Magdaléna Rysová
Trnky na tvůj klín
Dauphin/Protis 2009, 53 s.
Družstevní práce, společný projekt nakladatelství Dauphin a Protis, je sám o sobě chvályhodný; „má za cíl umožnit vydávání prvotin i jiných textů, které se obtížně dostávají z přítmí autorských šuplíků na světlo knihkupeckých pultů“. Toho se letos přihodilo i poezii Magdalény Rysové, narozené roku 1988 – tato informace však v knize chybí. Škoda, zvláště u takto zaměřené edice by medailon autora byl potřeba. Sbírka je ovšem mladá na první přečtení, a to přesto, že pracuje s velmi starými postupy a obraty. Očekávání je v této skromné a bezelstné poezii téměř pokaždé naplněno; z průhlednosti se jen vzácně stává básnická průzračnost. Pracuje se tu s mnohokrát ohranými motivy (to samozřejmě neznamená, že jsou vždy prosty působivosti), žádné velké překvapení, natož experimentování se nekoná. Možná právě proto se však Trnky na tvůj klín mohou líbit, i když výrazněji by možná rezonovaly jako písňové texty: doprovázeny melodií, o kterou by se mohly ve slabé chvilce opřít – a pak by zase vyzněla jejich křehkost, lehkost a hebkost. Jsou to básně prosté, něžné, neskrývající nic, ani svou zranitelnost a juvenilní dojemnost; k nejlepším patří hned úvodní Trnky pro princeznu: obloha černě vadne/ ve slovech/ na počest/ chladnému březnu/ z mraků padají/ trnky duhové/ na lože/ pro princeznu. Sympatické je také to, že si celá sbírka zachovává víceméně stálou kvalitu. Těžko tu sice hledat zářné básnické skvosty, ale nejsou tu žádné vysloveně „slabé kusy“ do počtu, což je v současné produkci výjimečné. A komu vadí dobrý průměr?
Simona Martínková-Racková
Daniela Hodrová
Město vidím…
Červený Kostelec 2009, 100 s.
Po sedmnácti letech vychází druhé vydání krátké prózy Daniely Hodrové Město vidím… Obraz Prahy v této poetické eseji – nebo oneirické črtě – vzniká citlivým propletením fantaskních výjevů, autobiografických vzpomínek a intertextuálních odkazů na kmitajícím plátně dějin. Praha se v autorčině podání stává bytostí oživovanou vyprávěním. Skutečné historické události zde mají tentýž nádech jako přeludná blouznění; tajemné podzemní bludiště je stejně hmotné jako konkrétní adresy s řádně udaným číslem popisným. Příběhy odehrávající se v živé imaginaci vnímavé vypravěčky nejsou o nic méně přesvědčivé než ty čerpané z historických zdrojů. Kniha je v podstatě básní věnovanou městu, plnou jakéhosi vznešeného odevzdání, ale i ostražitého respektu k jeho prostoru. Čtenář zde najde též stopy rukopisu typického pro autorčiny romány, zejména pro trilogii s osobitým názvem Trýznivé město: silnou mytizaci prostoru, důraz na divadelní rysy jevů a četné dějinné a dějové smyčky. Zdá se mi příznačné, že se tento útlý, leč pozoruhodný svazek sešel na knihkupeckých pultech s dalším pro Prahu emblematickým textem: se znovu vydanou Magickou Prahou Angela Marii Ripellina.
Joanna Derdowska
Benjamin Tuček
VKV (Velmi krátké vlny)
Labyrint 2009, 136 s.
Televizi nevlastním několik let, přesto mi při vyslovení magického tria písmenek VKV v hlavě naskočí název jistě populárního seriálu Velmi křehké vztahy. Wikipedie dále odkazuje k indickému výrobci kuchyňského nábytku, k firmě ve Studénce či k turecké nadaci. Název knihy scenáristy, režiséra, hudebníka a spisovatele Benjamina Tučka (nar. 1972) nesoucí podtitul Velmi krátké vlny prý má ale co dočinění s frekvenčními pásmy elektromagnetického záření. A opravdu – jeho povídky jsou velmi krátké, místy jen několikaslovné. Dalšími adjektivy charakterizujícími útlou knížku by mohla být: humorná, absurdní, surrealistická či nesmyslná, ba nereálná. Na tom však celá autorova logika stojí. Od popisu pocitů muže před zrcadlem, jenž ztratil tvář, se dostaneme k delším, dějovějším opusům s pointou (skokan, matrace, fakír). V těchto drobných literárních útvarech jsou podprahově ukryty vypravěčská síla a um – buď nás při četbě napadnou jména spisovatelů jako Vian, Charms a Vonnegut, nebo knihu znuděně odložíme.
Bára Gregorová
Jiří Staněk
Pornofilie
Druhé město, 2009. 217 s.
Pokud čekáte rej sylf, ve výboru z tvorby Jiřího Staňka se sice občas nějaká mihne, ale jen tak mimoděk. Básně hutného životního pocitu, ostražitého vůči klamům smyslů, prožité vně stěn, introspektivní, vyjadřující potřebu poesie korespondující se čtenářem – ještě že byl kdysi vynalezen superlativ! Začněme detailem: každá báseň ve výboru má dataci, tudíž možno přednést k jubileu, anobrž jmeninám; patafyzicky řečeno, báseň vyjádřila časoprostorové souřadnice umělecké kreace a má provždy své reálné místo ve hvězdném zodiaku. Katedrální vědci jistě vrhnou se na Staňkovy básně a budou z nich tahat střeva jako z makabrózní zdechliny mimozemštana – ovšem Pegasové jsou (přinejmenším v naší mysli), a je zřejmé, kam dovedla umění exaktní věda; zůstalo tím na umění, aby na se vzalo břímě exaktního výkladu světa. Umění ve službě ideologie (jak hnusné!) upadá do kýče – avšak Staňkovy básně jsou oproštěné a svébytné. Patří k těm básníkům, jejichž „kroky zabloudí někdy až do nebes“, ač jinak pozemský „majstr poeta strakonický“. Zvláštní ale, že se i on vyhýbá nostalgickému náhledu, jako by minulost byla nedosažitelná meta, přestože má české básnictví pevné lyrické usazení: balada nikde, historické téma jak by nebylo; tak se zdá, že se z poesie vytratila přemírou lyrismu podstata – k újmě umění.
Vít Kremlička
Martin Sichinger
Cukrový klaun
Knižní klub 2008, 236 s.
V rozporu se svým názvem, odkazujícím na jednu z postav, je druhá kniha Martina Sichingera především o místě. Těžištěm i epicentrem románu je vojenský újezd Boletice, jeho historie a atmosféra. Až v druhé řadě se tu buduje labyrint vztahů a individuálních příběhů postav. Úspěch takového kompozičního postupu pak stojí a padá na autorově schopnosti zachytit svébytný a jedinečný genius loci. To se mu daří především propojením přírodní a vojenské metaforiky, které by snad mohlo působit prvoplánově, ovšem není tomu tak. Sichinger buduje organickou krajinu světa, duše i Čech – pavučinu počitků prorůstající volně a přirozeně jak lidským vědomím, tak hornatou krajinou či vojenským pancéřem. Ušmudlanost, oprýskanost; úpadek – typický kolorit českého venkova – tu rozličnými způsoby koexistuje s láskou, zatracením či nepochopitelně nezrušitelným poutem, které drží starousedlíky. Ti jsou specifickými dějinnými okolnostmi povětšinou nuceni balancovat na hraně mezi nesmazatelným pocitem křivdy, snahou žít správně na nesprávném místě pro život a rezignací. Ryze lokální téma však, na rozdíl od jeho obyvatel, snadno a nenápadně překračuje hranice vojenského prostoru a nabývá globálního přesahu. Autor se místopisně se neomezuje na jižní Čechy, naopak míří napříč Evropou (Španělsko, Německo, Anglie) a časová rovina pojme údobí od 2. světové války do nedávné současnosti.
Životní pocit několika generací a dokonce národů lze tušit z fragmentárních životních výjevů, které sice samy o sobě nepostrádají jisté kouzlo, ale konzistence vyprávění takovým štěpením velmi trpí. Rozpačitost bohužel nezažene ani složitá, zároveň však příliš úsečná kompozice ani kvazidetektivní zápletka inspirovaná skutečnou událostí (přesněji reportáží). Úskalí svého úkolu si patrně uvědomuje i sám autor, podle něhož „skutečné obrazy krajiny běží v šachtách a jeskyních jako film, který bude třeba sledovat stovky let“; v tomto kontextu je nám předkládán klipový sestřih více než kvalitní. Skutečná hodnota Cukrového klauna totiž neleží ve čtivosti příběhu, nýbrž v atmosféře, která je budována mistrně od přízemního igráčkovství po nevšední mystickou transcendenci. Nelze však opomíjet ani historickou rovinu textu a hlavně latentní polemiku o smyslu zaznamenávání událostí.
Kristýna Mališová
Pandora 18
Tematické zaměření nové Pandory – nejrůznější podoby lásky – je odhadnutelné už z výrazně růžové barvy obálky. Severočeská literární revue tentokrát nabízí blok věnovaný šedesátému výročí existence edice Harlequin, který analyzuje zákonitosti příběhu a zaměření jednotlivých edic a připomíná, že brak určený ženám napomohl jejich emancipaci. Josef Fulka odhaluje samotu a beznaděj milostného citu na příkladu tvorby libertinských autorů i Orhana Pamuka. Po existenci čáslavského nevěstince U Rajských, který známe z knihy Obsluhoval jsem anglického krále, se pídila Stanislava Klečáková. Výsledky jejího úspěšného pátrání jsou protkány dobovými policejními zápisy a dokumenty regulujícími prostituci; z výzkumu se mimo jiné dozvíme, že hampejzy byly v devatenáctém století celkem běžná věc. Z beletrie či poezie doporučuji texty Hany Fouskové a Radka Fridricha a pásmo nazvané Životopis jedné poezie. To se pokouší postihnout vztah básníka k vlastní tvorbě; Viola Fischerová tu komentuje své básně z jednotlivých tvůrčích období, vyjasňuje jejich vznik nejen s ohledem na vnější životní události. Některé texty čísla spojuje kromě lásky také to, že vznikly v rámci společného grantového projektu ve spolupráci se saskými spisovateli. Některé materiály (především vstupní rozhovor a ukázky z dála některých saských autorů) působí dojmem nutného zla, potřebného k získání grantu.
Karel Kouba
Crew2 25
V letním „speciálu“ komiksového magazínu Crew najdeme pouze jeden příběh, Šílenou lásku ze série Batmanových dobrodružství. Autorem scénáře je Paul Dini, kresby Bruce Timm. Toto dílo v roce 1994 získalo Eisnerovu cenu za nejlepší krátký příběh. Dějově se Šílená láska příliš nevymyká standardu, jen počet základních postav se z dvou (Batman a Joker) rozrostl na tři (přibyla Jokerova obdivovatelka Harley Quinnová). Joker opět vymýšlí způsob, jak se zbavit úhlavního nepřítele, tentokrát co možná nejvtipnějším způsobem. A zamilovaná Harley zase přemýšlí, jak Jokera okouzlit a zadělat si tak na blažený budoucí život po jeho boku. Zajímavější než děj je Timmova kresba, jež ve své době musela působit drze. Po Batmanově reinkarnaci, o niž se zasloužil Frank Miller Návratem temného rytíře, se zdálo, že Batman patří především dospělým čtenářům. Dino milostnou zápletkou a všudypřítomnou ironií z této polohy vlastně neuhnul a Timm kreslí Harley Quinnovou většinou oděnou do průsvitného negližé s jasně vyrýsovanými vnadami, nicméně jeho kresba se posunula do oblasti humoristické karikatury. Není divu, že se kreslíř díky tomuto příběhu dostal k výtvarné realizaci animovaného Nového Batmana (určeného především dětem). Redaktorům Crew se podařilo z komiksových dějin vylovit kus, který měl vliv na vývoj média. Kdyby ale sáhli po něčem svěžejším, taky by se nic nestalo. V dalším čísle se mají vrátit staří známí z nakladatelství 2000 AD (Sláine, Sinister a Dexter a především Soudce Dredd), a to bude určitě crwavější čtení.
Jiří G. Růžička
Antiratzinger – protipapežský pamflet
Překlad anonym, Grimmus 2009, 199 s.
Jistě ne náhodou se pár měsíců před návštěvou Benedikta XVI. v knihkupectvích objevila anonymní kniha, jež analyzuje papežovo myšlení i konání. Nejde o bulvární kritiku, cílenou na tolikrát zdůrazňované členství šestnáctiletého Ratzingera v Hitlerově mládeži, nýbrž o překvapivý vhled do práce teologa, který znásilnil svou filosofickou metodu pro věroučné účely. Autor textu má evidentně filosofické vzdělání a výjimečný esejistický styl; v ironii ani v brilanci analýzy si nezadá se špičkami současné filosofie. Dokazuje, že hlava katolické církve dnes až po uši vězí v konzervativním myšlení, které předcházelo Druhému vatikánskému koncilu, přestože jako mladý teolog patřil Joseph Ratzinger k liberálům (byl dokonce učenlivým žákem snad až levicově smýšlejícího německého teologa Kunga). Později však (ještě před jmenováním papežem) spojil tolik vysokých církevních funkcí včetně prefekta Kongregace nauky víry (dřívější inkvizice), až se zdá, že Vatikán (a miliardu katolíků) řídil už v době pontifikátu Jana Pavla II. Ten byl znám svým veřejně projevovaným pokáním a snahou o usmíření s ostatními náboženstvími. Autor pamfletu ale ukazuje, že každý vstřícný krok nebo výrok Jana Pavla II. byl zpravidla ihned opraven samotným Ratzingerem, jemuž se v té době přezdívalo Velký inkvizitor. Seznam myslitelů, které Ratzinger vyloučil z lůna obecné církve, upomíná totiž na dobu středověku, v níž by nynější papež podle svých slov ostatně moc rád žil. Škoda, že tuto knihu nečetl komentátor ČT Václav Moravec při vlezlém třídenním sledování papežovy návštěvy.
Lukáš Rychetský
Jan Keller a Lubor Tvrdý
Vzdělanostní společnost? Chrám, výtah a pojišťovna
Sociologické nakladatelství 2008, 183 s.
Ostravští autoři se ve své práci pokusili syntetizovat západoevropské a americké sociologické koncepty vzdělanostní společnosti a zároveň (na metaforách chrámu, výtahu a společnosti) obecněji dokumentovat proměny společenského významu vzdělání v posledním století. Tyto koncepty a proměny konfrontují s nedávným sociologickým výzkumem uspořádaným na území České republiky. Propojení teorie s empirií (obstojná znalost původní zahraniční literatury po stránce teoretické a bezpočet zajímavých poznatků a statistik po stránce empirické) činí ze studie cenný příspěvek k veskrze aktuální problematice. Z hlediska metodiky výzkumu je jedinou otevřenou otázkou, zda představují tři vyhodnocované kraje České republiky – Praha, Moravskoslezský kraj, Vysočina – dostatečně reprezentativní sociologický vzorek. Jinak však studie vyvrací řadu anachronických stereotypů a zkratkovitých zjednodušení, kterými se to v naší mediální krajině (hlavně té předvolební) jen hemží. Ba co víc – pouhých pár měsíců po vydání práce nabývá problematika vzdělanostní společnosti nový rozměr, ať již ve světle globálních ekonomických otřesů či domácích polemik okolo takzvané Bílé knihy. Kellerova a Tvrdého teoreticko-empirická studie neodbytně provokuje k úvaze, jaké výsledky vykáže podobný empirický výzkum za pár let.
Matěj Kotalík
Filosofický časopis 4
Ve čtvrtém letošním čísle časopisu vyniknou především dva příspěvky věnované Janu Patočkovi. V prvním z nich J. Čapek ohledává filosofické pozadí Patočkova textu k Chartě 77. Shledává v něm silný sókratovský motiv, kdy jedinec nejen povídá o dobru, nýbrž ho i kierkegaardovsky žije, a stává se tak z něho skutečný duchovní člověk, schopný poodstoupit od běžné každodenní starosti o své potřeby, ovšem i od dané politické moci a jejího násilí. K tomuto motivu podle autora u Patočky přistupuje kantovské uvědomění si povinnosti vystupovat proti bezpráví, proti technické manipulaci, což Patočkovi umožňuje spontánně realizovat svou svobodu (a s ní spjaté uvědomění si sebe sama) právě příklonem k prosazování univerzálních lidských práv a svobod. Svým textem se tak Patočka mohl aktivně zasadit za znovuvytvoření potlačeného politického prostoru; naplnit zde autenticky obětiplně svůj svobodný filosofický pohyb. V druhém textu J. Frei rozebírá téma Patočkova pojetí oběti. Oběť je integrální součástí Patočkova myšlení, jež vede především k pravdě a svobodné existenci. Frei naznačuje, že na Patočku zde měla značný vliv jaspersovská filosofie existence: k pravdivému vidění oběti je třeba především náležitého porozumění bytí v jeho odlišnosti od jsoucna (heideggerovská ontologická diference). Možnost skutečné oběti se podle tohoto chápání odvíjí nikoli z konkrétních účelů, nýbrž ze vztahu ke světlu bytí, kdy v mezní situaci překračujeme průměrnou každodennost, a jsme tak s to obnovit ztracený či pozapomenutý smysl života.
Jiří Olšovský
Zygmunt Bauman
Tekuté časy. Život ve věku nejistoty
Přeložila Helena Šolcová, Academia 2008, 109 s.
Kniha podává v koncizní a esejisticky čtivé formě pohled na neutěšenou současnost a ještě neutěšenější budoucnost globalizovaného světa i jedince v něm. Snaží se propojit dávné názory společenskovědních klasiků s ryze soudobými úvahami novinářů. Patřičně koncentrována mohou Baumanova pojednání o posunu státu od péče k sankcím, o propadu uprchlíků do hlubin sociálně-právního vakua, expanzi „dobrovolných ghett“ pro privilegované či o individuální existenci coby bezcílném úprku vpřed budit dojem tragicko-vizionářského výlevu. Ovšem jen na první pohled. S jejich dílčími podobami se setkáváme na každém rohu. Autor je skládá do nelichotivého, o to působivějšího obrazu. Zatím se baumanovská antiutopie může připadat domácímu čtenáři spíše jako zlověstné volání sýčka. Spíše je ale konstatováním, že šťastné zítřky jsou očekáváním včerejška. Ve středoevropském závětří i kdekoli jinde.
Matěj Kotalík