Na pozadí politického a společenského neklidu, který zachvátil Ameriku první poloviny právě končící dekády, se poslední román Philipa Rotha zabývá bezmocí člověka tváří v tvář stárnutí, nemoci a přicházející smrti, ale také vztahem mezi životem spisovatele a jeho dílem.
Philip Roth se v knize Duch odchází (Exit ghost, 2007) loučí s Nathanem Zuckermanem, dobře známou postavou svých románů, jedním z oněch nesnesitelně upřímných a komplikovaných, avšak mistrných vypravěčů. Zuckerman stárne spolu s autorem a je mu v mnoha ohledech podobný (přinejmenším jsou oba slavní američtí spisovatelé židovského původu). To svádí k jejich zaměňování a zdůrazňuje tak napjatý vztah mezi spisovatelem a jeho stínem, mezi reálným světem a literaturou, oblíbené Rothovo téma, k němuž se znovu obrací ve svém novém textu.
Zuckermanovský cyklus, sestávající z devíti knih, se uzavřel. To netvrdí jen autor, naznačuje to i fakt, že se román různými způsoby vrací k první knize z této série. Název Duch odchází, Exit Ghost, odkazuje k titulu té první, The Ghost Writer (vyšla v českém překladu jako Elév). Nyní se setkáváme s některými postavami (Amy Belettová, spisovatel Lonoff), jež se objevily na samém počátku; v obou knihách se realita prolíná s fiktivními světy, které si Zuckerman vytváří.
Pomočování, impotence, zapomnětlivost
Hlavní hrdina se nám představuje už jako sedmdesátiletý muž, který více méně odešel z aktivního života, žije v ústraní amerického venkova a svůj čas věnuje výhradně psaní. Přesto se román neodehrává na samotě v Berkshirských kopcích, ale na newyorském Manhattanu. Zuckerman, trpící inkontinencí po vyléčené rakovině prostaty, se tam uchýlí, aby vyhledal lékařskou pomoc, v niž však sám příliš nevěří. Jak se později ukáže, jde o první z řady nerozvážných kroků, který podniká v zajetí posledního okouzlení životem, z touhy utkat se ještě jednou se vzrušujícím neklidem životního dění.
New York mu nečekaně intenzivně připomene události dávno minulé, osoby již zemřelé a přinese setkání se sešlými svědky dramatických příhod, které kdysi poznamenaly životy jeho i ostatních. Nutkání zůstat chvíli ve městě způsobí, že se setkává i s mladými lidmi, kteří následně nevybíravě a pustošivě vstupují do jeho života. Právě střet s ambiciózní a dravou generací dvacetiletých a čerstvých třicátníků jej nutí bolestněji se konfrontovat s nedůstojností vlastního úpadku, potížemi s pravidelným pomočováním, zoufalstvím nad vlastní impotencí a zejména s úzkostí provázející rostoucí zapomnětlivost. Teprve tehdy si Zuckerman naplno uvědomí, že odchází, a že jen nerad uvolňuje místo těm, kteří nastupují po něm.
Rothův hrdina však není jen nesmlouvavým obrazem mužského chátrání, ale mimovolně vystihuje nemilosrdnou stránku stárnutí žen. Zatímco Zuckermanovo poslední beznadějné vzplanutí patří mladé ženě, jeho bývalá láska zde vystupuje jako nemocí poznamenaná a umírající stařena, která si nanejvýš zaslouží politování a přátelskou podporu. Život pro Zuckermana stále představuje bitevní pole, kde se utkávají mužští samci v bitvě o tu nejkrásnější. Přestárlý lovec se nevzdává, byť je diskvalifikován na všech frontách, což je svým způsobem sympatické, směšné a tragické zároveň.
Zuckermanova prohra
Pro Rotha je příznačné, že je text prostoupen odkazy k jiným literárním dílům. Postavy citují úryvky z románů, a pokud samy knihy nepíší, pak aspoň překládají. Román sám je shrnutím všech možných strastí a slastí, které mohou potkat spisovatele v různých obdobích jeho života. Popisuje úzkosti začátečníků, úklady slávy a společenského uznání a také nevyzpytatelné cesty, jimiž se řídí osud díla po smrti spisovatele. Zároveň se ale ptá, zda bychom se vůbec měli zabývat skutečnými životy těch, které čteme. Postavy v románu takové šťourání radikálně odsuzují. Mladý životopisec Kliman, který se pokouší odhalit zákoutí života zemřelého spisovatele a Zuckermanova mentora Lonoffa, je vykreslen v nelichotivých barvách. Jako předzvěst vlastního osudu Zuckerman zoufale a bezmocně sleduje, jak Kliman účelově vykládá Lonoffův život a dílo a všemi manipuluje, aby dosáhl svého cíle. Zároveň v něm však rozpoznává svou mladší podobu, mladíka stejně posedlého světem literatury a touhou po úspěchu. Zuckermanův souboj s Klimanem je pak předem prohraný zápas o to, čí verze příběhu, čí pohled na život a literaturu zvítězí. A Zuckerman prohrává právě proto, že sám již neovládá své vlastní vyprávění. Není si jistý tím, co kdy dělal nebo nedělal, co řekl či neřekl, přítomnost mu přestává dávat smysl a on shledává, že se stává hračkou v rukou jiných vypravěčů.
Vady epizod
Mnohoznačný příběh o tom, jak je těžké odcházet ze scény literární, jak je nesnadné stáhnout se z dějiště všedního života, i o tom, jak se oba tyto světy prolínají, bohužel narušují některé méně povedené epizody. Životní osudy Zuckermanova souputníka George Plimptona zbytečně odvádějí pozornost od hlavní linie a z celého příběhu podivně vyčnívají. Skutečné a fiktivní rozhovory mezi Zuckermanem a mladou ženou sice umně stírají hranici mezi snem a realitou, jsou však občas předvídatelné a sklouzávají k banalitě. Také extatické projevy mladého spisovatelského páru při příležitosti znovuzvolení George Bushe ml. (žena pláče a její rozrušení trvá několik dnů) působí na politicky flegmatického Evropana poněkud bizarně. Tato plochá místa poněkud kalí Rothův naléhavý obraz stárnutí, jeho nejistot a úzkostí, jinak poutavé zamyšlení nad zvláštním vztahem tvůrce, jeho života a díla.
Autorka studuje filosofii a anglistiku na FF UK.
Philip Roth: Duch odchází. Přeložil Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2008, 280 stran.