Pavel Houser
Sběratel měst
Dokořán 2009, 144 s.
Kniha Sběratel měst je sbírka krátkých textů zobrazujících imaginární města. Není to poprvé, co tento nápad známý z Neviditelných měst Itala Calvina inspiruje českého autora (před dvěma lety ho využil třeba Michal Ajvaz v textu Padesát pět měst). Přiznaných literárních zdrojů je v Houserově knize více, a už na záložce se objevují jména Borgese, Lovecrafta či Lema. Z těch nepřiznaných můžeme přidat například Saint-Exupéryho (lidská sídliště zde někdy působí spíše jako samostatné planety). Města popsaná v knize, pojmenovaná často významně jako Eternograd, Metamorfa, Merfénie, jsou snové, fantaskní prostory plné zrcadel, spletitých schodišť, nekonečných výtahů a potrubí a zabydlené panoptikem vampýrů, lidí-krtků a různých náměsíčníků. Žije se v nich podle překvapivých pravidel, ve spánku, v ohrožení nebo ve vanách (že by inspirace obálkou prvního českého vydání Calvinovy knihy?). Jednotlivé mikropovídky, uspořádané do sběratelské krabičky, fungují jako pohlednice ze světů sci-fi a fantasy. Kdo by zde chtěl hledat i formální vlivy zmíněných experimentálních spisovatelů, může být zklamán. Slabou ozvěnou mistrných her členů skupiny Oulipo, kterými byli nejen Calvino, ale i náruživý literární sběratel George Perec, je možná tak zvýraznění kapitol podle klíče prvočísel. Kdo má rád miniaturní a nahuštěné formy plné fantazie, určitě rozčarován nebude.
Joanna Derdowska
Jiří Beran
V prstech nekonečno
Dauphin 2009, 56 s.
Už samotný titul budí podezření: dát si do „erbu“ nekonečno, a ještě takhle podivně hmatatelné? To zavání „duchovním elitářstvím“, což je už samo o sobě absurdní. Hned první básnická miniatura však přitakává: „Co básníků slepých, hluchých/ – nevyjádří veršem/ to, co řekne sníh.“ Gesto pokory? Spíš vymezování oni-my, respektive oni-já. Člověk by se i snažil spirituálně naladit, ale jde to ztuha… Navíc ho to nutká škodolibě oponovat: když jsou básníci takoví chudáci k ničemu, proč následuje tolik popsaných stran? Dá-li se u poezie používat „materialistické“ slovo kvalita, pak je v případě Beranových veršů povážlivě proměnlivá. Skvostů pomálu (snad jen básně Tatry a Dada), zato banalitami a prvoplánovými závěry se to tu jen hemží. „A zase Déšť/ provazy spouští/ k záchraně lidstva.// To jej však nevnímá./ Zavřeno v soláriu/ miluje lesk pěstěných těl/ potřených olejem/ s hedvábným faktorem.// Při zmínce o Bohu/ ztopoří odporem./ Přijímá raději hněď/ podobnou sračce.“ Uf! Za co je čtenář tak krutě trestán…? Přesto se nedá šmahem říct, že celá sbírka nestojí za nic. Ostatně co je to špatná sbírka? Ta, ve které slabé verše převažují, nebo ta, ve které těžko najít jedinou dobrou báseň? Buďme optimisty a prohlasme, že platí ona druhá varianta. Poezii Jiřího Berana, spirituálně, filosoficky a moralistně nikoli laděnou, ale mudrlantsky přímočaře zaměřenou, zachraňuje – dotek humoru. „Jabka voní ve světnici. Meluzína naříká,/ a rozpadlá játra pláčou./ To je podzim básníka.“
Simona Martínková-Racková
P.R.D.
Velká kniha o prdu
Paseka 2009, 320 s.
Knižní kompilace literárních útržků spojených určitými (zdánlivě) tabuizovanými tématy se v posledních letech dost rozmohly. Na začátku tohoto kompilačního hnutí byla v roce 2001 poměrně vtipná Velká kniha o hovně, kterou uspořádal Pavel Růt. Nyní vychází Velká kniha o prdu, která na předchozí titul volně navazuje. Jak se dá čekat, různorodé texty z mnoha stran rozebírají každodenní fyziologický akt, který děláme všichni, ale málokdo z nás je schopen to přiznat. Prdění a prdy jsou zde rozebrány opravdu ze všech stran a všemi smysly – kromě medicínských informací o jejich původu, složení či hořlavosti se také dozvíme o lingvistické problematice související s etymologií i zastoupení slova prd v historických slovnících českého jazyka. Dozvíme se ale také výsledky různých obskurních výzkumů. Jeden z nich například sledoval, po kolika dnech soužití si partneři dovolí před svým protějškem pšouknout. Výsledky studie zní následovně: žena si před svým partnerem dovolí ulevit po 150 dnech soužití, zatímco muži jsou podstatně odvážnější – před svou polovičkou si uříznou už po třiašedesáti dnech. Tradičně nejrozsáhlejší částí knihy jsou vybrané pasáže z klasické, vysoké i nízké literatury, mezi nimiž najdeme i lidové básně, lékařské vtipy nebo třeba pohádky. Nezbytností je také klasifikace prdů včetně jejich velice poetických názvů, jako například trhač, břeněk, ruprecht či yperit. Hlavní předností knihy je vtipnost, což je podstatná přednost oproti souborům s erotickou či pornografickou tematikou.
Karel Kouba
André-Marcel Adamek
Květinová puška
Přeložila Ivana Tomková
Argo 2008, 128 s.
André-Marcel Adamek nejprve začínal s publikováním básní. Jeho sklony k lyrismu se odrážejí i v tomto útlém románu. Často využívá barvitých poetických popisů přírodních jevů, při nichž klade důraz na smyslové vnímání – a daří se mu. To bohužel nelze říci o ději. Příběh postaršího sedláka Klotara vyznívá rozpačitě. Hlavní hrdina a zároveň vypravěč se nejdříve jeví jako pouhý pozorovatel příběhu tří neobyčejných lidí, vynálezce Vidináře, krásné Královny a poutníka Tristana. Nedlouho poté, co Tristan pozná Královnu, se s ní ožení. Její krása je ale podmíněna kouzlem jistého ďábla-obchodníka, ten oddaluje příchod stáří výměnou za poklady nebo peníze. Později se i sám vypravěč stává hybatelem děje. Nechce vidět Královnu zestárnout, a tak spolu s Vidinářem vymýšlí plán k vyloupení poštovního úřadu, aby mohli přispět na Královninu krásu. Průběh jejich počínání je, na rozdíl od zbytku příběhu, asi nejdramatičtější a nejpřínosnější částí knihy. Dílo jako celek je ale poněkud nesourodé. Autor míchá dohromady naturalismus sedláckého obyvatelstva, čarovné motivy, romantiku a nepodmíněnou krutost. Nedá se ovšem říct, že by jím sestrojený stroj fungoval. Některé skutečnosti a situace působí nahodile a nedořešeně. Odkud se vzal Tristan? Proč jde po jeho meči skupinka vojáků? Co jsou zač? A kde je slibovaný návod ke štěstí, avizovaný v úvodu knihy?
Štěpánka Součková
Robert Hladil
Duševní sponzor
Alfa-Omega 2009, 28 s.
Třetí sbírka Roberta Hladila působí dojmem, jako by básník sesbíral rozličné texty a bez jednotící ideje a snahy o editorskou cizelaci vytvořil kolekci. Sbírka postrádá hmatatelnější strukturu a autor není ani ochoten či schopen ukáznit se výraznější pravidelností rýmovou či rytmickou; svorníkem je téma lásky – té smyslné a nutkavě tělesné. Vprostřed tematického zálivu se tyčí jako maják ústřední motiv – eregovaný falus. Při listování autorovou tvorbou se s ním setkáváme takřka všude.
Zatímco předchozí sbírky napájel i z jiných motivických zdrojů mladého rozervance, zde se až na výjimky vše redukuje na autorův falocentrismus. Vlastní chtíč je mu základním principem, jeho genitál zemskou osou. To poezii jistě nediskvalifikuje; sám Hladil uměl jako textař vyprodukovat osvěžující absurdity typu „Temelín, Temelín, dneska ti ho vyhulím…“. Ale dnes? V Duševním sponzorovi kuje z žhavých námětů texty, z nichž je příliš patrná snaha nějak je vázat, rýmovat, rytmizovat, a výsledkem bývá násilná banalita („teď už se bát nemusím/ že se to nikdy nedovím/ stačilo jedno slovíčko/ a pak… Bože, matičko!“). Obrazná a afektivní pojmenování značí, že autor měl při jejich vymýšlení okysličenou krev v jiných částech těla, než jsou ona tajemná zákoutí mozku, v nichž sídlí Fantazie (ve vlhkosti tvého klína, laskat žhavou lávu, sametová pokožka). A o originalitě Hladilových rýmů průkopnické versologické pojednání asi nevznikne (víru/ síru, žije/ na sametu šíje, prase/ na ocase).
Hladil si je jistý, pokud nemá potřebu zvěčňovat zážitky svého rozkroku, neventiluje frustrace z opuštění a nestylizuje se do role démonického fauna – a když se úporně nesnaží „napsat báseň“. Svědčí mu jisté uvolnění, při němž bez zbytečné extáze zaznamenává zdánlivé efemérnosti, střízlivě kontempluje či s umírněnou skepsí glosuje svůj mikrokosmos (báseň Oceán). Tato uměřenost přitom nevylučuje ani expresivnější obrazy („jsi Tokio/ bez Japonce/ jsi vykradená/ mohyla“). Nejlepší jsou texty, v nichž autor přes jistou rétoričnost dokáže nazřít vážnou situaci pohledem groteskna a jakoukoli vznešenost ve vteřině devastovat pointou (báseň Retro). Když už tedy ze všech osvědčených způsobů ventilace milostných přetlaků volí Hladil poezii, nechť pro příště popřemýšlí, zda nezainteresovat editora či zakládá-li dvacet značně heterogenních textů kvalitní sbírku. Ale především, jestli je opravdu nutné veškerý atak chtíče, vykonaný nebo zmařený koitus či rozpad vztahu povyšovat do existenciální roviny. Možná si odpoví, že ne každé hnutí, ať duševní, ať tělesné, zakládá automaticky povinnost napsat o něm báseň.
Radim Karlach
Bryan Talbot
Grandville
Přeložil Jan Kantůrek
Comics centrum 2009, 104 s.
Autor komiksů Bryan Talbot je skvělý recyklátor. Skoro tak dobrý jako Alan Moore. Zatímco Moore v Lize výjimečných zrecykloval románové postavy přelomu 19. a 20. století, Talbot se v Pohádce o zlobivé kryse inspiroval osudem v mládí zneužívané spisovatelky Beatrix Potterové a v Grandvillu využil kreseb výtvarníka J. J. Grandvilla, ale také vizí spisovatele a kreslíře Alberta Robida, kteří žili v 19. století. Zápletku příběhu pak postavil na událostech kolem 11. září a svou alternativní historickou fresku obohatil o vozidla poháněná párou a vzducholodě. V příběhu vyšetřuje soukromý detektiv jezevec (všechny postavy mají zvířecí fyziognomii a jméno, které odpovídá jejich druhu) řadu tajemných sebevražd. Činí tak ve stylu Sherlocka Holmese zaznamenaného Raymondem Chandlerem. Kromě geopolitických událostí (místo teroristů například vystupují anarchisté) se tu objevují i narážky na dějiny komiksu. Hotelový poslíček je nápadně podobný Tintinovi a pes, který se naprosto sjetý válí v drogovém doupěti, se dokonce jmenuje Filuta. Oproti Mooreovi je Talbot vážnější, přesto občas čtenář žasne, co všechno ve svém příběhu ještě využije. Kresba je propracovaná a už jen stále se měnící skladbou jednotlivých políček se vymyká z běžné produkce. Proto mne zklamalo kolorování, které je okatě počítačové. Občas se dokonce pro větší realističnost objeví některý efekt, který je na počítači vytvořený celý. Letošní rok byl sice na komiksy bohatý, těch kvalitních však nebylo tolik. Grandville k nim rozhodně patří.
Jiří G. Růžička
Milena Holcová
Věčný striptýz
Šalvar 2008, 312 s.
Milostný román méně známé autorky může kromě zvládnutého řemesla žánru zapůsobit hlavně něčím, čím se chce lišit od obdobné produkce. Věčný striptýz takto upoutá především exotickým prostředím, „patnácti zeměmi na čtyřech kontinentech“, v nichž se má skrýt banalita zápletky. Jedná se o příběh novinářky a turistické průvodkyně ve středním věku Ireny, v níž málem o generaci starší scenárista Igor dokáže roznítit vášeň, která již hrozila nepřijít, a její přítelkyně Jany, jež se nechá okouzlit pro změnu o mnoho mladším fotografem Jakubem. Což je materiál, na němž se dají výborně zkoumat třeba rysy vztahů ve zralém věku nebo těch věkově nerovných. Ovšem jen v případě, kdy by komentářům autorského vypravěče citelně nechyběl odstup od postav. Ty do příběhu vstupují nejen prostřednictvím polopřímých řečí, ale jejich rozhled a hodnoty promlouvají nezastřeně i skrze vypravěčův part, který je k tomu všemu prokládán stylově nefunkčními hlubokomyslnými frázemi z módního slovníku. Perlou je otázka, přednesená Igorem Ireně na první milostné schůzce: „Co přesně chcete v životě poznat?“ Postavy zde například komunikují „neverbálně“ či se „pohybují profesně“. Obojí bohužel postrádá hlubší reflexi a spokojuje se s konstatováními, takže ani docela napínavá a přesvědčivá líčení raftování na Bílém Nilu, cest do polárních oblastí či města Kvéty v pákistánském Balúčistánu jako atraktivní pozadí milostných avantýr Věčný striptýz nezachrání od podprůměrnosti.
Petr Andreas
Pavel Kohout
O ničem a o všem
Pistorius & Olšanská a Academia 2008, 296 s.
Pavel Kohout své fejetony rozdělil do tří částí podle místa vzniku: 1975–78 doma v Československu, 1981–89 v zahraničí a 1989–2008 opět v původní vlasti. Nejlepší texty pocházejí z prvního, disidentského období, charakterizuje je uvolněná lehkost, sršivý sarkasmus, čiší z nich pocit svobody nezávislý na vnějších podmínkách a nepřetržité perzekuci. Po Listopadu získává jeho publicistika výrazně osvětový přídech, autor se stává mentorem a zasvětitelem do demokracie, hlasatelem umírněných (někdy až krotkých) postojů, solidnosti, tolerance, střední cesty. Úvahy prozrazují místy značnou politickou naivitu – zastavení americké ofenzivy v Iráku 1991 prý způsobil „záchvat západní laskavosti a dobroty“ (to určitě!). Překvapivou nebo provokativní myšlenku bychom hledali jen stěží, přes své dávné svazáctví je nasáklý kulturou a jazykem první republiky (i v tom, že staré Rakousko pro něj zůstává „despocií“), vírou v pokrok a lidské možnosti. Nevykořenitelný patos střídá s mírným a opatrným nadhledem (strach z radikalismu je však pochopitelný). Nezapře své bonvivánství – viz kouzelný fejeton, v němž provádí instruktáž ohledně dřevně toporného a pro nás komického bontonu. Kohoutovy texty odkazují k jeho egu, ale i ke způsobům a očekáváním, které umožňují autorovu sebeprezentaci akceptovat. Koneckonců má-li být dnešním vzorem bonvivána Miroslav Macek, tisíckrát volím Kohouta. Scénka, v níž Kohout útočí na svého soka hrdinně zezadu, je opravdu mimo naše představy.
Jiří Zizler
Nicolas Werth
Ostrov kanibalů
Víkend 2009, 192 s.
Až podtitul knihy a bližší ohledání napoví, že se nejedná o žádný krvák, vhodný na cestu do vlaku, ale o seriózní dokument (včetně rejstříku a poznámkového aparátu) o jedné tragédii kdesi na Sibiři ve třicátých letech minulého století. „Otřesné svědectví ze sibiřského ‚druhého gulagu‘„ sice také nezní úplně přesvědčivě, ale na rozdíl od názvu knihy a grafického vyvedení obálky přece jen čtenáře trochu nasměruje. Takže ten, pokud se nenechá odradit výše popsaným, se může dozvědět něco o takzvaném druhém gulagu, což je označení pro masové vysídlovací akce „kulaků“, ale i kriminálních a jiných nežádoucích živlů do nehostinných a neobydlených krajů na Sibiři, Velkém severu nebo v Kazachstánu. Autor popisuje (i na tehdejší stranické poměry do očí bijící) tragédii 6000 převážně kriminálníků, deportovaných z Moskvy a Leningradu na jeden z ostrovů na řece Ob u vesničky Nazino v Tomské oblasti na jaře roku 1933. Přes dokonalé naplánování celé akce sociálními inženýry v Moskvě a navzdory protestům místních funkcionářů, kteří upozorňovali na neobyvatelnost vybraných území, byly tisíce nebožáků převezeny na ostrov (aby neokrádali místní ve vesnici) s minimem zásob a bez jakýchkoliv prostředků nutných k přežití (šatstvo, léky, nářadí). Výsledek: z šesti tisíc zemřely během tří měsíců hlady, vyčerpáním, zimou nebo násilnou smrtí čtyři tisíce deportovaných.
Marta Nováková
Oliver Sacks
Antropoložka na Marsu
Přeložila Alena Čechová
Dybbuk 2009, 286 s.
Nemoc nemusí být jenom handicapem, ačkoli nemocné se o tom „mocní“ snaží často přesvědčit. Neurolog Oliver Sacks na příkladu sedmi lidí ukazuje, že fyzické či psychické znevýhodnění může vést k rozvoji osobnosti po naprosto nových cestách a v nečekaných oblastech. Na lékařském, psychologickém a filosofickém pomezí seznamuje čtenáře například s barvoslepým malířem nebo autistickou inženýrkou zoologie. Cesta „sedmi statečných“, o nichž Sacks v knize vypráví, se neobešla bez úsilí a někdy i značného vypětí. Přesto většina z nich dokázala ze svého onemocnění vybudovat odrazový můstek k uměleckým, intelektuálním a profesním výkonům, kterých by jako zdraví mocni nebyli. Pro několik desetiletí slepého člověka se návrat zraku může stát katastrofou, protože svět kolem sebe nedokáže vizuálně zpracovat. „Kdyby bylo možné, abych se teď lusknutím prstů změnila, abych už nebyla autistka, neudělala bych to, protože pak už bych to nebyla já,“ říká autistická zooložka. Co je zdraví a co je nemoc? Sacksovy poutavě vyprávěné příběhy tuto dichotomii zpochybňují a stavějí čtenáře před zásadní epistemologické a ontologické otázky. Jak vlastně vnímáme a poznáváme sebe a svět kolem nás? Kdo a proč vlastně jsme? Druhému vydání knihy, které v češtině vyšlo po 12 letech, jen trochu chybí doslov, který by přiblížil situaci tvořivých a geniálních „nemocných“ také v českých zemích.
Daniel Novák
Martin Kemp
Život a práce světově proslulého génia Leonarda da Vinci
Přeložil Marek Chvátal
Mladá fronta 2009, 222 s.
Nová kniha britského leonardovského badatele se soustřeďuje na to nejzákladnější na velkém umělci a vynálezci. Autor hledá bytostnou jednotu tvůrčího a myšlenkového života Leonarda da Vinci. Všestranně talentovaný tvůrce nebyl jen vynikající malíř a inženýr, hrál i na liru (druh houslí) a byl rovněž, jak autor dokládá, „velkým filosofem“. Jeho zjev byl „impozantní“; byl zdrženlivý a zároveň společenský (na rozdíl od samotářského Michelangela). Od abstrakce čisté filosofie však, jak výstižně ukazuje autor, spěl ke zdůrazňované zkušenosti a experimentu, šlo mu o hlubší porozumění skutečnosti, kdy vidění znamená zření logiky bytí. Intelekt jako rozumovou sílu mysli dokázal geniálně spojovat s rozvířenou fantazií a představivostí. Ač uznával nevýslovnou sílu bytí skrytou v kořenech přírody, stavěl se skepticky k výkonům teologů a účinku náboženství vůbec. Pěkně je také v celkově přístupné knize popsáno Leonardovo působení jako „vodního mistra“, kdy navrhoval inženýrské sítě, kanály, hráze, opevnění, i jeho působení jako anatoma. Zase se projevuje jeho schopnost syntézy teorie a praxe, pozorování, kontemplace i chladné rozumové analýzy. Kvalitně vypravená kniha je obohacena množstvím obrazů a kreseb, výstižně dokumentujících géniův umělecký i vědecký pohyb; projevuje se v nich schopnost nadhledu a pronikání do bytnosti věcí a dějů. Leonardova univerzálnost našla v Kempově knize jednotné a celistvé vyjádření.
Jiří Olšovský