Lovec v řece Kamo

Kolem něho je všechno v pohybu, jako kdyby sem nějaký spodní proud – a to navzdory všem neuvěřitelným překážkám – přinesl z obrovské dálky jednou jedinkrát Herakleitův vzkaz, neboť voda se pohybuje, teče, přichází a odtéká, hedvábí větru se tu a tam zachvěje, hory se pohupují horkem, ale i horko v krajině se pohybuje, zachvívá se a vibruje, v pohybu jsou i jednotlivá stébla vysokých, v korytu řeky roztroušených, travnatých křovinatých ostrůvků, v pohybu je i každá vlnka, jak se převalí a přepadne přes nízký jez, v pohybu je každý neuchopitelný, ubíhající prvek této vzdalující se vlny, každý jednotlivý světelný záblesk na povrchu tohoto ubíhajícího prvku, v pohybu jsou slovy neuchopitelné světelné kapky tohoto vynořujícího se a ihned se rozpadajícího povrchu, jež se zablesknou a rozkutálejí se, v pohybu jsou převalující se oblaka, neklidné, rozechvělé modré nebe ve výšinách i obrovskou silou soustředěná, a přece neohraničitelná, oslepující, zářící existence slunce, dosahující na veškerá stávající stvoření, v pohybu jsou ryby, žáby, hmyz i drobní plazi v řece, auta a autobusy od severní trojky přes dvaatřicítku k osmatřicítce nemilosrdně se plazící kouřícím asfaltem na vnějších rovnoběžkách obou břehů, pod širokými ochrannými hrázemi se pohybují rychle poháněné bicykly, po prašných nebo dlážděných stezkách podél řeky pak kráčející muži i ženy, pod množstvím probíhající vody se pohybují i uměle a asymetricky položené brzdící kameny, to všechno prožívá nebo si na to hraje, že se s ním něco děje, že ubíhá, letí, běží, jde, padá a stoupá, mizí a vynořuje se, utíká, plyne a někam se vytrácí, jen on se ani nehne, tento Ooširosagi, tento mohutný sněhobílý pták, tento – kýmkoliv snadno napadnutelný a svou bezbrannost nikterak nezakrývající – lovec se předkloní, krk pokrčený do písmene S a s ním v jedné linii splývající hlavu s dlouhým tvrdým zobákem teď z podoby S vysune a napne, ale zároveň je směřuje i dolů, zatímco křídla přitiskne těsně k tělu, tenké nohy zapře pod vodou v pevném bodě, oči upře na hladinu ubíhající vody, ano, na hladinu, zatímco samozřejmě vidí zcela jasně, co je tam dole, v lomeném světle pod hladinou, ať sem přijde jakkoli rychle, a když přijde, když se sem dostane, když s proudem klokotající vody, jež místy přepadá přes kameny, zlomí se a zpění, připlave ryba, žába, hmyz nebo drobný plaz, tehdy jediným, naprosto přesným a rychlým pohybem svého zobáku chytí a vyzdvihne cosi, ani není možné vidět, co přesně, tak bleskurychle všechno proběhne, vidět nelze, jen vědět, že je to ryba amago, aju, huna, kamocuka, mugicuku nebo unagi nebo něco jiného, proto se zastavil tam v mělké vodě téměř uprostřed řeky Kamo – stojí tam v čase, jehož běh nelze změřit, ale jenž mimo veškerou pochybnost rozhodně existuje, v čase, jenž neubíhá ani dopředu, ani zpět, nýbrž se převaluje na místě a rozprostírá se jako nepochopitelně složitá síť –,
jeho nehybnost se musí zrodit a přetrvávat navzdory této síle, kterou by bylo správné uchopit pouze v souběžnosti, jenže to je právě ono, toto souběžné uchopení, které je neuskutečnitelné, takže zůstane nevyřčené, opustí je nejen jednotlivá slova každé zvlášť, ale i skupina slov, která je toužila napsat, ačkoli on se přesto musí opřít najednou, na jediný okamžik, a takto zcela sám zabránit jakémukoliv pohybu, zůstat tu v tomto exponovaném okamžiku ve změti událostí, uprostřed běžného, hlučícího, hemžícího se světa, aby jej poté tento exponovaný okamžik jakoby zakryl a tím se uzavřel, neboli aby uprostřed bouřlivého pohybu zastavil své sněhobílé tělo, aby se svou nehybností­ vzepřel obrovské síle, která na něho tlačí ze všech stran, protože ta přijde až o hodně později, až se opět začlení do totálního šílenství tohoto bouřlivého pohybu, až se pohne i on, bleskurychlým výpadem, spolu s ostatními, teď však ještě setrvává u konečného okamžiku, na počátku lovu.

Přichází ze světa, kde je pánem věčný hlad, proto v jeho případě skutečnost, že loví, znamená, že se účastní obecného lovu, vždyť všechno živé kolem něho – jako subjekt nikdy nekončícího lovu – přepadá právě danému subjektu určenou kořist, přepadne ji, vrhne se na ni, přiblíží se k ní a uchvátí ji, chytí ji za krk, zlomí jí páteř nebo rozdrtí záda uprostřed, spase ji, probodne ji a vysaje, ochutná ji, ukousne, polkne ji vcelku a tak dále; i on se tedy nachází v nevyčerpatelnosti lovu, lov je cílem jeho bytí, neboť takto a jen tímto způsobem se může v tomto věčném hladu dostat k potravě, jde tedy o univerzální, povinný lov, který nikoho nevynechává, avšak v jeho jedinečném neboli osobním případě je tento lov obohacen i jiným smyslem – když zaujme své místo, totiž zapře nohy ve vodě a jakoby se pevně napne –, než jaký by nám toto slovo jinak poskytovalo, takže můžeme ve složitějším významu citovat slavnou trojici vět Al-Zahad ibn Šahiba, dle které „Pták na nebi směřuje domů. Vypadá unaveně, měl těžký den. Vrací se z lovu: loven byl on.“, což můžeme poněkud upravit a posunout přízvuk o něco dál, že ačkoli měl bezprostřední cíl, ale vzdálenější nikoli, existoval v takovém prostoru, v němž je jakýkoli vzdálenější cíl a vzdálenější důvod zkrátka nemožný, o to je však hustější tkanivo bezprostředních cílů a důvodů, z něhož byl vzat a v němž musí jednou i zahynout.

***

Ve vodě rybařící pták: pro běžného pozorovatele, pokud ho vůbec vnímá, zřejmě nic víc neznamená – avšak měl by nejen vnímat, ale v odhalujícím smyslu prvního pohledu i vědět, alespoň vědět a vidět, nakolik a jak úděsně je tento nehybně rybařící pták tam v mělké vodě mezi travnatými ostrůvky zbytečný, měl by vycítit, a to okamžitě, jak je tento mohutný, sněhobílý, majestátní pták bezbranný – neboť byl zbytečný, bezbranný, ano, a jak tomu často bývá, jedno právě dostačujícím způsobem vysvětluje druhé, totiž pro svou zbytečnost byl bezbranný a bezbrannost ho učinila zbytečným, jakási bezbranná a zbytečná vznešenost, to je tedy Ooširosagi v mělké vodě Kamogawy, jenže se tu samozřejmě o žádného běžného pozorovatele nejedná, tam na břehu se pohybují chodci, ubíhají bicykly, jezdí autobusy, jen Ooširosagi stojí neochvějně s pohledem upřeným pod hladinu zpěněné vody, trvalá hodnota jeho nepřetržité pozornosti se nikdy nemění, jelikož tento bezbranný a zbytečný umělec pozornosti nenechává nikoho na pochybách, že tato pozornost je v něm skutečně nepřetržitá, je úplně jedno, jestli se tu ocitne ryba, drobný plaz, hmyz nebo rak, koho v jediném možném okamžiku zasáhne nemilosrdnou přesnou ranou, jako je jisté i to, že odněkud přiletěl po jitřním nebi, za těžkého, pomalého, ušlechtilého mávání křídel, a že se tam za stejného mávání křídel zase vrátí, až se začne stmívat, je jisté, že má i hnízdo, že má tedy cosi za sebou, jako že má pravděpodobně ještě cosi i před sebou: příběh, událost, čili jeho život má svůj řád událostí, avšak tato nepřetržitost jeho pozornosti, pohledu, nehybného postoje prozrazuje, že všechno ostatní nestojí ani za zmínku, jakákoliv váha toho všeho v jeho případě, v případě ptáka Ooširosagi zcela chybí, protože on sám je nic, chmýří, bělost, peří a hebké nic, neboť v jeho případě existuje jen ona nepřetržitá pozornost, jen ta má váhu, on má jen tento příběh a nic jiného, což znamená i to, že toto umění nehybného pohledu je jediné, co z něj činilo a činí ptáka Ooširosagi, bez toho by nemohl být součástí bytí, jehož je výšinou bez skutečnosti, proto ho poslali sem a proto pak jednou povolají i zpátky.

Stojí tam bez jediného záchvěvu, kterým by mohl naznačit, že jednou se za účelem bleskurychlého výpadu pohne ze stavu naprosté nehybnosti, a proto a do té doby budí tato naprostá nehybnost rozhodně dojem, že v tomto bodě Kamogawy, jejž zaplňuje, nestojí nyní velká sněhobílá volavka, ale nic, avšak tato nicota, tento pohled, tato pozornost, tato nepřetržitost je natolik intenzivní, že se v nich toto bezchybné nic zcela zřejmě ztotožňuje s úplnou silou a mocí, že může být vším, můžu udělat cokoli, kdykoli a z nejrůznějších důvodů, tomu napovídá jeho postoj, ale ať to, co může kdykoli a z nejrůznějších důvodů udělat, bude opravdu cokoli, v jeho případě to neznamená jednoduše něco mohutného, nýbrž ostré, lehounké, nepatrné vychýlení s tím, že v tomto gigantickém prostoru, v tomto prostoru možností se něco stane, že se vychýlí svět, neboť se něco bude dít, to vyplývá ze stavu absolutní nehybnosti, kterou již nelze déle napínat, takže v jednom bodě tato nekonečná koncentrace praskne, a i když bezprostřední příčinou bude ryba amago, kamocuka nebo unagi, cílem pak jejich pohlcení vcelku, aby si tímto lovem prodloužil život, celá scéna už dalece přesahuje sama sebe, zde, před našima očima, před námi, kdo jedeme severním autobusem trojkou, nebo na oprýskaném kole, nebo jdeme pěšky dole u břehu Kamo po stezce vepsané v prachu, ale všichni slepí: mineme ho, protože jsme na něho zvyklí, odpověděli bychom na otázku, jak je to možné, že ho mineme, už nás nepřekvapuje, řekli bychom, takhle existuje ještě naděje, že se čas od času mezi námi objeví, a ten, kdo se tam bezdůvodně, jen tak náhodou podívá a jeho pohled tam ulpí a nějakou dobu jej od něho neodvrátí, a tím se určitým způsobem zaplete do toho, do čeho se ostatně zaplést nechtěl, aby ho totiž tímto pohledem – zmítaje se pochopitelně v neustálém vlnění intenzity vlastního pohledu – pozoroval, ale jelikož lidský pohled prostě nelze trvale udržovat v tomto napětí, jehož by nyní bylo velmi zapotřebí, neboli setrvat v každém okamžiku na stejném stupni intenzity je takřka nemožné, čili se často stává, že velice snadno, právě když opadne vlna pozornosti neboli zobák tne právě během nízké, ba přímo nejnižší fáze takzvané minimální pozornosti, takže onen pozorující pár očí náhodou neuvidí nic, jen nehybně předkloněného ptáka, který nic nedělá, a proto takový člověk, s onou minimální pozorností v mozku, dokonce i on, který by byl jediný z nás, možná že už nikdy nic neuvidí a tak tomu bude po celý jeho život, a tak vypadne z jeho celého života to, co by mu mohlo dát smysl, a proto bude jeho život smutný, ubohý, šedý, hořce pustý, bude to život bez naděje, rizika a velikosti, bez jakéhokoli tušení vyšších sfér – přitom by bývalo stačilo, aby se podíval ze severní trojky, z oprýskaného kola, nebo ze stezky vepsané v prachu dole u břehu Kamo, co že je to tam dole ve vodě, co že tam dělá ten nehybný velký bílý pták, zatímco natahuje krk, hlavu i zobák dopředu a strnule se dívá na zpěněnou hladinu zurčivě ubíhající vody.

***

Bude tedy lepší, když ustoupíš zpět a vejdeš do husté trávy, tam, kde Tě jeden z těchto zvláštních travnatých ostrůvků v korytu řeky zcela zakryje, a bude lepší, když to učiníš jednou provždy, protože vyjdeš-li odtamtud zítra a pozítří, stejně tu nebude, kdo by pochopil, nebude, kdo by se díval, nebude tu jediný z Tvých přirozených nepřátel, aby mohl spatřit, kdo Ty vlastně jsi, bude lepší, když se už dnes večer vzdálíš, až se začne stmívat, bude lepší, když i Ty se s ostatními stáhneš zpět, až sestoupí noc, jen Ty se nevracej, až se začne zítra nebo pozítří rozednívat, protože pro Tebe je lepší, když nebude více zítra a nebude více pozítří, ještě dnes se schovej v trávě, klesni, sval se na bok, nech, aby se Ti pomalu zavřely oči, a zahyň, neboť Tvá vznešenost, kterou nosíš, nemá smysl, zemři v trávě dnešní noci, klesni, skácej se a nech, aby tomu tak bylo – vydechni naposled.

Z povídky Kamovadász (Lovec v Kamo), která je úvodním textem sbírky povídek Seiobo járt odalent (Seiobo sestoupila tam dolů, Magvető Kiadó, Budapešť 2008), přeložila Simona Kolmanová.