Páté letošní číslo „časopisu o světě divadla a divadle světa“ tradičně otevírá příspěvek Miroslava Petříčka, věnovaný tentokrát francouzskému filosofovi Jean--Lucovi Nancymu. Navazuje stať Barbory Schnelle Divadlo, politika a filistrovství (příspěvek k debatě o vztahu divadla a společnosti z německé perspektivy), ve které se autorka mj. dotýká postavení německého umělce na volné noze. Recenzní část se ohlíží za festivaly. Tereza Sieglová referuje o Mateřince, Vladimír Mikulka píše o Projektu Smršť v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích na základě představení viděných na královéhradeckém festivalu Divadlo evropských regionů. K Tanci Praha a Letní Letné se ve svých recenzích vrací hned několik autorů – Jiří Adámek, Lenka Eidlpesová, Karel Král. Pavel Trenský referuje o Teatertreffen. Ovšem nejen za festivaly – Svět a divadlo se kriticky věnuje také třeba prostoru MeetFactory v Praze (také A2 č. 9/2009) nebo zlínskému divadlu, zkrátka nezůstává ani opera (Lenka Šaldová si příkladně vzala na paškál Komickou operu v Berlíně). Nina Vangeli ve svém textu připomíná ambiciózní Špalíček, premiérovaný v červnu v pražském Kongresovém centru. Hrou čísla jsou Holubi od Davida Gieselmanna, doplnění rozhovorem s autorem. Nechybějí kresby Petra Nikla, kaleidoskopický pohled na zahraniční divadlo ani závěrečné anglické summary.
Jana Bohutínská
RÁDIO D – CZ
Galerie Tranzitdisplay Praha, 16.–29. 11. 2009
O tom, že zvukové umění lze vystavovat, nás mohla v druhé polovině listopadu přesvědčit audioexpozice galerie Tranzitdisplay s názvem Rádio D – CZ, kterou ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava a několika německými stanicemi uskutečnil program česko-německých kulturních projektů Zipp. Kurátoři Gaby Hartelová a Frank Kaspar vytvořili v prostoru výstavního sálu poslechovou instalaci, na níž nechali návštěvníka se sluchátky chytat vlny pěti rozhlasových prací: například zvukovou interpretaci novely Jáchyma Topola Chladnou zemí, dokumentární pořad o politickém pozadí výprav Zikmunda a Hanzelky nebo emotivní zvukovou topografii hlavního města Prahy, na níž spolupracovali audioumělci Peter Cusack a Miloš Vojtěchovský. K nejzajímavějším a nejkontroverznějším patřila hra parodující rozhlasové jazykové kursy od Kateřiny Šedé (nositelky ceny Jindřicha Chalupeckého) a Rolfa Simmena. Hra Furt dokola vznikla ze zvukového záznamu pořízeného při realizaci konceptuálního díla pro Berlínské bienále, kde umělkyně představila na místě bývalé berlínské zdi objekt sestavený z plotů čtyřiceti obyvatel moravské vesnice. Součástí výstavy bylo i pět milých večerů, během nichž lidé z oboru diskutovali o tradicích a současných tendencích v mezinárodním rozhlasovém umění.
Olga Vlčková
Umělec 1/2009
Nové číslo Umělce má shodou okolností podobné téma jako přítomné číslo A2, věnuje se válce a umění. Číslo je do velké míry dílem Aleny Boiky. Ta píše o svých cestách po oblastech sužovaných válkou (Gruzie, Arménie) a zamýšlí se nad tím, jakou rychlostí a jakým způsobem jsou válečné konflikty proměňovány v „umění války“. Ivan Vosecký přibližuje historii nápisu IZRAHELL, který jako protest proti izraelské politice instaloval na Letné (vydržel necelou hodinu). Také text Williama Hollistera je osobní, vzpomíná na přítele z dětství, jenž se stal extremistickým propagátorem sionismu v Izraeli, a následně analyzuje videa zabývající se konfliktem. Článek Srećko Horvata Architektura dystopie, který se nejdříve tváří jako text o bezpečnostních kamerách v Londýně, nakonec rozebírá dílo streetartera Banksyho. Za pozornost stojí rozsáhlý výběr z diskuse, která se udála na stránkách diskusního fóra ruských filosofů, umělců, spisovatelů a aktivistů Grundrisse a týkala se „případu Osmolovského“. Anatolij Osmolovskij, moskevský umělec a ideový otec radikální levicové společnosti Radek, se stal mediální hvězdou současné umělecké scény. Teoretici, umělci a filosofové v diskusi debatují o tom, nakolik zradil své levicové ideály, nad vztahem mezi uměleckou tvorbou, politickou angažovaností a komerčním úspěchem v kontextu současného ruského umění. Časopis Umělec těží z rozsáhlé mezinárodní sítě přispěvatelů a vyniká osobitou angažovaností, zaměřením zejména na oblasti mimo západní centra a osvěžující neakademičností.
Lenka Dolanová
Agatha Christie
Krysy. Modrý muškát
Radioservis 2009
Máme před sebou další ze série detektivních povídek britské autorky převedených do mluveného slova a vydaných v edici Zlatý fond Českého rozhlasu. Krysy mají 45 minut, v roce 1996 je režíroval Josef Červinka a v hlavní úloze slyšíme Simonu Stašovou. Tahle povídka se z tvorby Agathy Christie vymyká. Chybí tu postava důmyslného vyšetřovatele, který z nitek jednotlivých svědectví spřádá síť, v níž uvízne jen o trochu méně důmyslný pachatel. Blíže mají Krysy k Sartrově hře S vyloučením veřejnosti. Jednotlivé postavy se scházejí na jednom místě, které se jim postupně stává vězením, v němž nemohou prchnout před zdánlivě zapomenutými hříchy a kde se láska proměňuje v nenávist. Rozhlasová adaptace je postavena na atmosféře prázdného bytu, který se pomalu začíná zaplňovat nečekanými postavami a jejich vzpomínkami. Mezi slovy je ticho, jen občas narušené hudebním předělem. Modrý muškát (režíroval v roce 1994 Petr Adler) má jen necelou půlhodinu. Tady už se objevuje slečna Marplová, která má přijít na kloub záhadě, hraničící s mystikou a předvídáním budoucnosti. Nakonec je zde samozřejmě odhalena jen dobře vymyšlená hra, jež má zakrýt identitu vraha. Skvělá kulisa k vánočnímu pečení, i když vydrží jen na dva až tři plechy vanilkových rohlíčků.
Jiří G. Růžička