohledového úhlu skryté bezpečností kamery. Sedleckého realistická, přesněji „pravděpodobná“ barevnost přispívá na jedné straně k celkové proměně banality v osobitý druh civilistní poetiky, na straně druhé brání autorovi sklouznout do přílišné popisnosti. Je to přesně dávkovaná dialektika formy a obsahu. Galerii netvoří pouze výstavní sály plné umění, ale i nutná místa technického, provozního a komunikačního zázemí, jako jsou nouzové východy, bezbariérové rampy, kanceláře nebo toalety. Sedlecký potvrzuje své výjimečné pozorovací schopnosti a nadání pojmenovat známá prostředí jinak, a tím je vracet do hry.
Petr Vaňous
Petr Zuska, Jiří Kylián
Extrém
Národní divadlo Praha, premiéra 17. 6. 2009
Po šestnácti letech se balet pražského Národního divadla vrátil na Novou scénu. Složený program dostál svému názvu: byl zběsile rychlý i pomalejší než pomalý, černý i bílý, kvalitní i podprůměrný. Společným jmenovatelem a zaklínadlem, umožňujícím cokoliv, je postmoderna. V úvodní části A Little Extreme ji Zuska pojímá jako absurdní mix, v němž hudební složka kombinuje hip hop s relaxační hudbou, taneční zase náznaky breakdance s citacemi baletní klasiky. Inspirací šest let starého Kyliánova opusu Last Touch je čechovovská poetika vnitřního prázdna a neschopnosti se z něj vymanit. Šestice postav v převážně bílém pokoji rozvíjí vzájemné vztahy ve zpomalených pohybových sekvencích, podtržených minimalistickou hudbou. Oproti delší verzi, která byla k vidění v květnu v Divadle Archa (A2 č. 12/2009), je tato syrovější, nicméně představuje vrchol celého programu. Skutečnou premiérou bylo až závěrečné Zuskovo Little Touch Of The Last Extreme. Ambice reagovat na dvě předchozí díla se smrskla ve zopakování několika scénických objektů a pohybových citací. Tady už má uchopení postmodernity opravdu extrémní nádech: dramaturgií je nedramaturgie, řádem neřád. Na hudební koláž, kde vedle sebe zní Arvo Pärt, folklorní Ondráš nebo Michael Jackson, zaplňuje Zuska scénu figurkami démonickými i popartově vyumělkovanými. Symbolickým scénickým objektem je bílá kostka, s níž se povětšinou pracuje prvoplánově a neinvenčně, obdobně přímočarý a chudičký je i taneční text.
Roman Vašek
Za dveřmi
Praha, 13. – 19. 9. 2009
Nový festival, jejž pořádalo sdružení ART Prometheus, se konal v polovině září v Praze. Doba možná nebyla zvolena nejšťastněji, stejně jako místo. Industriální prostory karlínské Thámovy haly diváka zaujmou a zdají se být vhodným zázemím pro hlavní program, přesto se jaksi vylučují s posláním festivalu: představit městskému publiku to nejlepší z outdoorového divadelního umění. Akce byla načasována na dobu, kdy oficiálně začíná divadelní sezona. Atraktivní projekt by jistě byl skvělým obohacením letní Prahy a zároveň i dalším sebevědomým lákadlem pro turisty, jež nezajímají komerční operní produkce nebo černé divadlo. Vedle oblíbeného Teatru Novogo Fronta, česko-francouzského Décalages a Divadla Continuo (desetiletého pořadatele podobného festivalu mimo hlavní metropoli – v zahradách a na vodních kanálech jihočeského zámku Kratochvíle) se „za dveřmi“ představily další hvězdy tohoto specifického umění. Lvovský Teatr Voskresinnia uvedl inscenaci Jób vycházející z poemy Karla Wojtyly a poznaňský Teatr Biuro Podrózy, soubor světového formátu, nabídl svou radikální interpretaci Macbetha. V ní se sešla všechna poznávací znamení pro outdoorové divadlo: živelná hra s ohněm a kouřem, spektakulární akrobacie, hraní na chůdách a hlavně agresivní udržování divácké pozornosti (například jezdec na motorce z éry 2. světové války vjel v plné rychlosti přímo do zděšeného publika). Hlavní město podobné akce vynikající úrovně určitě potřebuje, jenom by měly být lépe zapojeny do jeho hektického života.
Olga Vlčková