památkáři mimo hru

dočasnou vládu máme skoro hotovou, začíná předvolební období. Uvidíme, zda kromě tradičních marketingových postupů (vzájemné osočování se z téhož, mobilizace, nazrálé kauzy ze šuplíku) přijdou politické strany také se skutečnými tématy. Společnost se dlouhodobě pod patronátem místní i státní vrchnosti fašizuje; dopad krize na cizince žijící u nás se řeší naháněním dalších džobů zprostředkovatelům (s. 36); nevládní organizace mají čím dál ztíženější podmínky existence; vzdělání a školství zůstává na okraji zájmu politiků; kultura za ním. Nic z toho pochopitelně není jen důsledkem činnosti poslední vlády. Za mnohé si můžeme sami: naivitou, leností; tichem. Téma postavení památkářů ve státních strukturách, jímž se naši autoři zabývají v přítomné A2, potvrzuje nutnost probrat se z letargie. Když vulgárně (editoriálně) shrnu texty tématu, ukazuje se, že památkáři jsou pro politiky a developery neškodní, pravomoci mají takové, že čím dál častěji přecházejí do sféry nezávislých organizací. Není to ještě underground, ale blížíme se. Přehlížení památkáři se ovšem nijak výrazně nebrání, jsou udivení a zdá se, že s veřejností nedokážou srozumitelně a otevřeně mluvit. To vše lze diagnostikovat u případu rekonstrukce Karlova mostu (s. 35, 38). Ale možná jsem četla příliš černě, posoudíte. – Na literárních stránkách a v recenzi devátého čísla A2 se sešly texty o knihách oceněných Magnesií Literou (Rukopis Bohumily Grögerové – hlavní cena; Tichý společník od Pavla Göbla – objev roku; Povrch skrytost, ambivalence od Josefa Vojvodíka – odborná literatura) a nominovaných na Cenu Jiřího Ortena (Jakuba Katalpa: Hořké moře, Jana Šrámková: Hruškadóttir). Knihám samým ceny na hodnotě nepřidají ani neuberou. Mohou jim však napomoci stát se středem diskusí nejen odborných, jinak řečeno, začít ve společnosti fungovat – působit, provokovat. Letos snad poprvé vzniká i debata o smyslu literárních ocenění v České republice. Zahájil ji článek o Magnesii Liteře nazvaný Pohled dovnitř ghetta, nebo služba čtenářům? (literární měsíčník Host č. 2/2009). Autorem je šéfredaktor listu, člen sdružení Litera a šéfredaktor nakladatelství, které pravidelně na ceny nominuje své autory, Miroslav Balaštík. V A2 na text odpověděl člen poroty Magnesie Litery Viktor Janiš, v Hostu bude podle mých informací reagovat další člen komise. Vím to, protože jsem v porotě taky. Umím si tedy představit (vzhledem k tomu, že v denících se většinou jen vytrhují z kontextu věty pana Balaštíka), že navenek musíme vypadat uzavřeněji než zmiňovaní památkáři. Iniciační text (je přístupný na internetu) přesně vystihuje chyby v systému nominací a výběru laureátů a vyjadřuje nevoli z nekoncepčních výsledků prvních sedmi ročníků ceny. K tomu bych ráda (nejobecněji, co to lze, jinak to v mém střetu zájmů nemá smysl) podotkla: čím víc nekonzistentnosti, výbojů a nečekaných vítězů, za nimiž si kterákoliv porota stojí, tím lépe. Základní problém uměleckých ocenění vidím jinde. V zakřiknutosti či okaté ležérnosti porotců (pocítila jsem na sobě v různých komisích obojí, je to plíživé zlo), v kompromisech, neurážlivých řešeních. V tichu, za něhož se sčítají jen paběrky názorů. Pořadatelé všemožných cen, vyžadujte od počátku od svých porotců názorové střety. Nuťte porotce mluvit, u nás jsme tomu dosud nepřivykli. Je to příznak obecného problému – nebezpečného občanského ticha. Dámy a pánové, doufám, že vás zastihujeme v nahřáté jarní náladě, při chuti číst a hovořit.

Pruhovaně lehátkové čtení!