Cena Jiřího Ortena 2010
Svaz českých knihkupců a nakladatelů přijímá přihlášky na Cenu Jiřího Ortena, která se udílí mladému autorovi prozaického či básnického díla napsaného v češtině, jemuž v době vydání díla nebylo více než třicet let, a je spojena s finanční prémií ve výši 50 000 Kč. Kandidáty mohou do soutěže nominovat nakladatelé, veřejné knihovny, redakce deníků a časopisů, rozhlasové a televizní stanice a instituce zabývající se podporou literatury a jejím šířením. Podmínkou nominace je knižní vydání díla během roku 2009. Termín uzávěrky všech nominací je 31. leden 2010. Přihlášená díla je třeba v pěti výtiscích spolu s přihláškou zaslat poštou na adresu: Sekretariát SČKN, P. O. Box 177, 101 01 Praha 1.
Luděk Blažek
Ad Inventura skončila (A2 č. 24/2009)
Rekapitulaci a náznak analýzy projektu Inventura demokracie v článku Filipa Pospíšila pokládám za cenné, jen škoda té netrefené a zavádějící kritiky v závěru. Pospíšil projekt Inventury demokracie označuje jako „mimořádný“, zároveň se ale zlobí na jeho autory: za jejich bezradnost v závěru roční aktivity, za únavu, kterou nepopírají, za jejich nespokojenost s tím, že z politiků nevydobyli požadovaný „dárek“, za výzvu k aktivitě, kterou adresují jiným… Nevím, jaké významné počiny by od projektu hrstky ještě nedostudovaných dvacátníků čekal – na rozdíl od placených politiků, dostudovaných leckdy za poněkud podivných okolností, pro ně správa věcí veřejných není job na full time. Přesto dokázali najít čas na cílevědomé otravování více než dvaceti parlamentních zákonodárců, na uspořádání řady diskusí a projekcí, na zformulování studentského prohlášení k výročí Listopadu.
A jejich nespokojenost je na místě: svou inventurou především ukázali, jak bídně na tom naše demokracie po dvaceti letech je. To, co máme v mediálním obraze roztříštěně servírováno den co den, se ve vyhodnocení „inventurních“ aktivit koncentruje. Kdo si dneska vzpomene na podrobnosti lobbingové investigace MF Dnes ze září nebo na podivnou toskánskou dovolenou politiků a lidí z vedení ČEZ? Kdo tyto souvislosti propojí do nutnosti požadovat naléhavě regulaci lobbingu? Studenti v tom udělali hodně. Natočili neochotu řady politiků o regulaci lobbingu třeba jen vážně mluvit: zlehčování Bohuslava Sobotky, že si nevede diář, a že by tedy nemohl vykazovat, kdo za ním v jaké záležitosti byl, nebo vykrucování Marka Bendy, že za ním chodí spousta babiček, které by určitě nebyly rády, kdyby jejich záležitosti jakkoliv zveřejnil – to je prostě nehoráznost, přiznaná naplno před kamerou. Zažívat tento výsměch celý rok ve svém volnu tváří tvář, to vyšťaví každého, kdo se ještě nestal zcyničtělým politikem.
Připadá mi paradoxní, když po tom všem čtu Pospíšilovu kritiku na adresu studentů, a vůbec ne na adresu politiků či novinářů, kteří mají podmínky a páky daleko větší než studující mládež – a když sleduju jeho vývody ze studentského prohlášení, které si upravuje, aby se mu do výčitek hodilo. Plést si chuť k „soustavné veřejné činnosti“ s jednorázovým podpisem petice a účastí na jedné dvou demonstracích, jak Pospíšil ve své dílčí polemice s prohlášením činí, je poněkud nešťastné. A posouvat akcent posledního článku prohlášení je vyloženě nefér – ten akcent přece naprosto neleží v tom, že studenti rezignují na své angažování ve věcech veřejných, ale ve varování, že demokracie je i po dvaceti letech „svobodného“ života křehká a ohrožená. A že spoléhat se na to, že se ve svobodném nekomunistickém státě obejde bez nás a bez naší péče, je cesta do pekel.
Katka Volná, doktorandka FF UK
Ad Černomodrý svět (A2 č. 22/2009)
Je trapnou skutečností, že mnohem větší objem diskusí se věnuje procedurálním otázkám spojeným s Klausovými nevypočitatelnými obstrukcemi než smlouvě samotné. Lisabonská smlouva není nic jiného než navrácení klíčových prvků Evropské ústavy zpět do hry (a opět se používá v EU oblíbený a na první pohled vysoce demokratický způsob schvalování integračních smluv v tolika iteracích, kolik je potřeba k jejich schválení). Ústava, resp. Lisabonská smlouva přináší s sebou možnost majorizace členského státu, což je z hlediska mezinárodněpolitického, právního i faktického opravdu přelomový bod. O „občanské participaci, ochraně přírody nebo ohledech na externality globálních trhů“ v Lisabonské smlouvě jde jen velmi vzdáleně a používat tyto argumenty v její prospěch je buď projev naivity nebo úmyslné matení čtenářstva. Nevím, kolik čtenářů A2 patří mezi příznivce nových forem organizace společnosti, ale pokud autorce Tereze Stöckelové nesedí konzervace „zaběhaných rámců uvažování o společenském uspořádání a primát ekonomické logiky“, slušelo by se naznačit, jaké formy uspořádání by Evropa měla nabrat a z jakých důvodů by mělo odporovat ekonomické logice.
Tím se dostáváme k dalšímu pozoruhodnému tvrzení, a to, že Lisabonská smlouva konzervuje „relativně neoliberální“ pojetí Evropské unie. Ačkoliv doposud nechápu obsah zde populárního slova „neoliberální“, dovolím si odhadnout, že se významově podobá slovu „liberální“. To zahrnuje hodnoty a pravidla respektující a chránící svobodnou existenci, jednání i majetek každého jednotlivce. Nejsem schopen odhadnout, proč odpůrkyni „zaběhaných rámců uvažování o společenském uspořádání“ liberalismus může vadit, nicméně je nad slunce zřejmé, že Evropská unie se svými desetitisíci úředníků a statisíci stran regulací všeho možného i nemožného na liberalismu rozhodně nestaví. No a Klausovo fušování do klimatologie, probírané na závěr článku, baví svět už delší dobu, nicméně stejně komicky působí polemika s Klausem pomocí citátů Timothyho Mitchella, který svou tezí o vlivu ropy na povahu demokracie předčí i cimrmanovského vulgárního materialistu F. C. Bohlena. Vysvětlení by si však zasloužila autorčina již vlastní myšlenka o „gulášovém kapitalismu pro vybranou část světa a nouzi pro všechny ostatní“, protože se může jednat o velmi originální teorii rozvojové ekonomie. S Terezou Stöckelovou lze bez výhrady souhlasit v posledním odstavci, což bylo i motivem k sepsání této reakce.
Michal Markoš