film mimo kino

V pražské Galerii Rudolfinum se už pár týdnů promítají rané Warholovy filmy zarámované jako velká plátna, jeden vedle druhého, jako obrazy. Ačkoliv je Warholovo dílo považováno za již uzavřenou kapitolu dějin pohyblivého obrazu, otevírá nám vystavení jeho filmů v galerii řadu otázek. Film stále častěji a v posledním desetiletí dokonce i u nás vychází z kina. Sledujeme ho na výstavách, na internetu, občas dokonce i v prostoru města. Čím láká výtvarníky a jak s jeho prostředky pracují? A jaké změny se odehrávají ve vnímání filmu, když ho „vystavíme“ v galerii? K těmto a podobným otázkám se možná místy zeširoka nadechujeme v tomto rozostřeném čísle.

Myšlenka rozšířit různým způsobem parametry klasického filmu i jeho projekce do prostoru prochází dějinami od jeho počátku – už ve dvacátých letech minulého století například filmař Abel Gance experimentoval s projekcemi na více pláten, což připomíná multimediální postupy Laterny magiky o pár desítek let později. První myšlenky týkající se experimentů příznačných pro dnešní intermédia jsou patrné již v koncepcích Gropiova a Piscatorova totálního divadla. Současně s prací Warholovy Factory se v šedesátých letech rozvíjel experimentální film v těsném spojení s výtvarným uměním, zejména v tvorbě hnutí Fluxus. Základní postoj videoumělce Nam Jun Paika, spolupracujícího s tímto hnutím, spočíval podobně jako u Warhola v rezignaci na předvádění a v redukci tvůrčí činnosti na základní sluchovou a zrakovou zkušenost. Od roku 1970, kdy vyšla stěžejní a dosud do češtiny nepřeložená kniha Gene Youngblooda Expanded Cinema, bývají tyto tendence odcházení filmu do nových forem či prostor označovány jako expanded cinema, s rozšířením médií se pak stávají v novém miléniu součástí dnešní intermediální planety.

Zatímco v kinosále divák odkládá tělo a stává se čistým okem, na výstavě své tělo neztrácí a svým pohybem v prostoru výstavní síně nastavuje kameru vlastní. Nazývat cokoliv filmového v prostoru galerie jako videoart, je však setrvačnost, tvrdí v rozhovoru výtvarný teoretik Tomáš Pospiszyl. Stejně tak se vzpěčuje nálepce „videoumělec“ i loňský nositel Ceny Jindřicha Chalupeckého, vizuální umělec Radim Labuda. Upozornil A2, že médium vchází v jeho případě do úvahy až na druhém místě. „ Strategie vytváření umění vstupuje od dob Duchampa od ideí směrem k jejich fyzickému vyjádření,“ objasňuje Labuda, proč jako výtvarník využívá kameru. Navíc video umožňuje nacházet ještě surová, neartikulovaná data, zatímco film (a zejména ten v kině) je čím dál více především „produktem textů, které mu předcházejí“.

S fenoménem YouTube se pomalu stává Borgesova idea nekonečné knihovny-labyrintu skutečností. O tom, jak se krmíme na pastvinách digitálních krajin, naše nahé oko holduje zábavě a jedním kliknutím lze smazat historii, rozmýšlí na filmových stranách Miloš Vojtěchovský. Lenka Dolanová aktuálně představuje nedokončený projekt filmového mořeplavce Hollise Framptona, jenž by 11. března oslavil 73. narozeniny. Zatímco film má nakročeno z kinosálů, jeho životní projekt Magellan vyplouval na objevitelskou cestu světem filmu, aby mu vtiskl nový smysl. „Můžeme předpokládat, že každá věc implikuje universum, jehož nejzjevnější vlastností je jeho komplexita. Podle tohoto principu si představuji, zdrženlivě, filmové umění, které může kódovat myšlení tak kompaktně, jako lidský genetický základ kóduje celé naše fyzické tělo,“ rozvažuje Frampton.

Aby nebylo příliš teorie, na webových stránkA2ch lze zakontemplovat o novém jazyce autistické netové celebrity Amandy Baggsové či prohlédnout už druhý český projekt s dokumentárními filmy legálně na internetu, o němž se dočtete v tipech na lednici. Doporučujeme ministerstvu kultury nedávat kulturu k ledu a občas trochu vzlétnout, k čemuž nabádá divadelní recenze čísla!

Pohyblivé čtení!