Když se mnou nejsi ty… / Wenn du nicht bei mir bist…
Uspořádala Viera Glivická
Přeložil Miloš Kučera
Nakladatelství Franze Kafky 2009, 152 s.
Péčí Nakladatelství Franze Kafky vyšla antologie básní pražských německojazyčných autorů, první souhrnný pokus o básnický pandán proslulé pražské německé prózy. Kniha je bilingvní, což umožňuje českému překladu být volnější a antologii zároveň nabízí i čtenáři německému. Vedle autorů, kteří jsou jako básníci obecně známí (v první řadě Rainer Maria Rilke, klasicizující Hugo Salus či příslušník avantgardního Devětsilu Franz C. Weiskopf), se zde objevují jména spojovaná spíše s prózou (Johannes Urzidil, Oskar Weiner, Paul Leppin, Max Brod) či s publicistikou („zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch), a samozřejmě dlouhá řada jmen dnes již jen povědomých či téměř neznámých. Generační rozrůznění autorů: od Friedricha Adlera, narozeného 1857 a debutujícího současně s ranou generací české dekadence, po Louise Fürnberga, narozeného 1909, tedy po velké vlně české avantgardní generace (všichni narozeni okolo 1900), a vřazujícího se do meziválečného proudu politicky angažovaného umění. Žánrový rozptyl od čisté lyriky (Rilkovo téměř mystické „Schlussstück“) přes expresionistické verše a písňovější formu k epické poezii, včetně všech dobových názvuků. Skupina nesourodá, barvitá, těžko uchopitelná; tím vším symptomatická pro literární obraz meziválečné Prahy.
Pavel Šidák
Richard Popel
Paradýzo ztracené a znovunalezené
Akropolis 2008, 372 s.
Kniha prapodivná a podivuhodně bláznivá, plná černého humoru, cynismu, absurdity, maniakálně obžerného verbalismu, jenž nepostrádá záblesky ingeniality, zničující duchamornosti i půvabnou neodolatelnost klinického blábolu. Literární spřežení příběhu, odehrávajícího se povýtce kdesi v latinskoamerické džungli, táhnou „psi imaginace“ – rezignovat na jejich vábivý štěkot znamená spokojit se s životem denaturovaným a odmítnout život skutečný. Román vrhá čtenáře do metatextového víru, kde neodlišíme realitu od fantasmagorických výplodů chorého mozku. Můžeme se stát postavou děje, jejž vypráví někdo jiný, protože nás ten děj nezadržitelně vtahuje dovnitř a pak už se do něj dobrovolně sami vsoukáváme? A když se člověk ocitne ve svém vlastním textu, stane se z reality šedý popel a zhmotnělá nicota? „Bůh stvořil svět jako obrovský experiment, když zontologizoval své myšlenky.“ Autor možná paroduje přehnanou víru ve slovo, a zároveň se ptá po vztahu fantazie a skutečnosti, fantazie, která umí udělat pořádnou paseku. Na konci ovšem stojí idea ještě znepokojivější. Vypadá to, že „pravá“ a drsná skutečnost nakonec všechno umlčí a pohřbí. Jakmile psaní vezmeme vážně, můžeme ho tím dokonale „zživotnit“ – i když je to nebezpečné, nikdy nás to nepřestane fascinovat.
Jiří Zizler
William Wordsworth
Podzemní hudba
Přeložil Zdeněk Hron
BB art 2009, 144 s.
Poezie „jezerního básníka“ Williama Wordsworthe je skvostnou ukázkou toho, nakolik se dá při psaní poezie myslet – myslet při zachování veškerých poetických kvalit, tedy aniž se z textu stane filosofický či vědecký traktát. Jeho ctižádostí je napsat „filosofickou píseň,/ jež každodenní život obsáhne/ pravdivě i se všemi vášnivými/ meditacemi…“, jeho básně jsou přírodně lyrické, meditativní, vzpomínkové, s výrazným filosofujícím rozměrem a hlavně velmi sdělné. Lehce prozaizovaná autobiografická básnická skladba Jak vzniká básnický duch, v níž Wordsworth zachycuje své dospívání coby dospívání básníka, je úchvatná. Před vydáním výboru Jezerní básníci připraveného pro Mladou frontu (1999, skladbu Jak vzniká básnický duch zahrnoval) Zdeňkem Hronem, jenž je dvorním překladatelem autorů školy jezerní, bylo několik básní z Wordsworthe dostupných v překladech Vladimíra Holana a Jarmily Urbánkové z počátku sedmdesátých let, ty však nebyly zaměřeny přímo na Wordsworthe. Tento výbor z Wordsworthe v češtině je první samostatný. Oproti výboru z roku 1999, na který překladatel odkazuje čtenáře, které zajímají texty o první generaci romantiků či autorovy teoretické statě, je tento svazek rozšířen o několik poem a skladeb, které nechávají zaznít „podzemní hudbu“ přírody.
Petr Andreas
Analogon 58/59
Surrealisté se nebojí velkých témat. Opět to dokazuje revue Analogon, jejíž nové číslo je věnováno „nejprázdnější ze všech prázdných idejí“, smrti. V odlehčeném vstupním textu se nad ní zamýšlí malíř Přemysl Martinec: z pohledu saniťáka v nemocnici, kde se neumírá, ale „podléhá boji se zákeřnou nemocí“. V kontrastu s hygienickým slovním balastem vzpomíná na neuvěřitelné příhody spojené s rozvážením těl nebožtíků na patologii. Martin Stejskal se věnuje obrazu Ostrov smrti od Arnolda Böcklina, Albert Marenčin oživuje duchařské vyprávění „Ako sa duch neverného manžela vrátil zo záhrobia k oklamanej žene“, další členové surrealistické skupiny píší o svém setkání se smrtí – převážně ve snech. Z vydatné dávky beletrie stojí za zmínku zavile horečnatý úryvek z knihy Agnomie od Róberta Gála („Můj smutek je organizovaný smutkem, který je organizovaný“), profil dadaisty Jacquese Rigauta, úryvek z knihy Margarity Karapanou nebo povídka H. P. Lovecrafta, kde se hrdina rozplyne v „bílé prázdnotě liduprázdného a nekonečného prostoru“. Mezi teoretickými materiály jsou výňatky ze studie Zygmunta Baumana o rozpornosti bytí směřujícího ke smrti, která je vědomím nepostižitelná; text Ideologie smrti Herberta Marcuse a pochopitelně nechybí Georges Bataille. V bloku věnovanému Vladimíru Boreckému nalezneme vzpomínku Prokopa Voskovce, korespondenci z roku 1960, kdy Voskovec zkoušel nastudování Otce Ubu, nebo úryvek z nedokončené knihy Interpretace symbolu.
Karel Kouba
Peter Stamm
Krajina náhodného žití
Přeložili Hugo Kysilka a Marie Išková
Dauphin 2009, 223 s.
Novela Petera Stamma plyne jako řeka. Klidné, pomalé tempo unáší, kolébá. Styl splývá se zobrazovanou krajinou – norským severem. Průzračný, střídmý; poetický ve své strohosti. Úsečné věty kopírují běžné, do určité míry bezmyšlenkovité každodenní úkony. Příběh hlavní hrdinky Kathrine je vyprávěn civilně, častěji popisován než evokován.
Tato jednoduchá popisnost ale v knize má (až na několik výjimek) svůj účel. Vytváří totiž iluzi zdánlivého pořádku, vyrovnaného klidu; zaznamenává určitý koloběh žití, který je do jisté míry stereotypem. Hrdinka se z něj snaží vymanit odchodem do vysněného města, ale ani tam jako by se nedělo nic zvláštního, vše se točí v kruhu. Přes toto zdánlivě bezcílné „bloumání“ se toho pod povrchem odehrává mnoho. Ta největší akce je skryta v hlavě hlavní postavy. Tam je umístěna hybná síla všeho dění této novely. Nebývá zvykem, aby se mužský autor chopil vykreslení vnitřního světa ženské postavy s takovou intenzitou a naléhavostí. Úkol tohoto typu je pro autora jedním z nejtěžších, důvěryhodné vykreslení neznámého terénu skýtá nejedno úskalí.
Stammovi se podařilo vyhnout klišé a svou hrdinku vykreslil psychologicky věrohodně a plasticky, možná i díky tomu, že ji neobdařil zvlášť vyhraněnými charakterovými vlastnostmi. Jeho Kathrine je v určitém smyslu obyčejná a mohla by být v podstatě kýmkoli, kdo hledá v životě smysl a cíl. Jako by si zvolil klíč k postavě přes člověka jako takového, zranitelného, neodolávajícího důsledkům vlastního rozhodování. Kathrine podléhá jak emocím, tak racionálním pochodům, je ztracena v kruhu svých možností. Vzniká tím jakýsi řetězec rozhodnutí, který vše ovlivňuje a za který hrdinka nese odpovědnost, často aniž by si to sama uvědomovala. O to paradoxněji vyznívá titul novely – Krajina náhodného žití. Ono už zmíněné „bloumání“ vskutku vytváří dojem nahodilosti, vnitřní svět hlavní postavy však jasně ukazuje souvislost mezi rozhodováním a následným děním. Čtenář se pak může dohadovat, co je tady vlastně náhoda a co jako náhoda pouze působí. Tato dichotomie je, spolu s bezmála lakonickým stylem vyprávění, nejvýraznějším kladem knihy. Popisnost však někdy překračuje míru: jisté situace se odehrávají pouze na papíře a některé vedlejší postavy až příliš okatě plní své funkce v ději – a jinak v podstatě neexistují.
Martina Blažeková
Max Andersson, Lars Sjunnesson
Bosenský plackopes
Přeložil Miroslav Pošta
Mot 2009, 111 s.
Lze si dělat srandu z války? Moc ne. Přesto se to švédským pankáčům Anderssonovi a Sjunnessonovi podařilo. Píší o poválečné Jugoslávii a jejich do absurdity dovedený příběh je mimo jiné náramně zábavný. I proto, jak parodují reportážní styl Joea Sacca. Oni sami jsou hrdiny příběhu, v němž hledají svého jugoslávského spolubydlícího ze švédské koleje. Ten jednak žádá podíl na zisku z komiksů, kde ho oba tvůrci využili, ale také nabízí nový výbušný materiál. Vše se nakonec točí kolem zmrzlého maršála Tita a jeho chybějící nohy. Objevují se tu ale další bizarnosti: srebrenické ženy, které unášejí polooblečené muže, zmrzlina v ručně zdobených nábojnicích, tunely vzniklé z rozžvýkaného papíru, soutěž Eurovision a nechybí ani titulní plackopes (speciální bosenské plemeno, které vypadá jako pes rozjetý tankem). Absurdním příběhem autoři poukazují na absurdnost války. Kresba je sice dílem jich obou, ale připomíná předcházející Anderssonova díla. Je černobílá, záměrně neučesaná, plná „špinavých“ tahů pera; má blízko ke karikatuře. Kdybych měl humor a nápady této dvojice k něčemu přirovnat, byla by to česká dvojice Baban a Mašek (Monstrkabaret Freda Brunholda). Ke knize je přiložena svérázná mapa bývalé Jugoslávie a bývalého Sarajeva. K zasazení příběhu do reality má pomoci připojený slovníček pojmů („balkanizace – označuje psychický stav, pocit, že se vše rozkutálelo do všech stran“).
Jiří G. Růžička
Michail Bulgakov, Andrzej Klimowski, Danusia Schejbalová
Mistr a Markétka
Přeložil Viktor Janiš
BB art, 128 s.
Komiksová mánie nutí nakladatele brát, kde se dá. S oblibou vydávají překreslenou dramatickou nebo románovou klasiku. Tentokrát došlo na Bulgakovova Mistra a Markétku; kniha vyšla s označením „grafický román“. Jde o titul převzatý od britského nakladatelství SelfMadeHero (od kterého pochází také shakespearovský komiks vydávaný v Albatrosu – viz A2 č. 16/2009). Kniha kombinuje černobílé obrázky s barevnými – černobílá je vyhrazená pro reálný svět, (kvašové) barvy například pro děj knihy o Pilátovi pontském, kterou románový spisovatel píše. Obraz nemůže dílu dodat to, co ztratilo procesem zmrzačení. Kniha se odvolává na Bulgakova, přitom jeho příběh maximálně banalizuje, naprosto ignoruje jeho literární kvality. Nejsem si nikdy jistá, jestli podobná metoda svědčí jen o komerčním kalkulu a parazitování na známém literárním díle, nebo také o autorské impotenci – tedy neschopnosti vymyslet a vytvořit vlastní, nevypůjčený příběh a v obrovské knižní konkurenci ho také prosadit a prodat. „Grafický román“ přitom vskutku sází hlavně na zjednodušené obrázky a textu se zbavuje, kde to jen jde. Ačkoliv jsou Klimowski a Schejbalová zkušení výtvarníci, ani vizuálně kniha dvakrát lákavá není. Jestli za ni dát bez jedné 300 korun, stojí za opravdu důkladnou úvahu, a to i ve vánočním období.
Jana Bohutínská
Jiří Pechar
Život na hraně
Torst 2009, 229 s.
Kruciální postava české literární vědy, ale i psychoanalýzy a filosofie vydala útlé paměti, jejichž název odkazuje na skutečnost, že autor nepatřil k těm, kdo se v jakémkoliv smyslu zaprodali totalitnímu režimu, ale zároveň nebyl ani disidentem. Myslím, že v tomto směru je k sobě Pechar snad až příliš tvrdý, neboť takřka veškerá jeho překladová i samizdatová produkce směřovala k rozšiřování kulturní svobody v komunistickém Československu a autor sám byl ve svém odmítavém postoji k moci pevný jako skála už v době padesátých let. „V českém případě byla alternativní literatura přímo podstatou opozice vůči režimu,“ píše ve své brilantní analýze českého vztahu ke komunismu francouzská historička Francoise Mayerová a jen tak podtrhuje výše řečené. Pechar si v závěru není jist, zda paměti k něčemu mohou být, čtenáři je však spolu s dnešními historiky zcela jistě uvítají. S přesností a psychoanalytickým hlubinným vhledem autor ukazuje, jak vypadal a měnil se český literární (i překladový) provoz v době od šedesátých let do současnosti. Nezbývá než smeknout před neuvěřitelným odkazem Pecharovy překladatelské práce, jež by slušela spíš překladatelům několika. Vždyť stihl přeložit nejen celého Freuda, ale i základní díla nového francouzského románu a většinu moderních francouzských filosofů. To vše navíc provázel vlastní odbornou prací, která se v takřka kompletní podobě dostala k českému čtenáři až po revoluci. Když se dnes rozhlédnu po veličinách současné, mladší české literární kritiky, napadá mne, že osobnost formátu Jiřího Pechara zde citelně chybí. Nikoli náhodou patřil nejdříve mezi žáky Václava Černého a později k jeho přátelskému okruhu i významným pokračovatelům.
Lukáš Rychetský
Paul Johnson
Hrdinové
Přeložil Jiří Ogrocký
Barrister a Principal 2008, 232 s.
Asi tři desítky historických postav, od polomytických (Júdit, Samson, David) přes starověké (Alexandr Veliký, Julius Caesar, Johanka z Arku, sv. Thomas More) až k Wittgensteinovi a nakonec konzervativní trojici Reagan, Thatcherová a Jan Pavel II. představuje autor ve svém souboru esejistických medailonů. Určující intencí je přitom diferencovat různé typy hrdinství v jejich jedinečnosti, nezastupitelnosti i dobové (ne)podmíněnosti. Johnson tím uzavírá volnou trilogii, jejíž předcházející svazky tvoří Intelektuálové (česky 1991) a Tvůrci (česky 2007). Autorovi se určitě nedá upřít čtivost; vytváří v podstatě zvláštní žánr, založený na důkladných rešerších, studiu obsáhlé literatury a materiálů, jež se snaží syntetizovat poutavou a dynamickou formou (nikdy si neodpustí zahrnout čtenáře množstvím klepů, anekdot a marginálií) s důrazem na silný názor. V tom je ovšem zcela nekonzistentní – svědectví, které se mu nezamlouvá, jednoduše označí za „nanejvýš nepravděpodobné“ (zde jde třeba o chabou sexuální potenci oblíbeného autora), v jiných případech (a ve velebených Intelektuálech tuto metodu přivedl k dokonalosti), kdy hodlá někoho ostouzet, dehonestovat a bagatelizovat, čerpá z informačních pramenů a kanálů zcela pofiderních a obskurních.
Jiří Zizler
Marina Čarnogurská
Lao-c‘ a proces vzniku Tao Te ťingu
Veda 2009, 247 s.
Přední slovenská sinoložka se ve své poslední práci věnuje okolnostem vzniku jednoho z nejslavnějších filosofických, etických a politologických spisů všech dob – čínského Tao Te ťingu. Čarnogurská nejdříve dokazuje, že jeho autor Lao-c‘ byl reálnou historickou osobností a ne jen mytologickou postavou, kterou by vytvořil například až pozdější anonymní tvůrce nebo tvůrci textu. Dále pečlivě srovnává dnes nejznámější a oficiální verzi textu, kterou ve 3. století n. l. kriticky sebral a kodifikoval Wang Pi, s archeologickými nálezy posledních čtyřiceti let. V roce 1973 a 1993 čínští archeologové v nově odkrytých hrobkách z období kolem 4. až 3. století př. n. l. objevili dosud nejstarší známé verze Tao Te ťingu. Sinoložka detailní komparací obou nových objevů s Wang Piovou verzí dospívá k názoru, že jsou to texty pocházející od jednoho autora, ačkoli pravděpodobně odráží různé fáze jeho životní cesty. Počátky raného Lao-c‘ova myšlení Čarnogurská stopuje také v knize Wen c‘ stejnojmenného filosofa, který měl být učedníkem Starého mistra. Badatelka též rozebírá text s názvem Velké jedno plodí vodu, který byl součástí zmíněných vykopávek a představuje jedinečné kosmogonické a filosofické dílko, jehož autorem je pravděpodobně také Lao-c‘. Kromě textologické a historické komparace se věnuje filosofickým aspektům všech textů, z nichž mj. vyplývá, že vzájemné propojení filosofické, etické a společenské roviny bylo pro tehdejší myšlení samozřejmé. Čarnogurská vytvořila unikátní práci, která je mimořádná i na světové úrovni. Lze se jen těšit na druhý díl, který má přinést srovnání všech nejvýznamnějších historických kopií Tao Te ťingu.
Daniel Novák
Roman Hytych
Smrt a nesmrtelnost
Triton 2009, 232 s.
„Tak to prostě je a basta!“ oznamuje nám v jedné pasáži svého díla autor. Taková razantní upřímnost působí velmi osvěživě a sympaticky a jen škoda, že jinde se už bez takové osobité naléhavosti obešel. Hytych, ovlivněný Mirko Frýbou a meditací všímavosti a vhledu, působící v letech 2002–2004 jako théravádový mnich na Srí Lance a v Barmě, totiž klade značný důraz na fundovanou metodologii. Jejímu objasňování věnuje velkou část díla na úkor souvislostí kulturně sociálních a antropologických. Studie zaměřená na formy sociální reprezentace smrti upozorňuje na obecné rysy její institucionalizace (profesionalizace, medikalizace, sekularizace a vytěsnění) i její stigmatizační účinky (umírající je vyčleňován, podobně jako duševně chorý). U nás je smrt depersonalizovaná a každý se s ní musí vyrovnat sám, na Východě nechybí sociální sdílení procesu umírání, mnich hraje roli odborníka na smrt; ta je „zaintegrována smysluplnými rituály do kontextu života, vznikání a zanikání“. Autor by možná měl tématu věnovat i práci méně odbornou a napsanou přístupnějším jazykem, neboť tak svrchovaně existenciální téma jako thanatologie si to víc než zaslouží.
Jiří Zizler