Inga Ābele
Vítr proměnlivých směrů
Přeložila Lenka Matoušková
Kniha ZLIN 2009, 243 s.
Pět povídek lotyšské prozaičky Ingy Ābele (nar. 1972) představuje introspektivní sondy do duše, zejména pak do duše ženské. Prostřednictvím dlouhých vnitřních monologů i dialogů nechává autorka své postavy promlouvat o tom, co cítí, na co myslí a co by nejraději řekly, ale z nejrůznějších důvodů to není možné. Tak konfrontuje život jednotlivce s jeho prostředím, především ve vztazích k druhým lidem – rodinných, mezigeneračních, partnerských, přátelských. Ale nejen to: protějškem niterných stavů postav je často přírodní scenerie, nejlépe pak tam, kde je zřetelná síla přírody stavěna do kontrastu s nejistotou člověka. Noční vánice, se kterou si neporadí sportovní auto, oheň, co nešťastnou náhodou zachvátí krajinu po nevinném jarním pálení trávy, mělký, ale odporně páchnoucí mořský záliv se slizkým dnem, les s nasáklou půdou, v němž strašidelně světélkují zahnívající kořeny; časté jsou také motivy nedozírné rozlehlosti. Z tohoto líčení vznikají podzimně melancholické obrazy, z jejich konfrontace s nitrem hrdinek a hrdinů se rodí jemné tkanivo metaforických přechodů, což je postup, který proslavili spisovatelé ruští, například I. S. Turgeněv nebo Ivan Bunin. Nabízí se zhodnotit povídky Ingy Ābele jako nesyžetovou, lyrizovanou prózu, avšak vyznění je právě opačné: především obě povídky diptychu Vítr proměnlivých směrů: Muž a Žena nabízejí ztvárnění nejen zoufalé křehkosti mezilidských vztahů, ale i strhující dramatičnosti každodenního života; závěrečné Pravdy ze sauny mohou pak posloužit jako mistrovská ukázka autorčina umění, jak při zapojení minimálního děje a nulových efektů docílit vzrušující inscenace.
Jan M. Heller
Yveta Shanfeldová
Místo nedělí
MaPa 2008, 72 s.
Vždycky je přitažlivé číst poezii autorů, kteří do „poetické dílny“ již důkladně nahlédli z jiné strany, třeba překladatelské. Yveta Shanfeldová našla v poezii hned dvojí domov, a nejen tam: tato Češka (nar. 1957) již delší čas žije v USA. Překládá z češtiny do angličtiny i opačně, a v obou jazycích též publikuje. Jaká je poezie takto poučené a zkušené básnířky „dvou světů“? Překvapivě pokorná, a jak se zdá, úspěšně osvobozená od všemožných vlivů, které se jí tak štědře nabízejí. Hned první báseň Cizí advent, která – psána kurzívou – má zároveň úlohu básnické předmluvy, je více než slibným předznamenáním celé sbírky. Křehce a přitom výrazně načrtnutá nálada, vzpomínka-sen svou bezbranností a nostalgií smazává hned na začátku všechny bariéry. Bohužel zbytek sbírky (ano, zde je takové shrnutí možné, aniž by se vulgárně zjednodušovalo) očekávání nenaplňuje. Jistě, podobnou atmosféru nese báseň Solidarita a zablesknou se tu i další neokázalé skvosty: Informační šum,/ vrabec na azalce.// Vstávala jsem překvapená,/ že jsem. Nejdřív se/ ve mně vzbudil někdo jiný,/ pak vyburcoval mě./ Smrt seděla jak vyhlídkový balón na palmě./ Snad jen další štace./ Svištění drah. Ano, jsou tu půvabná poetická utkvění (Rozuzlenost), navíc v nejtěsnějším sousedství s krutě civilními verši, ze kterých zatrne (Stíny už stínají den…), a pak zase groteskní a živelná báseň-hádanka (Visel pod zemí…). Většina veršů však rozhojňuje kultivovanou šeď, která neurazí, ale ani nenadchne. Poezie Yvety Shanfeldové je poučená, ale nikoli odvozená; svou střízlivou kvalitou přesahuje průměr, ale nevezme dech. Vlastně tu moc není s čím se přít… Jenže: je nevzrušené přitakání („ale proč ne…“) u básně vítězstvím?
Simona Martínková-Racková
Warren Ellis, Darick Robertson
Transmetropolitan
Přeložil Darek Šmíd
BB art 2009, 144 s.
Ve světě komiksu tohle dílko hodně znamená a honosí se přívlastky jako „kultovní“, „futuristický“ ba dokonce „nonkonformní“ a svého druhu „undergroundový“. Je to však hrubé přeceňování prvoplánové, povrchní grotesky o novináři bez bázně a hany, před nímž se třese nejeden politik a korporace budoucnosti. Spider Jerusalem, jak se píšící hrdina jmenuje, není ve skutečnosti výjimečný snad v ničem, krom toho, že mluví vulgárně a fetuje, co to dá. Pak se nelze divit, že píše tak prostě. Brilantní Spiderovy sloupky mají prachmizernou úroveň a co do stylistiky by pohořely i ve většině českých médií. Jeho novinářské fígle jsou zase, jako by z oka vypadly hollywoodsky seriálové představě o tom, jak se dělá investigativa. Kdo o novinařině něco ví, bude k smrti znuděný a ke konci snad až rozčilený. Občasný vydařený vtip to nemůže zachránit, stejně jako nesmírně povrchní kritika současného informačního věku. Ta je stejně laciná jako fenomén, jejž kritizuje (a jenž si navíc pořádnou kritiku zaslouží). Tohle může zabrat na nějakého nedomrlého rebela, který má na zádech ocvočkované bundy áčko v kroužku, ale není s to vysvětlit, co to vlastně ten anarchismus je. Máme před sebou produkt doby, která je schopna pro svůj výdělek zneužít i příběhy, které se na první pohled zdají být obžalobou televizního věku. I cynicky zlé a výsměšné dialogy tu nesahají ani po kotníky hovorům z komiksů Gartha Ennise Kazatel. O to podivnější je, že právě Ennis napsal k Transmetropolitanu apologetickou předmluvu.
Lukáš Rychetský
Nicolas Ancion
Jak správně zabíjet
Přeložila Věra Dvořáková
Dauphin 2009, 152 s.
Atraktivní název a elegantní obálka s černobílou fotkou anglického gentlemana vzbuzují očekávání sofistikovaného detektivního čtení. S nadhledem, sarkasmem, černým humorem. Moment zklamání přichází hned s prvními stránkami – mladý belgický autor se urputně snaží, efekt distance a lehkosti se ovšem nedostavuje. Kniha sestává z deseti povídek, které nespojuje ani tak motiv zabíjení, jako snaha za každou cenu překvapit. Ze sympatického, troubovitě hrdinsky vypadajícího vypravěče, který se stal obětí bankovní loupeže, se posléze vyklube chladnokrevný chlapík, jenž obratně využije situace, aby si vyřídil účty s manželkou v roli rukojmí. Motiv překvapení se variuje, nesympatičtí si nakonec sami pošlapou kariéru pro dojemnou záchranu uprchlíků, z bezdomovce v zahradní budce se stává osudová žena. Překvapení jsou žel pravidelná, náznaky ostentativní, zápletky šroubované až kýčovité. Zvraty působí jako zkraty. Nezachrání to ani občasné brutality, které místo kýžené lehkosti suchého humoru zůstávají upatlaně nechutné. Snad se patří ocenit alespoň nápad nechat dva lingvo-teroristy mučit prominentního člena Francouzské akademie tvořením vedlejších vět, v nichž musí po patřičných spojkách užít nesprávný slovesný tvar. Škoda, že se půvab této pointy v překladu prakticky ztratí.
Jana Šrámková
Jean Echenoz
Ravel
Přeložila Jovanka Šotolová
Mladá fronta 2009, 96 s.
Deset let, devět kapitol, pětaosmdesát stran. Tolik stačí v tomto románu k popisu jednoho lidského života, s veškerou jeho výjimečností, nespavostí i nudou. Jeho autor, Jean Echenoz (nar. 1947), který literárně debutoval v roce 1979, tedy v době živých debat o konci avantgardy a nového románu, už nějaký čas patří k předním francouzským spisovatelům. Ostatně za zásadního romanopisce osmdesátých let jej kdysi označil i prominentní literární kritik Pierre Lepape. Pro Echenozův rukopis je typické originální prolnutí jeho osobních autorských sklonů – slabosti pro okrajové, detektivní, špionážní a dobrodružné žánry – s obecnějšími tendencemi dobového literárního vývoje, silně ovlivněného doznívajícími experimentálními vlivy. Proto jeho romány, zabydlené vykořeněnými a do značné míry anonymními hrdiny, jsou zároveň čistým radostným záznamem vyprávění, kde samo slovo živelně vystupuje do popředí, i zábavnou dekonstrukcí žánrových stereotypů, jejichž pohyb proti očekávání odhaloval vektory předem daných a bezproblémově přijímaných literárních vzorců.
Zajímavým pokusem o sloučení obou protikladů – tedy záliby v příběhovosti i příběhoboreckého dědictví nového románu – je také román Ravel (2006), zachycující posledních deset let života hudebního skladatele Maurice Ravela, který můžeme považovat za jakýsi milník dosavadní Echenozovy literární tvorby. Echenozův styl, dosud spíše bující množstvím slovních hříček a kulturních odkazů, podle mnohých kritiků jediný skutečný hlavní hrdina jeho knih, se tu projevuje v překvapivě disciplinované podobě. Tím se na jedné straně přibližuje klasicky uměřené francouzské tradici, zároveň tato očištěná verze autorského rukopisu projevuje zřetelné afinity i vůči soudobému minimalismu, tedy k „netečným“ autorům typu J.-P. Toussainta nebo P. Michona. O to více vyniká jedinečný lidský tón této knihy, která je přes svou zdrženlivost silným a dojemným příběhem o slávě, samotě a umírání. Echenoz Ravela představuje důsledně civilní optikou a zcela pomíjí zakořeněný mýtus umělce a jeho tvorby. Spíše než vypravěčem je nezaujatým a ironickým divákem, odmítajícím psychologizování, aniž by tím vůči svému hrdinovi ztratil jistý druh něhy a empatické vnímavosti. Ravel je tu tak trochu marnivým hudebním hochštaplerem, nesmírně talentovaným a bezradným, přes přítomnost přátel křehkým a izolovaným. Románová kompozice, nepostrádající humor ani tragiku, zde věrně kopíruje průběh fatální Ravelovy choroby, zároveň se do ní promítá gradující hudební struktura slavného Bolera. S postupem času se vytrácejí počáteční pedantsky přesné popisy, hustá síť všedních detailů dostává čím dál vážnější trhliny, autor tak věrně evokuje pomalé vyhasínání paměti, jehož konečnou fázi představuje smrt, ovšem ta je tu vzhledem k okolnostem spíše důsledkem dobového lékařství než nevyhnutelnosti. Echenoz Ravela věrně provází až do okamžiku vrcholícího věcným konstatováním, že po muži, který svůj život zasvětil hudbě, nezůstal „ani kratičký záznam hlasu“, aby tak elegicky završil portrét jednoho (ne)obyčejného člověka…
Ondřej Kavalír
Simpsonovi – Komiksový nářez
Přeložil Petr Putna
Crew 2009, 128 s.
komiksový nářez je třetí simpsonovskou komiksovou knihou, která u nás vyšla. Příznivci animovaného seriálu jistě nebudou zklamáni – autorský tým má stále dostatek nápadů, a tak si kromě seriálu vystačí i na tuto sérii nebo celovečerní film. Seriál je založen na využívání schematických postav, které se střetají s recyklovanými událostmi z politiky a kultury. Nicméně vše se jednou přejí – a tak je třeba využít potenciál, dokud tvůrci se seriálem nepřestanou (což několikrát slibovali). Český nakladatel dobře vsadil na nižší cenu svazku i na osvědčeného překladatele. Každá kniha obsahuje čtyři původní sešity, a tak o Komiksovém nářezu těžko mluvit v celistvosti. Líza se tu stane saxofonovou divou i vycházející literární hvězdou, Homer si užije návštěvu cirkusu a „fantastickou cestu“ vnitřnostmi pana Burnse, Bart se dá na cestu zločinu a vše zakončí snová odysea opilého Barneyho. Oproti předchozím svazkům ubylo nejrůznějších nekomiksových vsuvek, a tak tu najdeme jen dvě „reklamy“. Pokud jste bez Simpsonových přežili doteď, nebude vám scházet ani komiks. Pokud seriál sledujete, ale nemáte potřebu další simpsonovské dávky, také se mu můžete vyhnout. A pokud jste na Simpsonových závislí, je tohle ten správný prostředek, jímž si můžete ukrátit čekání mezi jednotlivými epizodami.
Jiří G. Růžička
Ursula K. Le Guinová
Levá ruka tmy
Přeložila Jana Koubová
Argo 2009, 230 s.
Román se odehrává na planetě Gethen, jejíž obyvatelé jsou determinováni nejen krutým, zimním podnebím, ale také svou oboupohlavní podstatou. Tento fikční svět klade vysoké nároky nejen na své obyvatele. Autorka totiž čtenáře napíná takřka špionážní zápletkou, obluzuje je poetickým jazykem, ale především dráždí jejich názorové a myšlenkové zvyky. Text například neustále vrací otázku, jak silná je osamělost toho, kdo nemůže ostatním přisoudit ženské a mužské role, kdo se musí smířit se zcela cizí etiketou a morálkou, přestože se snaží vnímat svět v jeho jednotě, v nenahraditelnosti světla i tmy, ženského i mužského, vědy i víry… Le Guinová se věnuje psychologii svých postav, jejich touze po jednotě a porozumění, stejně jako sociologickým a filosofickým postřehům. Tematizuje i vliv nehostinné planety, jež rozhodně neslouží coby exotická kulisa. Tím vším do praxe uvádí své pojetí žánru science fiction. Jde o myšlenkový experiment, prostor k lhaní, jehož prostřednictvím lze dosáhnout pravdy. I proto v knize narazíme na kapitoly vyprávějící gethenské mýty a historii a nesetkáme se zde s popisy techniky ani prognózami vývoje. Levá ruka tmy si svou pověst získala silnou a propracovanou vizí, dokonalým skloubením mystiky a společenských věd. Výsledkem je legenda žánru.
Boris Hokr
Rainer Thurnher, Wolfgang Röd, Heinrich Schmidinger
Filosofie 19. a 20. století III
Přeložil Miroslav Petříček
Oikoymenh 2009, 528 s.
Řada dějin filosofie z Oikoymenh vychází postupně od roku 2001, aniž by dodržovala chronologické pořadí. Zatím poslední svazek s číslem 13 mapuje takzvanou filosofii života, filosofii existence a poněkud stručněji také náboženskou filosofii tří hlavních větví křesťanství. Na knižních dějinách filosofie je vždy zajímavé sledovat, které látce je věnováno kolik prostoru, neboť i tato kniha ukazuje, že německé dějiny filosofie se často mění v dějiny německé filosofie; že jsou autoři Rakušané, na věci nic nemění. Zdaleka největší díly svazku jsou nejspíš právem věnovány Nietzschemu (coby předchůdci filosofie života) a Heideggerovi; zejména u těchto dvou náročných myslitelů je namístě ocenit pečlivý a srozumitelný výklad, který se snaží postihnout předpoklady a vývoj jejich myšlení, aniž by při omezeném prostoru sklouzával k banalizaci. Velký prostor je věnován také Jaspersovi a Kierkegaardovi. Ovšem například veškerá ruská náboženská filosofie se musí spokojit s osmi stranami, Ortega y Gasset se třemi. O neoscholastice je předesláno, že nemáme podceňovat její vliv, za nějž vděčí dlouholeté podpoře římskokatolické církve, avšak další výklad se omezí spíše na enumeraci představitelů. Nicméně oddíly, kde nejsou autoři tak struční, jsou pro čtenářovo porozumění jistě přínosné.
Michal Špína
Petr Zídek, Karel Sieber
Československo a Blízký východ v letech 1948–1989
Ústav mezinárodních vztahů 2009, 394 s.
Dvojice autorů pokračuje v heuristické práci v českých archivech, jejímž prvním výsledkem byla podobně koncipovaná publikace týkající se vztahů Československa se subsaharskou Afrikou (2007). Existuje sice všeobecné povědomí zvláště o významném vývozu československých zbraní do regionu, autoři ale v úvodu upozorňují, že zpracování tématu na základě archivního průzkumu dosud chybělo. Překážkou bylo a je také přetrvávající utajování významné části pramenů. Část archivních fondů vážících se k Blízkému východu odmítl zpřístupnit badatelům například Úřad pro zahraniční styky a informace. Přesto je množství zpracovaných archivních dokumentů úctyhodné, o čemž svědčí i rozsah poznámkového aparátu, který zabírá čtvrtinu celé práce. Autoři se v ní soustřeďují na faktografickou deskripci látky, v úvodu zmiňují, že syntéza bude možná až po ukončení hlavního empirického výzkumu. Přesto by nějaký závěr, zobecnění nebo alespoň shrnutí práci slušelo. Kapitoly člení podle jednotlivých zemí, podle autorů jsou žánrově na pomezí encyklopedického hesla a hlubší případové studie. Některé významné aspekty československé zahraniční politiky vůči zemím Blízkého východu se v knize přesto rýsují. Například vztahy s jednotlivými zeměmi byly v kontrastu se současnou převládající prezentací předlistopadového režimu diktovány mnohem méně ideologickými ohledy než pragmatickými až čistě obchodními zájmy. Kupříkladu dodávky zbraní do Iráku se v šedesátých letech uskutečňovaly navzdory prosbám tamních komunistů, aby tak Československo nečinilo, protože je irácká vláda vzápětí obrací proti levicové a kurdské opozici.
Daniel Novák
Kitty Fergusonová
Tycho a Kepler – nesourodá dvojice, jež jednou provždy změnila náš pohled na vesmír
Přeložila Zuzana Šťastná
Academia 2009, 414 s.
Dvě významné osobnosti astronomie svedla dohromady Praha. Přesněji Rudolf II. a jeho zapálení pro vědu, pavědy a umění. Osudy obou vědců i okolnosti jejich setkání (které navždy změnilo nejen naše představy o vesmíru, ale také metodologii vědy) jsou plné nejrůznějších překážek, ať už osobních nebo politických. V paralelních portrétech nahlížíme do životů obou mužů. Zatímco Tycho se musel už od mládí potýkat s tím, že vědecký život není hodný šlechtice, Kepler měl problémy se svým náboženským vyznáním, jelikož nestál na té správné straně (jako luterán) a odmítal konvertovat. Oba si pro svou genialitu sice dokázali tu a tam vymoci nějakou výjimku, nicméně oba utrpěli obrovské ztráty. Pro Tychona to byl třináct let budovaný palác-observatoř Uraniborg na ostrově Hven, z nějž byl donucen odejít (po jeho odchodu byl architektonický skvost rozebrán na kameny), pro Keplera pak častá úmrtí vlastních dětí (většinu jich přežil) i smrt ženina – a obhajoba vlastní matky v čarodějnickém procesu. Na několik let se osudy obou mužů proťaly na zámku v Benátkách nad Jizerou, z nějž se Brahe pokusil vytvořit nový Uraniborg a kde se díky možnosti přístupu k jeho přesným pozorováním podařilo Keplerovi vytvořit mnoho nových matematicko-fyzikálních definic, vztahujících se nejen k astronomii, ale třeba také k hudbě. Autorka knihy vystudovala astronomii a fyziku a těmto oborům se ve svých knihách věnuje, přesto čtenáře příliš nezatěžuje odbornými pojmy. Překlad Zuzany Šťastné nikde nezadrhává, biografie se čte jako napínavý román.
Jiří G. Růžička
Robert Chazan
Židé středověkého západního křesťanského světa (1000–1500)
Přeložil Eduard Geissler
Argo 2009, 310 s.
Kniha představuje Židy jako menšinu, která se s většinou potýká, soutěží s ní, rozhodně však nestojí vně. Chazan nesouhlasí s názorem, že Židé byli separovaná entita, jejíž středověké dějiny jsou pouze souhrnem utrpení, pogromů, případně dobou velkého morálního a duchovního vzepětí a vznešeného sebeobětování ve střetech s křesťany – vždy však mimo křesťanskou společnost. Autor nepomíjí tragiku dějin, ale odmítá její určující roli. Připomíná, že ve sledovaném období se Židé stali národem evropským a stejně tak se přesunulo ze světa muslimského do Evropy těžiště jejich kultury. Měnil se však i náhled křesťanů, pro něž se Židé stávají ze vzdáleného, spíše teologického problému minulosti (vztah ke Kristovi) a budoucnosti (možnost konverze a završení Kristova díla) problémem přítomnosti (předpokládané nepřátelství vůči křesťanům, otázka lichvy atd.). Na jednotlivých komunitách Chazar ukazuje způsoby, jimiž se Židé se svým postavením a okolím vypořádávali, jak se měnily výzvy, hrozby, ale i reakce a nástroje, které si židovské společenství vytvářelo pro zachování a posilnění vlastní identity. Problémem knihy, vyplývajícím z uspořádání, je opakování informací, místy zjednodušené formulace a závěry. Autor však sám raději upozorňuje, že jednosvazkové dějiny středověkého Židovstva nemohou ani zdaleka celé téma vyčerpat. Už proto, že židovská zkušenost není ve sledovaném období (jehož časové i prostorové vymezení je samo o sobě problematické) jednotná.
Boris Hokr