Evropské identity se jmenuje výstava, která bude až do konce května viset na mřížích Lucemburských zahrad. Organizuje ji francouzský senát. Každá členská země EU má k dispozici tři velkoplošné fotografie, o jejichž výběru rozhodovali poslanci národních parlamentů. Zakládající země se většinou představují scénami politických setkání rodící se unie, ty novější zase momentkami vítání vstupu do ní. Didaktičnost tvoří hlavní linku celé expozice. Fotografie České republiky, kterou divák obcházející ve správném směru uzří jako první, překvapí. Česká identita se tu manifestuje na snímku plzeňské Velké synagogy. Proč ale ne? Tímto kuriózním výběrem je zmírněn pocit znechucení nad následujícím klišé panoramatu Pražského hradu topícího se ve fialových červáncích. Trilogii ukončuje smutný snímek sovětské okupace. Téma společné traumatické minulosti si vybralo i Maďarsko a Slovensko. Velmi emotivní fotografie zde ale působí bohužel trochu nepatřičně. Výstava je důkazem toho, jak těžké je vystihnout národní identitu. Černého sarkastické Entropě se to možná podařilo lépe.
N. Císařovská
Padesáté výročí potlačení povstání proti čínské okupaci Tibetu a předsednictví České republiky v EU daly letošním akcím na podporu obyvatel Tibetu mimořádný význam. Už víc než deset let se koncerty, výstavy, besedy, demonstrace a vyvěšování tibetských vlajek na 10. března stávají pevnou součástí kalendáře různých skupin a aktivistů po celé republice. Letos byly vlajky vyvěšeny na rekordních 360 radnicích (oproti loňsku ubylo ovšem krajských radnic), 25 středních školách, ale také na kostelech, kulturních domech a podobně. Vlajka zavlála i před ministerstvy životního prostředí a školství a z poslanecké kanceláře zelených. Ministr zahraničí, který je za zelené také ve vládě, vlajku nevyvěsil. Jeho ministerstvo se nechalo slyšet, že demonstrovaná podpora Tibetu by neměla ohrozit konání květnového summitu Evropské unie s Čínou v Praze, který organizuje české předsednictví. A právě při něm se ukáže, do jaké míry mají čeští politici opravdu odvahu reprodukovat veřejností vyjadřovanou podporu tibetské kauze. Podobnou příležitost ovlivnit téma zásadních jednání s čínskými úřady už nedostanou. Snad tedy nezvítězí obvyklé argumenty ekonomické ustrašenosti.
F. Pospíšil
Starostka města Chomutov Ivana Řápková válí. Zaujala uprázdněné místo po Jiřím Čunkovi a vydala se do boje proti „nepřizpůsobivým spoluobčanům“. V pořadu Jana Krause Uvolněte se, prosím divákům prozradila, že sebrat nepřizpůsobivým, tedy o něco tmavším rodinám sociální dávky je správné, protože je stejně nahážou do automatů, a když bude nejhůř, vyšlou mámu nebo dceru do ulic, aby něco káplo z prostituce. ODS si mne ruce: nové tváře potřebuje jako sůl, navíc když mají tak báječné pravicové nápady! Pochvalou nešetřil ani přeborník na globální oteplování, profesor na Hradě. Uvidíme, kdo další se bude chtít blýsknout a navrhne třeba, že se dlužníci rozprodají na náhradní orgány. Stejně by si je leda prochlastali!
J. G. Růžička
Opět začal festival Jeden svět. Je čím dál větší a stále méně k přehlédnutí. Jako letošní motto má navíc podivný slogan: „Před dvaceti lety jste přišli do svobody, teď ukažte, jak s ní umíte naložit.“ Doplněno podtitulem: „Festival pro první dospělou polistopadovou generaci.“ Na plakátech a v traileru v kinech před sebou tlačí Václav Havel vozík s novorozenci. Poselství se nedá vyložit jinak, než že předchozí generace bojovaly za svobodu těch mladých, a navíc pro ně připravily i festival. Mladí teď, když mají svobodu – a zároveň ty filmové dokumenty –,
by měli povstat jako jeden muž či žena a něco s tím světem dělat. Filmy jsou tu od toho, aby pochopili, s čím konkrétně. Je to samozřejmě zjednodušující – ale zároveň to je i výzva konečně nahlas říci: Nikdo nedostal svobodu, jen možnost k ní. A to se týká nejen mladých. Po rodičích (když už tedy přijmeme to generační dělení) získali zemi, kde lidé stále mají problém ozvat se proti nespravedlnostem. Nemluví se o nich. Vyhýbáme se hovoru o tom, co se zde dělo a jaký to má dodnes vliv na naše životy. To je, vedle možností, největší dědictví polistopadových dětí. Je fajn, že se mladí můžou podívat na dokumenty na Jednom světě nebo dokonce festival mohou pomáhat organizovat, ale ještě lepší by bylo, kdyby při projekcích s nimi byli i jejich předci. A nikdo problém netrivializoval černobílým mottem.
M. Křížková
Ve čtvrtek 12. 3. jsme mohli opět po roce ve zvláštním zpravodajství na televizi Nova vyslechnout názory prezidenta Klause na dění v uplynulém roce. Dozvěděli jsme se, co už dávno všichni víme, a sice že nejdůležitější věcí pro Václava Klause je Václav Klaus. Co na tom, že minulý rok začala největší hospodářská krize v dějinách, co na tom, že jsme byli svědky několika válek. Náš pan prezident musel „neskromně říci, že volba prezidenta byla nejvýraznější věc“, kterou prožil. Přejme mu to – i když zahleděnost do sebe je v této době tím posledním, co by člověk od prezidenta jednoho malého státu očekával. Čeští politici si v tom výjimečně notují s českými novináři a navzájem se neustále ujišťují o tom, že trapné handrkování na české politické scéně je tím, co by nás v době, kdy jiní mluví o „konci kapitalismu“, tak jak jej známe, mělo zajímat nejvíc. Jenže podle našeho prezidenta stále žijeme na vrcholu a máme se nejlépe, jak jsme se kdy měli. Zdá se, že dokud bude na vrcholu on, budeme na vrcholu vlastně všichni, včetně zbytku světa. To se máme.
L. Rychetský