Chytře vyhlížející zprávy, ve kterých se z přísně vědeckých pozic přistupuje k široce atraktivním popkulturním tématům, si vždycky vynutí velkou mediální pozornost. Nelze se proto divit, že virální informační bomba, kterou nedávno vypustil do světa pětadvacetiletý Virgil Griffith, způsobila před pár týdny mezi hudebními komentátory takový povyk. Absolvent jednoho z nejrespektovanějších výzkumných středisek planety, Kalifornského technologického institutu, ve svém chytlavě nazvaném projektu MusicThatMakesYouDumb („Hudba, po které se hloupne“) porovnal pomocí údajů na Facebooku hudební preference studentů vybraných univerzit s jejich výsledky ve standardizovaném testu (SAT), který vyplňují v rámci přijímacích zkoušek na vysokou školu. A vytvořil sofistikovaný graf, který mj. ukazuje, jaké hudbě holdují géniové a jakou muziku rádi blbci (v souboji univerzit ostatně zvítězil – jak jinak – Griffithův domovský Caltech).
Pokus analyticky prozkoumat vztah a potenciální souvislost mezi inteligencí a hudebním vkusem je jistě zaznamenáníhodný, přesto se mi sprška ironických poznámek, již si Griffith svým výzkumem od amerických žurnalistů vysloužil, jeví jako zcela zasloužená. I když pomineme jeho „nerdovsky“ povýšeneckou rétoriku, s jejíž pomocí přibližuje své pohnutky („Vždycky jsem se domníval, že stupidní hudba vypovídá hodně o tom, kdo ji poslouchá. Chtěl jsem, tak jako každý dobrý vědec, zjistit, nakolik se má osobní zkušenost slučuje s realitou.“), vzbuzuje Griffithovo statistické dílo nemálo pochybností. Skutečně se tento šikovný chlapec domnívá, že všichni američtí vysokoškoláci odhalují své hudební zájmy na Facebooku? A i kdyby, nemůže opomenout známý fakt, že mnozí studenti se prostřednictvím této populární komunitní sítě jednoduše vytahují nebo v rámci univerzitního prostředí soupeří se spolužáky. Ve svém poněkud rasistickém příspěvku – při pohledu na graf je jasné, že hudba pro chytré tu znamená „bílá“ hudba, zatímco těm méně bystrým lahodí hudba „černá“ – navíc autor vědomě slučuje dvě věci: korelaci (vzájemný vztah) a kauzalitu (příčinnost). Jinými slovy: z pouhé korelace přece ještě nevyplývá kauzalita.
Nejlepší venerická choroba
Nebudu vás déle napínat, výsledky Griffithova pokusu jsou na celé kauze vlastně tím nejzábavnějším. Pokud jste to už dávno netušili, pak vězte, že ti intelektuálně nejzdatnější holdují vedle skupiny Radiohead a ikonických osobností typu Beethovena či Sufjana Stevense také druhořadým kapelám jako Counting Crows a zoufale konvenčním interpretům, jakými jsou třeba unylý písničkář Ben Folds nebo rockové trio Guster. Nirvanu prý poslouchají přemýšlivější jedinci, nežli jsou vyznavači Johnnyho Cashe, ale ne tak chytří jako ti, co bezmezně milují Pink Floyd. Kanye West sice podle Griffitha přináší sofistikovanější zábavu než Bon Jovi, ale co je to proti Oasis! Ti, kteří ve svém mp3 přehrávači dávají přednost rapu před hip hopem, se v grafu umístili lépe, ale kam se hrabou na posluchače country a klasického rocku, to je jasné… Tenhle můj výčet nemá podnítit subjektivní válku vkusů a hodnot – jen poukázat na to, že Griffithův ambiciózní vědecký projekt se nejvíc ze všeho blíží kategorii zvané nonsens.
Pokud se mu ale rozhodnete důvěřovat, pak je tu ještě jedno upozornění: oba autoři pravidelného ádvojkového zápisníku totiž loni vydatně poslouchali znamenité album The Carter III od amerického rapera Lil’Waynea, jehož originální tvorba patří dle grafu na samotné intelektuální dno. Lil’Wayne, který v roce 2008 zlomil svou deskou všechny prodejní rekordy, se sice letos snaží dát Griffithovi za pravdu a nečekaně žánrově přesedlal na příšerný stadionový rock, ale jeho status hiphopového génia mu už nikdo neodpáře. V minimalistickém singlu A Milli, prodchnutém mohutnou subsonickou basou, chrlí pod vlivem kapek proti kašli smíchaných s vodkou své mistrné absurdní rýmy („Jsem mladej pracháč milionář, tvrdší než nigerijskej lev, tvoje kariéra vs. moje měřítka, v tom není žádná podoba, jsem venerická choroba, něco jako menstruační krev“), které zakončuje vítězným zvoláním „I’m ill“ (v hiphopovém slangu: „Jsem nejlepší“). No není tohle povznášející?
Ale pozor, byli jste varováni: poslechněte si Wayneův hit A Milli pětkrát za sebou a možná se v příštím čísle A2 neprokoušete ani obsahem.
Autor je redaktor časopisu Cinepur a přispěvatel Týdne.