Krádež obrazů

Pracuji s kradenými obrazy. Vytvořil je někdo jiný, často za vyčerpávajících či téměř nesnesitelných podmínek. Kdosi (nebyl jsi to ty?) čekal celou noc, aby na druhé straně skvěle vybavené a osvětlené kamery našel obilné pole, dvě držící se ruce, obličej. Dnes můžeme podobnou zábavu objevovat na internetu. Není tak těžké z ní vytvořit malý digitální film a nahrát si ho doma do počítače. Ty slzy: jsou teď mými slzami. Ten obličej na mě zírá z obrazovky mého počítače. Není to fér, že? Po všech těch martyriích s natáčením, po všem čekání, přepravování filmařské techniky, dohadování se o penězích s nemožnými producenty si pak nějaký pozér to vaše geniální dílko okopíruje a označí ho za své. Přinejmenším si tam dá své jméno. Jako by nikdy nebylo vaše. Jako by vám nepatřily ty obrazy, co jste vytvořili.

Krajina

Z okna svého bytu vidím dálnici, ubíhající ve dne v noci oběma směry. Jako většina Kanaďanů bydlím i já ve městě. Obrazy jsou samozřejmě součástí mého města a většinu jich vytvořil někdo jiný. Stálo to jisté úsilí i peníze, aby na mě vykukovaly zas a znova ty samé tenisky nebo obličeje. Tyhle obrazy patří do mého sousedství víc než obchod na rohu ulice nebo park čekající mezi mým bytem a jezerem. Můj domov. Když jsem byl dítě, televize se zrychla stala běžným jazykem. Bylo to cosi, co jsme „všichni“ měli společného. Do té doby to byli v rádiu leda Beatles, kteří svou troškou přispěli k tomu, abychom „my“ vůbec byli.

Mediální krajina je mojí krajinou

Ačkoliv mám slabost pro tajemství světa motion picture, pro všechny ty lásky z deníčků a pokoje bez rohů a setkání na jednu noc i patnáctiminutové příběhy, které vznikají celý život, mou mediální krajinu zaplňují drahé korporátní obrazy. Byly vytvořeny pro jednosměrný přenos: peníze, co někdo vyprodukuje, zbytek z nás zkonzumuje. Tak či tak, takhle to prostě funguje. Velký biják, diváci v očekávání a každou noc můžete nízkonákladovkou zaletět do jiného města po celém světě a vidět tentýž film. V některých čtvrtích se tomu pořád ještě říká volný trh. Globální vesnice je u nás doma.

Ohlédněte se na chvilku a zase se otočte. Kolik si myslíte, že za tu krátkou chvíli vzniklo na světě obrazů? Stovky? Tisíce? Stovky tisíc? Továrny na obrazy jedou nepřetržitě ve dne v noci, jako dálnice, co vidím z okna. Ale navzdory existenci tolika filmů je jich jen hrstka skutečně viditelných. Většinu z nich vidí jen samotní tvůrci. Obrázky na displeji počítače nabízejí levná lákadla: můžete být také jejich součástí! Filmy dříve bývaly uměním dělníků, velké bijáky pro malé lidi. Televize je svobodná, minimálně ta bez kabelu a digiboxu, protože je pro všechny. Protože její obrazy můžete najít „kdekoliv“ a není těžké jim porozumět (dokonce i já je chápu), nabízejí iluzi blízkosti, dokonce přístupnosti. Můžete se stát hercem! Procházíte se hollywoodským bulvárem a sledujete jména hvězd pod vašimi teniskami. Tak blízko, ty hvězdy jsou opravdu blízko. Ale přichází nástraha: tyhle tak snadno pochopitelné, třpytivé, veselé, krásné obrazy, plné nádherných blyštivých hvězd, se nikdy nestanou vašimi obrazy. Můžete zaplatit za to, abyste je viděli, nebo počkat, až půjdou v televizi, ale nikdy nedokážete vyrobit podobné snímky, ani v nich vystupovat. Je to jednosměrka a vy jste na tom konci, který platí. A jestli vás to těší (miluju práci… doplňte si svého oblíbeného režiséra), tím líp. Mělo by. Zaplatíte, aby dál fungovala mašina na výrobu pohyblivých obrazů. Jsou určené k tomu, aby vyvolaly touhu (pomáhají ji vytvářet: hvězdy se nerodí, ale stávají se), že vám ani nesejde na nějaké té koruně, když se rozhodnou, že změní znovu formát nebo nosič. Nebraňte se těm pocitům – přirozený řád věcí je, že bohatí mají nárok na své peníze a moc, zatímco zbytek se s tím učí žít. Kdybychom byli lepší, bychom byli taky bohatí a možná bychom dokonce mohli spoluvytvářet ty drahé filmy.

Ledaže

Ledaže si vytisknete pozvánku na svou vlastní party. Ledaže se rozhodnete, že můžete dělat drobné snímky, které nemusí oslovit „každého“. Možná mohou tyto filmečky citovat či vykrádat části těch nedostupných filmů a dodávat jim nové významy. Samozřejmě řada lidí bude nadále hájit práva bohatých. Proto také máme soudy, vlády a autorská práva. Ale co když? Co potom? Můžou se vyprávět i jiné příběhy? Jestli můžeme vyprávět příběhy jinak, z našeho malého místa, užívat půjčené obrazy, změní to způsob, jakým vyprávíme svůj život?

Analog versus digitál

Ve starém analogovém světě bylo kopírování výjimečné. Samozřejmě, že šlo zkopírovat vinylové pásky, jak jinak by jich mohli tolik prodávat v obchodech? Ale bylo k tomu zapotřebí velké úsilí i přístroje, aby se zfalšoval ten vinyl. Kapitalismus vyžaduje neustálé doplňování trhu. Udělejme to znovu! A tou novou věcí se stala osmistopová páska. Nepoškrábat! Kazetová páska! A chvilku poté: CD! Alespoň pro teď, brzy to bude opět vyhynulý druh. Jakmile se o nich zmíníte, zmocní se všech pocit nostalgie. Zařadíte se někam ke Capri kalhotám a roku 2006.

Dnes všichni, co je znám, zdařile kopírují. Textové soubory se přenášejí, e-maily přeposílají, obrazy vyměňují, hudba stahuje – tenhle svět je šílená kopírka. Digitální média to hodně zjednodušila. Pokud si ale chcete udělat kopii starého analogového filmu, tak je problém. Existuje speciální kamera, která vám umožní natočit malinkaté krátké záběry. Za hodinu tak natočíte dvě, tři minuty, samozřejmě bez zvuku, navíc se vaše kopie musí vyvolat v laboratoři, abyste se na to mohli podívat. Strávil jsem raná léta skrčený nad touhle kamerou a doufám, že už ji nikdy neuvidím. Chcete udělat kopii videa? Stáhněte si soubor a máte ho. Připojte kameru a videorekordér a zmáčkněte „record“. Továrna na vinyl se smrskla na velikost čipu.

Digitální závrať

V digitálním světě neexistuje originál, a tudíž ani kopie či autorská práva. Digitální informací může být slovo, obraz či zvuk, na tom nesejde. V analogovém světě byly všechny tyto části odděleny: obrazy zkrátka na psacím stroji nepořídíte. Digitální soubory jsou sbírkou jedniček a nul a duplikovat je na plochu vašeho počítače znamená, že máme oba stejný soubor. Neexistuje rozdíl mezi novým souborem, který jste si právě zkopírovali, a tím na mém počítači, který byl původní či snad originální. Ve starém analogovém světě znamenalo kopírování ztrátu kvality či ještě něco horšího. Xerox malby není malbou, protože není malovaný. Ale digitální soubor wordovského dokumentu je pořád wordovský dokument. Jste připraveni na malé digitální vertigo? Tak prosím: kopie je originál.

Titulky

Vzpomínám si, jak jsem pracoval na filmu ve střižně. Původně jsem se domníval, že skuteční filmaři nepotřebují ke střihu svých snímků žádné přístroje. Mohou přece vycítit každý záběr třeba podle jeho délky – můžou to střihnout po metru nebo po půl metru nebo i jen po pár oknech a dát tam slepku a přejít k dalšímu záběru, nechat ho kus a šup, střihnout, pak se vrátit k prvnímu záběru a celé to poté střihnout. Byl jsem ale trouba. Potřeboval jsem profi střižnu, aby to za mě udělala a ukázala mi, jak to vypadá puštěné přes projektor. Jednou ale budu sedět za starým střihačským stolem a střihat své filmy, podobně jako staří asketičtí kněží. Jednou jsem do noci titulkoval svůj nový film. O pár měsíců později jsem seděl na jedné veřejné projekci, kde mohl kdokoliv přijít a pustit svůj film (Bože, kolik jsem to měl tehdy času a trpělivosti!). A tam jsem zahlédl, jak někdo použil mé titulky pro svůj film. Nepoužil název mého filmu, ale sám materiál z filmu, který byl netypicky ručně zpracovaný, poškrábaný a vybledlý. Rozesmál jsem se. Nějak mi ten nápad, že mají dva filmy stejné titulky, přišel zajímavý. Proč nedat všem filmům stejné názvy? A všechny autory.

Recyklace

V dějinách kinematografie musel být okamžik, kdy bylo možné vidět všechny vzniklé filmy. Například na samém začátku. Výhodou bylo, že filmy byly tehdy krátké a naráz se jich dalo zhlédnout deset, dvanáct a pořád přijít včas na večeři. Určitě k tomu pomohlo i to, že na světě byl tehdy jediný typ kamery, filmová cívka byla drahá, musela se vyvolávat pomalu a vystačila tak na minutu nahrávky. Ale jakmile se filmy staly byznysem, tak měli i tehdejší fanoušci co dělat, aby byli v obraze. Nejrůznější země chrlily své momentky. Kdo měl čas to celé sledovat? Pak se filmy stávaly delšími a padaly jako střelba z pušky, ratatata, jeden za druhým. Nedlouho po začátku kinematografu jich už bylo víc, než mohl někdo zvládnout vidět. A nedlouho poté začaly filmy vytvářet odpad. Nejznámějším příkladem jsou snímky francouzského génia Mélièse. Původně kouzelník byl očarován možnostmi nových pohyblivých obrazů. Vytvořil úchvatné věci, alespoň pokud jde o to málo, co se dochovalo. Většina jeho děl však nepřežila, zemřel v chudobě a zapomnění a řada jeho filmů se vyhodila, ztratila nebo zkrátka zmizela. Kam se poděly ty mraky filmů, stovky kopií Hvězdných válek a dalších velkofilmů o lidském podvědomí? Jakmile minul jejich čas, kam odešly do důchodu? Cožpak žijeme na skládce obrazů, ignorovaných v naší honbě za novými? Tak šup sem s novým bijákem!

Filmoví piráti vyhrabávají z té skládky zapomenuté momenty a občas dokonce i některé ne zas tak úplně zapomenuté chvíle. Couvnou o krok zpátky, aby se podívali jinak, podruhé. Použijí ten moment znovu a dají k němu jiný konec. Mluvím tady samozřejmě o recyklaci. Vyskytuje se ve většině městských ekologických projektů, tak asi nepřekvapí, když ji najdeme i v oblasti motion pictures. Je to tak? Není?

Původnost

Přemýšlím, který umělec jako první začal krást. Duchamp podepsal záchodovou mísu, kterou nevyrobil, a nazval ji sochou. Je to krádež? Picasso otočil řídítka kola a prohlásil je za rohy buvola. Je to krádež? A zase Picasso a jeho přítel Georges Braque žili v prostoru rozpadlém na střepy, který nakreslili a nazvali kubismem. Výjimečně na povrch plátna něco malého přidali. Obal od doutníku například. To byla bezesporu krádež. A co první „umělec“, jehož dílo nacházíme na nástěnných malbách v Lascaux, zachycujících zvířata za lovu? Nebyla tahle replika přírody taky kopírování? Nebo jde o něco jiného? Magii třeba. Šamanismus v malbě. Nezačíná umění aktem mimesis čili nápodoby? Tohle se mi líbí, takový chci být, tak chci vypadat… Chci, aby něco dalšího vypadalo podobně. Od nedělních malířů po studenty filmových škol, kteří touží natočit remake noirové klasiky za 50 dolarů u sousedů na zahradě, jde o jednu touhu: opakovat. Impuls tvořit se přinejmenším na počátku vždy týká touhy kopírovat.

Autor

Autor. Autorita. Tvůrce („na počátku bylo slovo“). Co znamená být autorem ukradeného textu? Kathy Ackerová napsala knihu Nadějné vyhlídky (Great Expectations). Zdá se vám to povědomé? Oprášila velkou porci klasiky, ekonomických traktátů a spousty dalších knih, kromě sexuálních scén, které si prý chtěla napsat sama. Kopírovala a vkládala části textů, byla umělkyní koláže. Byl tento její přístup podpisem, tím, co ji proslavilo, či osobitým rysem jejího přístupu? Anebo (zároveň) poukazovala na tajemství pohřbená v srdci každé knihy, která spočívají­ v tom, že tyto knihy jsou psané slovy, jež jejich autoři nevynalezli? Dokonce ani uspořádání slov, která rádi shromažďujeme do tlustých svazků knih, novin či časopisů, dokonce ani tato uspořádání nejsou výhradní doménou autora.

„Nazdar, jak je?“

Řekl jsem to já? Nebo vy? Nebo to někdo jednou poprvé napsal? Když vás takhle pozdravím, jsem autorem toho prohlášení jen proto, že jsem ho vyslovil? Anebo pochází odjinud a projevuje se skrze mě? Vstoupilo to do mě jako vir a zaujalo prostor mé lingvistické imaginace a pomalu zkolonizovalo můj jazyk i mé podvědomí (vzpomeňme na Lacana a jeho větu, že „nevědomí má strukturu jazyka“). Je toho ve mně tolik, co vypadá vypůjčeně (způsob, jak uvažuju o svém těle, jak si představuju minulost a budoucnost, rodinné vztahy, představy o zaměstnání, to všechno). Samozřejmě mohu všechna velká témata uchopit po svém, ale i tohle uchopení už tady bylo, u někoho podobného, jako jsem já.

„Nazdar, jak je?“

Těžko si představit, že autoři takových pozdravů zadrží stavidla svých slov. Jaké by to bylo, kdybychom si pokaždé, když se potkáme, museli znovu vymýšlet slova? Kdybychom žili ve světě autorů a nebyli schopni rozeznat jediný pozdrav, který už někdo vyslovil? Každé nazdar a ahoj by znělo jako ruch. Je tohle náš sen, nadějná utopie?

Chci svou MTV

Někdy jsem schopný koukat na příšerný film, ve kterém je jediný krásný záběr (dělám to jenom já?), ale cítím uvnitř tu prosbu to ukončit. Pomoc! Děsivý film, prosím, zachraňte mě! Ať se na to dívá nějaký jiný umělec, který hledá „found“ footage. Takoví umělci hledají přesně tyhle momenty v cizích filmech a skládají z nich nové snímky.

Třeba spousta klipů k rockovým písním jsou úplně banální reklamy, ve kterých dvacetiletá děcka předstírají zpěv a hru na nástroje. Ale někdy se i tam objeví chvíle, světlo zastře tvář, záběr na otisk pneumatiky, prostě něco skutečného, co čeká na osvobození od prostého zvyšování prodeje nového CD.

Používáním cizích obrazů se ze mě stal břichomluvec. „Odhazuji“ svůj hlas. Promítám si pozpátku ty obrazy, ne „všechny naráz“ (sen televizního vysílání), ale postupně si je pouštím do života. Beru to osobně. Jak mám jednou ty momenty v sobě, jakmile je přijmu, tak se mohou znovu objevit. R. Mutt a jeho Fontána (takto podepsal Duchamp vystavenou záchodovou mísu).

Nakreslit čáru

Projdu dveřmi a zavřu je za sebou. Jsem uvnitř svého bytu, což také znamená, že mám svůj byt v sobě. Jsou tam čtyři stěny a dveře, kterými vcházím i vycházím. Mám svůj vnitřní prostor, kam nikdo jiný nemůže. Nikdo. Můj byt je obraz. Obraz toho, jak si představuji sám sebe. Jsem také ten, který otvírá a zavírá, mám vnitřní prostor, osobní život, soukromí. Tento soukromý život je obezděn uvnitř mého těla (jako zdi mého bytu). Ostatní věci jsou také jako zdi mého bytu. Jsem mistrem zdí, pečlivě jsem je celý život stavěl. Slova, jež používám, i to, jak se pohybuji městem, abych se pokud možno vyhnul kontaktům s lidmi, to všechno říká: nevstupuj do mého vnitřního prostrou, bytu, soukromí.

Můj byt je čarou mezi tím, co je moje, co jsem já sám a co nejsem. S copyrightem je to podobné. Představte si ho jako obrázek, který rozděluje lidi na ty uvnitř a vně. Ale co když se ta čára rozplyne? Co když copyright přestane existovat? Co když se zruší soukromé vlastnictví? Neznamenalo by to jen nový společenský řád (a pozor, já nejsem marxista), ale i nového člověka. Představte si člověka bez temného vnitřku, bez „podvědomí“, bez jakéhokoliv osobního či soukromého „já“, které by schovával. Věřím, že takové osobnosti už existují, jako obrazy našich digitálních technologií. Ještě jsme se jimi nestali, ale máme k nim nakročeno a brzy takoví budeme.

Před dvaceti lety existovalo jen pár osobních počítačů a v kancelářích se psalo na stroji nebo těsnopisem. Dnes jsou počítače všude, vítaná digitální technologie, za kterou platíme a kterou neustále up-datujeme a znovu za ni platíme. Je to technologie, kterou jsme si pustili do svých domovů, a to je nebezpečné. Jakmile se totiž digitální obraz jednou objeví doma, začne domov měnit. Změna je v běhu, ani to nebolí. Zatím. Dnes vesele obracíme tuto kratochvíli v nutnost. „Ty nemáš doma e-mail?“ ptali se mě před pár lety kamarádi udiveně. Držel jsem si to od těla, protože jsem tušil, že jakmile s tím začnu, už se tomu nevyhnu a stane se to nutností. Dneska jsem nalogovaný jako miliony ostatních. Spoléhám na to, stávám se digitálním, průhledným, bořím zdi, které jsem tak pracně celé roky stavěl. A že nejsem nyní šťastný? I to se změní a obestavím zdi štěstí okolo čehokoliv dalšího.

Film, který právě dělám, se skládá z obrazů, jež už existují. I to je součástí té změny. Nevysvětlujte si to špatně, nejsem misionář nějakého nového druhu člověka. Jsem jen jako všichni, kteří vlastní a používají počítač, jen se vezu. Stáváme se pomalu novými bytostmi. Za pár dní, dokonce uvnitř mého bytu, ucítím budoucnost.

©

Autor je kanadský filmový experimentátor, pracující s „kradenými filmy“ neboli found footage.

Dárky od autora k Vánocům najdete v podobě jeho filmů zdarma na stránkách www.docalliancefilms.com.

Přeložila Kamila Boháčková.