Tomáš Baránek
Jak sbalit ženu
Buranteatr Brno, premiéra 21. 11. 2009
Kurzy balení mužů a žen jsou v kurzu; příručku Jak sbalit ženu se rozhodl brněnský Buranteatr dokonce uvést na divadelní jeviště. Základním úskalím celého opusu je ale neschopnost adaptovat knihu pro divadlo. Dramatický text má zkrátka jiné kvality než text knižní a inscenace Jak sbalit ženu bohužel příliš připomíná příručku. Chytrý poučuje toho hloupějšího (rozuměj toho, který má menší úspěchy u žen) a spolu s ním i diváky. Tak třeba (jak zní i upoutávka na novinku): „Nikdy se babě neomlouvej za to, že ji balíš – ona se má omlouvat, že s tebou už dávno nechrápe.“ Druhým do očí bijícím problémem je neumělý herecký projev protagonistů. Přehrávání nebo deklamace dokážou zabít každý vtip a z humoru vyškvařit jen směšnost. Fekální humor kusu si však jistě přitáhne své diváky. Kdo by se nezasmál tomu, když si chlapáci navzájem očuchávají prsty poté, co to jeden z nich nějaké té „babě“ udělal rukou, nebo když sebou nesmělý matematik mrská na zemi v hrané agónii, aby dokázal, že si ho opravdu žádná ženská ani nevšimne. A kdyby se náhodou nějaká zástupkyně ženského pohlaví pohoršovala, vytřou jí nakonec inscenátoři zrak – vše končí manželským happy endem a tím, že celou tu drsnou příručku napsala ve skutečnosti žena. Nic to ale nezmění na tom, že Buranteatr tentokrát předvádí dost špatné, a proto i k nepřežití dlouhé divadlo.
Jana Bohutínská
Miloslav Pospíšil
Z operního Olympu – pěvecké legendy 20. století
Brána 2009, 288 s.
Knihou, která na českém trhu dlouho chyběla a čtivým populárním obsahem má šanci oslovit mnoho uměnímilovných čtenářů, je série portrétů od operního dramaturga, pedagoga a hudebního publicisty. Obsahuje dva bloky životopisů operních pěvců ze zahraničí, ale i z našich jevišť. Výběr se stal z důvodu rozsahu ryze subjektivním, vedle všeobecně známých legend typu Enrika Carusa, Fjodora Šaljapina, ale také Emy Destinnové, Karla Buriana, Otakara Mařáka, Růženy Maturové, Marie Podvalové a Viléma Zítka se zde představuje i veřejnosti méně známá Amelita Galli-Curciová nebo Zdenka Ziková, jejichž přítomnost v knize je zcela oprávněná. V druhém bloku je portrétů čtrnáct a obsahuje i několik žijících legend. Místo zde nalezly Callasová, Schwarzkopfová, Tebaldiová, Nilssonová, Caballéová, z pánů pak Corelli, Herlea či Gedda, ale také Tikalová, Tauberová, Šubrtová, Bednář a trochu vybočující Tamara Kucenko a Pavel Kamas, které autor zařadil spíše z osobních přátelských důvodů. Portréty sledují životní pouť umělců, zmiňují vrcholné okamžiky jednotlivců a často i v případě zahraničních umělců osvětlují zajímavosti kolem tvůrčích vztahů s naším územím. Neubráním se však dojmu, že absence Jarmily Novotné a například letošní jubilantky Libuše Domanínské je zásadním nedostatkem jinak poutavé publikace – a to i přes bohatý obrazový materiál a seznam výběrové bibliografie.
Milan Černý
Zoom Sur
www.cinematheque.fr/expositions-virtuelles
Francouzská cinematéka skvěle pokračuje v projektu Zoom Sur, kde se zatím objevila analýza Mélièsova krátkého filmu Muž s gumovou hlavou (L‘Homme à la tête en caoutchouc) a rozbor artefaktu, konkrétně robota z Langova filmu Metropolis. Sekce se rozrostla o další interaktivní „procházku“ – tentokrát okolo filmu Jules a Jim režiséra Françoise Truffauta. Flashová aplikace nabízí jak prezentaci s „průvodcem“, tak samostatné procházení skrze útržky z filmů, původní předlohy, mezi částmi scénáře, korespondence režiséra a dalšími předměty a objekty. Opět vynikající převedení práce filmových historiků do zábavného, ale poučeného tvaru! V souvislosti s rozsáhlou výstavou týkající se „protofilmu“ a zejména pak laterny magiky se ve virtuální expozici můžete podívat také na výstavu s tématem optického divadla Émila Reynauda (viz A2 č. 25/2009). Optické divadlo pracovalo na bázi dvou latern magik – jedné statické, jež promítala pozadí děje, a druhé mechanické, před níž se pohyboval pás s animacemi postav. Zoom Sur uživateli umožní opět za pomocí videí, animací, fotografií, zvukových stop a textů zábavnou „procházku“ okolo tohoto předchůdce kinematografu.
Petr Hamšík
Ai Wei Wei
So sorry
Haus der Kunst, Mnichov, do 17. 1. 2010
Výlet do Mnichova doporučuji po svátcích, neboť jistým stránkám (zvlášť té grimmovsko-santaklausovské, místy očividně pedofilní) „pravých středověkých“ vánočních trhů se nelze vyhnout. Ale do půlky ledna to stihněte. V Domě umění vystavuje pekingský umělec Ai Wei Wei, jehož blog je terčem státní cenzury (uveřejňuje třeba nevhodné seznamy obětí zemětřesení v Sečuánu v roce 2008). Jeho rodiče (otec básník Ai Qing) byli za kulturní revoluce odsouzeni k pobytu v pracovním táboře. Ai Wei Wei žil v letech 1981–1993 v New Yorku, pak se vrátil. Mnichovská expozice So sorry obsahuje jeho současnou tvorbu. Jeden ze záznamů performancí poukazuje na to, jak se státy a velké podniky omlouvají obětem a jejich dědicům za historická příkoří, přičemž za slovy lítosti nejsou ani emoce, ani pomoc. So sorry tak začíná globálně znamenat spíš Fuck You. Zdá se, říká umělec, že je nutné najít jiný výraz a vytvořit novou kulturu omluvy. Dále jsou zde všemožná média, třeba časosběrná videa (stopadeátihodinový Peking, 2003), fotografie z čínských oblastí New Yorku, obří samorosty, na fasádě muzea je „obraz“ z barevných batůžků (připomíná oběti zmíněné přírodní a politické katastrofy). Mne nejvíce zaujaly mohutné a zároveň křehké kompozice nazvané Skrz (2007–08). Staré stoly jsou prošpikovány kolosálními trámy ze zdemolovaného chrámu dynastie Qing; konstrukce prý vypadá jako mapa Číny, to však vědí mouchy u stropu, tady zdola to vypadá jako tanec kudlanek. Dusivá lehkost kolem vašeho těla.
Karel Brávek