Vědění je zkostnatělé poznávání. Poznávací proces ale předurčuje všeobecně přijímané a uznávané vědění. Mohli bychom tak říct, že například dějiny je vždy důležitější poznávat než mít. Otevřenost interpretace dějin je důležitější než její závaznost.
Platí to i o listopadových událostech roku 1989, o nichž právě v těchto týdnech píše tolik lidí s pocitem, že to jsou jejich dějiny a že nyní nastal čas tyto dějiny kodifikovat a změnit na všeobecně přijímané historické vyprávění. Potíž ovšem spočívá v tom, že otázky typu „Proč tak pozdě?“, „Proč tak snadno?“, „Proč tak sametově?“ nebo „Proč tak rychle?“ jsou stále ještě příliš čerstvé a poznamenané osobními prožitky a předsudky.
Chceme vyprávět monumentální dějiny revoluce, ale přitom se nám do nich neustále připlétají naše osobní dějiny každodennosti. Vzpomínáme například na těch několik vrcholně trapných a přitom elektrizujících dní poté, co si davy v Berlíně vyvzdorovaly pád zdi, zatímco u nás stále ještě vládli lidé jako Jakeš nebo Štěpán. Maďaři měli od října novou ústavu, která zajišťovala rychlý přechod k demokracii. Polákům od září vládla vláda Tadeusze Mazowieckého ze Solidarity, která v červnových svobodných volbách do Senátu a části Sejmu smetla komunistické kandidáty z politické mapy. A jenom v českých zemích a na Slovensku i v půli listopadu stále přetrvával ten prokletý a v duši národa zažraný „smrádeček, ale teploučko“.
Podle cynického výkladu revoluce roku 1989 zvítězily, protože poloprázdné regály varšavských obchodů nemohly konkurovat londýnské Oxford Street a plastikové trabanty byly přece jen pomalejší a na první pohled nepohodlnější než jejich nevlastní sestry mercedesky. Tento názor se opírá o každodenní realitu tehdejší doby a osobní vzpomínky těch, kdo si kupovali kakao za valuty v Tuzexu a ukájeli se listováním v prodejních katalozích Neckermannu. Opomíjí ale historicky prověřenou skutečnost, že rozpadající se blahobyt nebo chudoba nemají na revoluční změnu určující vliv. Dnešní Severní Korea, Kuba nebo Zimbabwe jsou toho výmluvným důkazem. Revoluce naopak přicházejí, když vládnoucí režim nechá obyvatelstvo volněji dýchat i mluvit, ale přitom ho nedokáže přesvědčit o tom, že daný stav věcí je nejlepší, nejsprávnější a také nejvýhodnější.
Odhlédneme-li od monumentálních i osobních dějin a omezíme-li se na popis strukturních znaků revoluce, můžeme ji označit za situaci, kdy všeobecné přesvědčení o neudržitelném stavu věcí se přelévá do masových protestů, během nichž nikdo neví, co se přesně stane, ale všichni vědí, že změna představuje jedinou jistotu. Ačkoli v popředí zájmu i osobních vzpomínek je pochopitelně demonstrace 17. listopadu 1989 jako počátek sametové revoluce, stejně klíčový byl i okamžik, když 19. listopadu bylo v Činoherním klubu založeno Občanské fórum jako revoluční organizace, a dále tehdejší výzva ke generální stávce, vyhlášené na 27. listopadu.
Během generální stávky přestává platit zákon a ke slovu se dostává nijak a nikým nezprostředkovaná vůle lidu. Jedná se o historicky výjimečnou chvíli, kdy zcela vládne politika, nikoli právní předpisy. Organizační struktura Občanského fóra sice proměnila veřejné protesty na politické demonstrace, ale vyhlášení generální stávky představovalo revoluční výzvu v celé její nezajištěnosti. Pokud by se k ní nepřipojily masy, zůstala by jen izolovanou výzvou disidentů, studentů, umělců a intelektuálů. Pokud by ji režim úspěšně potlačil nebo omezil její rozsah, politické změny by probíhaly podstatně jiným způsobem. Proto je třeba také připomenout, že teprve hrozba druhé generální stávky, vyhlášené na protest proti vládě sestavené komunistickým premiérem Adamcem, vedla k definitivnímu pádu režimu a spěšné demokratizaci společnosti.
Před dvaceti lety se v generální stávce zkoncentrovalo právo lidu na svou vlastní vládu. Tím se otevřela cesta k budování ústavní demokracie, vycházející z tohoto svrchovaného práva jako ze své základní normy. A právě to nám připomíná, že demokracie je vždy proces a úsilí, nikdy stav a rezignace. Jinak řečeno, demokracie je živé poznávání a nezkostnatělé vědění.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.