Malý, ale ambiciózní vídeňský label Mosz mapuje méně známé projekty nejen z rakouské improvizační a elektronické scény. Poslední album ukazuje, kolika hudebními jazyky dokážou mluvit tvůrci, kteří se s oblibou pohybují v zajímavém prostoru mezi improvizací a kompozicí.
Perkusista a vibrafonista Martin Brandlmayr, kontrabasista a elektronik Werner Dafeldecker a kytarista užívající laptop Christian Fennesz bez přehánění náleží k předním osobnostem volné improvizace, jež propojuje akustické nástroje s laptopovým louhováním a elektronickou postprodukcí. Jejich trio Till The Old World’s Blown Up And A New One Is Created zatím vydalo jediné, stejnojmenné dvojalbum, složené z neobvyklého materiálu. Trio hráčů k celku přistoupilo s rozvahou a velkými časovými odstupy. Na výsledku je to znát. V případě tvorby rakouského tria můžeme bez obav užít slov jako uměřenost, soustředěnost a preciznost. Projekt prošel hned trojím louhem a proměnou.
Přípravná fáze a co bylo pak
V roce 2005 se trio sešlo k volným improvizacím, jejichž záznamy se staly vstupním materiálem pro první z CD, na kterém každý ze zúčastněných v krátkých skladbách či kolážích představil svou vizi, jak se záznamem naložit v pevnějším tvaru. Ze tří krátkých kompozic vyvstává hudební jazyk a preference každého tvůrce; všichni obnažují zajímavé fragmenty z původní hry až na dřeň, aby je včlenili do zřetelně komponovaných tvarů. Fenneszova hra s materiálem si libuje ve větších gestech a louhovaných laptopových plochách, kdy jsou původní zvuky rozpouštěny až na samu mez jejich původního zvuku. Brandlmayr materiál zpracovává rytmicky a více se drží rockového klimatu ve formě instrumentálky s elektronikou. Skladba se blíží baladě, ovšem bez tklivého patosu. Dafeldecker podporuje volnější kytarové klima nahrávky jazzovými rytmy a ambientními zlomy. Přestože tento patnáctiminutový disk představuje osobitost každého z tvůrců i sílu prvotních improvizací, nepřesahuje meze běžné produkce, oscilující mezi komponovaným a volným tvaroslovím.
Proti tomu je druhý disk s jedinou titulní skladbou o více než půlhodinové stopáži mistrovským postprodukčním dílem Martina Brandlmayra, který ukazuje, jak lze silné momenty z předchozích tří krátkých skladeb přetavit do impozantní kompozice seskládané z izolovaných a za sebou řazených již známých elementů, které jsou místy doplněny akustickými pasážemi a tichými prodlevami. Tento mix odhaluje jednotlivé fragmenty originálních improvizací v čistší podobě, než je tomu v kondenzovaných kompozicích, z nichž jsou vyjmuty. Výsledek je skladba plná mírných, melancholických ploch s vibrafonovými i kytarovými ornamenty a uměřenými rytmy perkusí. Každý tón kytary klidně doznívá, Dafeldeckerův kontrabas uměřeně sekunduje, perkuse namísto výrazných rytmů nebo cyklických struktur vytvářejí abstraktní pozadí. Noisové nebo postjazzové výpady, na něž jsme z jiných prací hudebníků zvyklí, jsou zde omezeny. Zvukům jsou více přiznány původní textury i barvy.
Skladba plyne velmi volně, Brandlmayr klade důraz na detaily i roli všech prvků v celku. Je možné až ohmatávat jednotlivé zvuky perkusí, Daefeldeckerovu protahovanou hru na kontrabas smyčcem, jemné zvuky z Fenneszovy dílny. Skladba zdůrazňuje plastičnost nahrávek, preferuje detail před komplikovanou stavbou, a přesto je částečně nasycena neurotizujícími dramatickými zlomy.
Jemně
Celku vládne jemná atmosféra. Volné, ale křehké struktury nemají ani náznak refrénu, a pokud obsahující repetici, tak jen v podobě smyčky či akustických vln a poryvů. Každý prvek funguje jako jemně opracovaná zvuková perla, která je zavěšena na dlouhé šňůrce náhrdelníku, v různých rozestupech a o různé intenzitě, hrubosti a velikosti. Atmosféru druhého disku vyplňuje tiché a měkké světlo. Subtilnost alba, stejně jako většina produkce Mosz, ukazuje přístupnější cestu k jinak leckdy náročným krajinám volné improvizace, které se někdy propadají k buď příliš agresivnímu nebo velmi introvertnímu způsobu komunikace. Album tak lze řadit k počinům typu norských Huntsville nebo Brandlmayrova dalšího projektu Kapital Band 1, představujícím unikátní propojení improvizace se strukturovanějšími tvary, které se nebojí příklonu k ambientní, rockové nebo celkově lehčí formě bez velkých meandrů. Jedná se o skladby či písně jiného typu, na nichž se teprve ukazuje celistvé mistrovství hudebníků. Trio naznačuje cestu, jak s improvizací kreativně naložit a bez ústupků natočit delikátně podmanivé dvojalbum s vysokými aspiracemi. Starý svět je možná v rozvalinách, ale nový se již tvoří.
Autor je hudební publicista.
Till The Old World’s Blown Up And A New One Is Not Created (Brandlmayr, Dafeldecker, Fennesz). Mosz; 2008.