Fatálně jednoduché Mikuláškovo divadlo

Když se minulý rok během ostravské přehlídky činoherních divadel Ost-ra-var naposledy setmělo za Evženem Oněginem, nastalo v Divadle Petra Bezruče ono chvilkové, napjaté, fatální ticho. Pár vzrušujících vteřin, které rozhodují o dalším divadelním „být či nebýt“ na repertoáru, okamžitě přerušil mohutný, dlouhotrvající potlesk. Úspěch to byl jednoznačný a divadelní katarze se nepotulovala příliš daleko. Mohli za to nejen výborní herci, ale zejména do detailů připravená, nazkoušená, obrazově, hudebně i scénograficky propracovaná inscenace mladého režiséra Jana Mikuláška.

Tajemná porucha vzpomínky

Dvakrát nevstoupíš do téže řeky, říká se. Nevím, jak kde, ale v Ostravě to rozhodně neplatí. Alespoň ne v té divadelní, a už vůbec ne v té, kterou režíruje právě Mikulášek. Letos na Ost-ra-varu v případě Hedy Gablerové Národního divadla moravskoslezského opět ukázal, v čem jeho režie drtivě převyšují mnohé české i moravské produkce. Nejsou to žádné složitosti a nejasnosti, Mikulášek jednoduše spoléhá na sílu samotného divadla. Banální, ale zcela pravdivé a především účinné. Text se interpretuje, škrtá, nově překládá, upravuje, někdy velmi osobitě, ale podstata z něj nikdy nezmizí. Herci vědí, o čem hrají, gesta, pohyby a výrazy tváře jsou přesně nazkoušené a motivované, jakoby chladně racionální, nepostrádají však skrytou symboliku, zjemňující poetičnost a silnou, utajovanou emoci. Je zde vždy místo pro vlastní hereckou imaginaci, prostor pro herecké vyniknutí, aniž by se však rozbíjel či narušoval celek, aniž by jednotlivec dominoval nad ostatními. Scéna a kostýmy jsou srozumitelnou transpozicí vnitřního stavu předváděných hrdinů. To, co je uvnitř mne, to, jak chci být ostatními viděn, se přenáší i navenek, jak do chování a jednání, tak i do samotného vzhledu postav. Jednoduché kontrastní barvy, jednoduché protiklady typu bílá – černá, krása – ošklivost, živelnost – mrtvolnost, obrovské nebo malé, prostinké­ vizuální metafory velké síly. Hudba nikdy neruší a nevyčnívá, málokdy zcizuje či boří iluzi, spíše naopak, a přitom je všudypřítomná, nadnesená, dojímající a brnkající na naše city. Mikuláškovo divadlo nemůže existovat bez hudby. Hudba je základ jeho výpovědi, ať již představení končí happy endem jako v inscenaci Noc bláznů australského autora Louise Nowry v Divadle Petra Bezruče nebo tragicky jako v Ibsenově Hedě Gablerové v Národním divadle moravskoslezském.

Vše dohromady má navíc systém a řád, který však režisér téměř nikdy nestaví na odiv. Naopak, jako bychom sledovali chladné, odosobněné německé divadlo s nepřekonatelně vášnivou jižanskou emocí. Jsme na pokraji kýče, malý krůček od lehkovážnosti a prvoplánové naivity, která ale nikdy nepřeváží, ani nikdy neprojeví svou destruktivní sílu. Žádná konstrukce ani vyumělkovanost zde nemá šanci, protože Mikulášek věří tomu nejelementárnějšímu, co tak rádi v naší době fragmentu popíráme, totiž příběhu. Příběhu, jehož účinek mu není lhostejný.

A Heda Gablerová Národního divadla moravskoslezského podobný příběh i podobný inscenační styl má. Je to Oněgin v sukních. Oněgin přenesený z malého Divadla Petra Bezruče na velkou scénu a zvaný Heda Gablerová, v mrazivém podání Gabriely Mikulkové. Černá a tmavě modrá, temná, tajemná, úzkostlivá, sošná a vyprahlá, taková a ještě záhadnější je její hrdinka. Velké divadlo velkých gest, velkých symbolů a velkých hereckých výkonů. Vše je obrovské a zbytnělé, vše je děsivě odlidštěné. Hora knih, na které sedí doktor Tesman na začátku představení, předlouhé vlasy paní Tei Elvstedové, černé oživlé stíny Hedy Gablerové, hrané pěti dalšími herečkami, kabaretně zlatý oblek její vytoužené lásky Eilerta Lovborga, strašlivě nahrbená, v obličeji sinavě bílá služebná Berta či přímočaré ztělesnění zla v podobě úlisného, citově odměřeného doktora Bracka.

Je to velké ostravské divadelní déjà vu, volné pokračování oněginovského tématu nejen z hlediska inscenačního, ale i diváckého. Tak bouřlivý ohlas a takové vyvolávání inscenátorů se u českého publika jen tak nevidí.

Autor je teatrolog a pracuje v Institutu umění – Divadelním ústavu.