Na oficiálním plakátu k filmu Jima Jarmusche Mrtvý muž, který mi visí nad pracovním stolem, stojí psáno: „Všechno znáte, všude jste byli a všechno viděli? Nenechte se mýlit.“ Ani zdaleka nechci tvrdit, že bych se maximě vyjádřené tímto distribučním sloganem nějak blížil, nicméně co se koncertů týče, už jsem přece jen zakusil leccos. Když si navíc člověk průběžně plní sny prostřednictvím vlastního festivalu, zachází při hodnocení zážitků z živého hraní s velkými slovy opatrněji. Zkušenost z vystoupení švédské zpěvačky Karin Dreijer Anderssonové alias Fever Ray v přístavním městě Malmö je ale z rodu těch, jež na vás trvale ulpí.
Dobrou noc a bdělé sny
Výběr této destinace na jihu Švédska, která je mostem přes úžinu Öresund spojena s dánskou metropolí Kodaní, se ukázal být správným rozhodnutím. Byt nekonvenčního písničkáře a popového experimentátora Hanse Appelqvista (znáte z labelu Häpna) představoval útočiště, z něhož se dobře podnikaly výpady k oceánu, do staré čtvrti protkané pásem vodních kanálů i k dominantě celého čtvrtmilionového města – kostelu svatého Petra. Odpolední návštěva téhle trojlodní baziliky ve stylu severoněmecké cihlové architektury neměla jen čistě estetický účel; byla i zřetelnou předzvěstí temně gotické show, která se zanedlouho měla odehrát v původně sakrálních prostorách nedalekého klubu Babel.
Karinin eponymní sólový debut Fever Ray je nahrávkou, která sice lecčím připomene tvorbu dua The Knife (Karin + její bratr Olof), ale zároveň se od něj v mnohém významně odlišuje. Je o poznání intimnější, plyne v podstatně volnějším tempu, je jako archaické zvíře, právě se probírající z příliš krátkého spánku. Hudba Fever Ray připomíná lucidní snění – stav, kdy se únava mísí se zjitřením smyslů a kdy na člověka dotírají obrazy, u nichž není jisté, zda ještě vycházejí z reality a jestli vůbec patří jemu samotnému. Velebně ponurými elektronickými motivy tu prostupují doteky perkusí (konga) a drobné záchvěvy elektrické kytary, nad nimiž se klene a elasticky tančí Karinin často zkreslovaný vokál, ve vyšších polohách pronikavý a ostrý jako mořský vítr v oblasti Skåne. V téhle muzice je zakleta jakási obtížně postižitelná, plíživě se prosazující vnitřní síla, která se projevuje tím víc, čím déle nahrávku posloucháte. Netriviální kombinace chmurné zásvětní poetiky a euforizující chytlavosti, tajuplný osobní vklad, cit pro ochromující detail – to vše činí z desky Fever Ray mimořádnou událost, která si vás bude magneticky přitahovat i poté, co vás zahltí megabity dalších nahrávek.
Bdělé snění však Karin proniká i do lehce enigmatických textů, v nichž se pocity rodí jakoby z proudu asociací, náznakových příběhů, drobných životních impresí a letmých jazykových konspirací, které jsou všední i alegorické, vtipné i děsivé, lakonické a přitom významově bohaté. Zkušenost mateřství (Karin loni porodila své druhé dítě) se u ní odráží zcela odlišným způsobem než třeba u Björk. Tam, kde se islandská diva uchyluje do ekologického království čím dál těžkopádnějších zvukových experimentů s písničkovou formou, tam se Dreijer Anderssonová v nové zvířecí kůži Fever Ray svobodně oddává novodobé, popkulturním odkazem infikované mystice a učí nás přehodnotit (či znovu pochopit) význam pojmů jako tajemství či magie.
Gimme fever!
Očekávání byla tudíž nastavena snad až příliš vysoko, a přesto: už v momentě, kdy se do nekonečné elektronické smyčky skladby If I Had a Heart davem začala prodírat čtveřice okostýmovaných muzikantů vedených pomalovanou náčelnicí v dlouhém plášti, jenž ústil v gigantickou zvířecí masku z kožešiny, bylo jasné, že tu budeme svědky něčeho výjimečného. Scénu, na níž sousedily rekvizity z dívčího pokojíku (série blikajících stolních lamp s širokými stínidly) a starogermánského pohřebiště (masky zabudované do masivu reproduktorů) zabydlel ansámbl, který jako by sem zabloudil z masopustního reje, jehož součástí ovšem byly lidské obětiny. Na rozvalinách dávné vikinské mytologie se tu odehrávala pohanská oslava příchodu jara („obřad“ se konal 20. 3.), čerpající jak z dávného dějinného odkazu, tak i z možností moderních technologií (minimalistická souhra tenkých laserových vláken reagujících na rytmické podněty hudby).
Ani památky po divadelní ochotničině nebo nepatřičném patosu, kongeniální fúze vizionářského popu a elektrizujícího gotického rituálu fungovala znamenitě – všechny skladby z desky jako by ještě o kus povyrostly, každý z ceremoniářů tu měl svou nezastupitelnou mimohudební funkci (kytarista, průběžně se proměňující ve vymítače), prostor fungoval coby svatyně, kde se prehistorické potkává s budoucím. Frontální útok na emoce bez kvalitativních výkyvů pak završily dvě nečekané coververze – psychedelická předělávka balady Here Before od folkové legendy Vashti Bunyan a z repertoáru Nicka Cavea píseň Stranger Than Kindness, již Fever Ray proměnila v hororovou lekci exorcismu.
Jednu z věcí, kterou jinak nepříliš hovorná severská princezna pravidelně připomíná, je fakt, že při práci na svém sólovém debutu byla uchvácena Jarmuschovým Mrtvým mužem. „Během doby, kdy jsem psala a nahrávala desku Fever Ray, jsem byla myšlenkami pořád v tomhle filmu, protože obsahuje spoustu prvků a motivů, které jsem chtěla použít (…), všechno to dokonalé vystižení stavů mysli a nálad, vykreslení prostředí a krajiny, s níž se cítím být spjata,“ vysvětluje Karin. Rozhodně to není náhoda, Jarmuschův postmoderní acid western a koncert-ceremonie Fever Ray totiž nabízejí podobnou, v dnešní době stěží dosažitelnou slast: umožňují nám prudce senzitivní návrat do míst, „odkud všichni duchové přicházejí a kam se vracejí“.
Autor je redaktor Cinepuru a přispěvatel Týdne.