Stage Code
Bergman Update
Alfred ve dvoře Praha, premiéra 15. 10. 2009
Performeři Daniela Voráčková a Philipp Schenker (Stage Code) se po svých vlastních inscenacích – ženské Money Transformance a mužské Test.Ost.Er.On. – opět sešli v Bergman Update. Na jevišti, zastavěném komíny ze štosovatelných plastikových krabic, předvádějí vlastní Scény z manželského života po dvaceti letech. Přizvali Andreu Miltnerovou a Annu Hrnečkovou, režisérku Viktorii Čermákovou, výtvarníka Michala Pěchoučka a skladatele Petra Kofroně. Jevištní akci rámuje „jako“ filmové natáčení: režisérka si dělá poznámky, výtvarník se stará o catering a smaží řízky. Do toho čtveřice performerů cedí skrz divadlo své osobní příběhy, reflexe, emoce. I když… Voráčková se Schenkerem si neodpustí nějakou tu schválnost, která souvisí se smyslem pro absurdní humor, pro ně typickým. Takže Miltnerová se spíše jen plazí po jevišti, myslet si o tom můžeme, co chceme. Život zdánlivě uspořádaný v přehledných krabicích, které však nakonec generují víc chaosu než pořádku, a řízený novodobou biblí – katalogem IKEA –, pokolikáté už zpestřený stále stejnými erotickými hrami (on se „svůdně“ převlékne za kačera, ona je otrávená, protože i to už tu bylo), to vše mají dobře okouklé od průměrných rodin střední třídy. Jejich poetika se ale pozměnila – není tak dryáčnická a extrovertní, zjemněla, možná ji šmrncla melancholie. Ačkoliv by si novinka zasloužila víc dotáhnout, nemění to nic na tom, že Stage Code patří k nejvýraznějším skupinám, jež jsou v Alfredu ve dvoře k vidění.
Jana Bohutínská
Divadelní revue 3/2009
Číslo otevírá text Performační studia od Marka Hlavici, který za svou stejnojmennou školní práci získal Cenu Václava Königsmarka (od Teatrologické společnosti). Hlavica začíná radikálně: „Divadelní školství ve své stávající podobě nemá perspektivu. Jeho úzce vymezený předmět zájmu z něj činí okrajový obor, který přetrvává jen setrvačností a budí zájem jen jako živoucí fosilie, jakási podivná kulturní latimérie.“ A dále se ptá: „Stojí snad studenti divadelních oborů o to, aby se z nich stávali krtci, kteří se umí obratně pohybovat pouze ve tmě divadelních sálů, ale na slunci jsou slepí a bezmocní? Nenazrál čas na radikální reformu divadelních oborů na vysokých školách?“ Hlavica čtenáře uvádí do pojetí performančních studií na zahraničních univerzitách (v Americe, Austrálii i Velké Británii), do konceptu performance, historie performančních studií. Závěrem shrnuje jejich přínosy i možná negativa. Studii doplňuje stať německé teatroložky Eriky Fischer-Lichte Čím je představení v kultuře performancí?. Zdeněk Hořínek se věnuje Bertoltu Brechtovi a jeho paradoxům (například jako divadelník Německé demokratické republiky inkasoval pro své divadlo štědré dotace a svá autorská práva poskytoval západoněmeckým nakladatelům), Pavel Drábek vztahům a vzájemnému ovlivnění českého a anglického loutkového divadla. Revui uzavírá poprvé otištěná druhá inscenační verze hry Jiřího Karáska ze Lvovic Rudolf II., doplněná podrobnou studií Martina J. Švejdy.
Jana Bohutínská
Mimo zónu
Langhans galerie Praha, do 31. 1. 2010
Fotograf Dušan Šimánek (1948) uspořádal osobní výběr českých neinscenovaných fotografií ze 70. a 80. let, které jsou mu blízké svou generační spřízněností, vizualitou i minimalistickým pojetím. Vybraní fotografové tvořili převážně mimo zónu oficiální kultury a jejich fotografie v sobě mají přidanou dokumentační hodnotu: staré zaparkované Lady, socialistické výlohy obchodů, nápisy, fasády historických domů zmršené socialistickou představbou. Výstavou prochází nostalgie uplynulého času: momentky z cest autem Bohdana Holomíčka (Cesty, 1980–1988) nesou stopy osobní paměti, včetně nápisů typu „Ráno, na které rád vzpomínám“. Iren Stehli mapuje komickou podobu socialistických výloh (Pražské výlohy, 1976–1994), Jaroslav Bárta v cyklu Okna (1981; viz foto) zase okna vsazená bez respektu a až absurdně do historických fasád. Nostalgie čiší i z melancholických zátiší Josefa Sudka, cit pro abstrakci a geometrii zachycenou v realitě prozrazují fotografie Jana Svobody. Na výstavě nacházíme i konceptuální pojetí fotografie snažící se nově uchopit její chápání, přestože pojem konceptu se u nás tehdy ještě nepoužíval. Dokumentační charakter děl podporuje i přístup k fotografii, kterou vybraní autoři zastávají a již výstižně shrnuje kurátor Dušan Šimánek: „Od začátku jsem myslel na přímou fotografii bez manipulace a konstrukce, v níž jde hlavně o subjektivní pohled fotografa určujícího podobu snímku pouze výřezem reality.“ U příležitosti výstavy vychází i česko-anglická publikace Mimo zónu (Outside).
Kamila Boháčková
KomiksFest! 2009 – katalog
Letošní KomiksFest! pomalu končí (některé výstavy ještě můžete navštívit, například oholené fousáče Romana Toliciho v Rumunském kulturním institutu do 4. 12.), a tak nezbývá než se vrhnout na jeho katalog. Kromě nejrůznějších shrnujících textů, jako je například kompletní komiksová produkce za uplynulý rok nebo nominace na cenu Muriel, tu opět najdete několik teoretických textů, které se většinou vztahují k některé z výstav. Například text o komiksovosti Tapisérie z Bayeux (její repliku si můžete prohlédnout v klášteře sv. Anežky České do 30. 11.) od Tomáše Nováka. Nebo o středoevropském komunistickém komiksu z let 1945–1989 od Michała Słomka. Nebo jeden z posledních textů Tomáše Hibiho Matějíčka k výstavě Návrat Komety. Komiksová část pak zahrnuje ukázky z tvorby pozvaných hostů. Max Anderson se tu prezentuje ukázkou z Bosenského plackopsa (k festivalu vydal Mot), David Rubin westernovým příběhem Kingdog, Nikkarin další ukázkou z trilogie 130, zmíněný Tolici tu oholil Vladimíra Iljiče nebo Alberta Einsteina a Nick Abadzis zhustil dějiny lidstva do věty I want your body and soul. Součástí katalogu je DVD s půlhodinou animovaných filmů, z nichž vyčnívá debut Maxe Andersona One Hundert Years, kde se Myšák Mickey proměňuje ve Spiegelmanova Mause do hudby The Cure. Nejzábavnější je pak kraťoučký KJFG No. 5 Alexeje Alexejeva o svérázné lesní hudební kapele a natvrdlém myslivci.
Jiří G. Růžička