Arnošt Goldflam
U Hitlerů v kuchyni
Divadlo v Dlouhé Praha, premiéra 4. 12. 2009
Když máš z někoho strach, představ si ho v trenýrkách, radili mi občas doma, když jsem se v dětství bála fyzikáře. Podobně Arnošt Goldflam přistupuje k masovým vrahům Hitlerovi, Himmlerovi, Göringovi a dalším pohlavárům Třetí říše, ale také ke Stalinovi a jejich nohsledům. Zesměšňuje je, dělá z nich figurky z panoptika. Včetně Evy Braunové, blonďaté pipiny, které tikají biologické hodiny a která láskyplně v krytu krouhá Adolfovi mrkev. Smích má v tomto případě opravdu katarzní účinek. Goldflamova rodinná historie a příbuzní zemřelí v koncentračních táborech mu navíc dávají jakési nezadatelné morální právo vystavit vrahy veřejnému posměchu a na jejich směšnost ukázat prstem. Příběhy z všedního života těch, kteří se negativně proslavili, rozděluje režisér Jan Borna operetními výstupy (živá hudba je samozřejmostí). Šťastný je i nápad v roli Hitlera vystřídat všechny zúčastněné herce. Už to, že je postavou jednou dlouhý (Jan Vondráček), pak zase širší (Vlastimil Zavřel), potom třeba drobounký (Magdalena Zimová), mu dává groteskní rozměr. Goldflam, nejen touto hrou spřízněnec dramatika Georga Taboriho (který je například autorem Kanibalů nebo Goldbergovských variací), se v inscenaci uplatňuje také jako vypravěč, což samo o sobě může být pro mnohé zážitek. Prvně hru uvedlo před dvěma lety brněnské HaDivadlo.
Jana Bohutínská
Josef Čapek
Jízdárna Pražského hradu, do 17. 1. 2010
Dosud největší výstava díla Josefa Čapka zahrnuje umělcovy oleje, kresby, grafiku, karikatury i knižní ilustrace či scénografické návrhy. Jádrem výstavy je Čapek neznámý, resp. méně známý, k vidění jsou různorodé polohy, styly a etapy jeho tvorby. Překvapivé je období realistické malby se sociálními tématy či tvorba věnovaná dětem, případně s dětskými motivy. Rozličná témata odhalí jak smutnější ladění obrazů, tak polohu humoristickou. Všem je však společný umělcův typický vlídný nadhled. Na Čapkově tvorbě je znát, že vstřebával moderní výtvarné styly, zejména kubismus a expresionismus, které byly patrně v jeho tvorbě nejvýraznější. Od dvacátých let stál mimo směry a dobové programy a jako solitér byl spíše zaujatý tématy lidské postavy vyjadřující své emoce. Kurátorce Pavle Pečinkové se podařilo dát dohromady i díla ze soukromých sbírek či tvorbu dosud považovanou za nezvěstnou. Výstavu doprovázejí citace z Čapkovy literární tvorby a jeho úvahy o umění. Po skončení pražské výstavy se expozice přesune do Východočeské galerie v Pardubicích.
Kamila Boháčková
Zdeněk Mahler
Krajan Gustav Mahler
Sláfka 2009, 119 s.
Krajanem nazývá Zdeněk Mahler skladatele Gustava Mahlera ve své nové monografii. Knížka je i přes nevelký rozsah napěchovaná esencí nashromážděného materiálu, který – byť se zdá být notoricky známý – získává Mahlerovým převyprávěním zcela novou dimenzi. Komentované životní osudy rodáka z Kaliští se tak mnohdy stávají napínavým příběhem, kterému lze stěží uvěřit. Skladatel se jeví na pozadí uměleckých dějin jako zjevení, bojující o své místo. S knihou lze snadněji pochopit nejen jeho rozpolcené myšlení, ale promítnout hořké zkušenosti této osobnosti i na zlom 19. a 20. století. Jeho dílo získávalo oblibu jen pozvolna, z čehož pramenila i jistá rezervovanost a do určité míry také zatvrzelost, tolik opěvovaná u Wagnerova genia. Mahlerovo zmítání se mezi Bohem, epigonstvím a osobním mučednictvím vykreslil autor knihy s citem v populárně dramatickém duchu. Zdeněk Mahler neunavuje seznamy a čísly, v knize se nedostane ani na všechna skladatelova díla, nejsou zde rozbory a hodnocení. Prostor se zužuje jen na myšlenkové pochody pamětníků, čerpané z deníků a dobového tisku. I veškeré autorovy fabulace nepřesáhnou únosnou míru čtivého dokumentu. Kniha je určena každému, ale mimořádný požitek z ní bude mít přece jen ten, kdo o Mahlerovi trochu něco ví a kdo si v rychlém tempu vyprávění poskládá paletu těchto náladových obrazů.
Milan Černý
Theatralia 1–2/2009
Theatralia je staronový teatrologický časopis brněnské a olomoucké katedry divadelní vědy (dříve to byl čistě studentský, internetový, vysoce inspirativní Yorick). I přes jisté potíže s pojmenováním (tradiční Theatralia kontra netradiční Yorick) jsou koncept a důvody vzniku revue srozumitelné. Otevřený prostor pro neotřelé teatrologické názory, analýzy a recenze, svěží a vyhraněná názorová platforma k jiným periodikům z oboru, generačně diferencované pohledy na historické a teoretické problémy, nahlížené u nás netradičně v kontextu dalších humanitních disciplín, vědecky opomíjená regionální historiografická témata, místo pro mladou generaci, možnost nahlédnout do jednotlivých kateder, poznat jejich názory a směřování, propojení vědeckých pracovišť, to vše lze z nové Theatralie (zacílené na divadlo a revoluci) vyčíst. Udržet si podobný standard nebude snadné, ale pokud se časopis bude držet otevřenosti, tematické ucelenosti a názorové vyhraněnosti, nemusela by to být promarněná šance. A to přes některé dílčí nedostatky prvního čísla: nevyvážené rubriky, několik přehlédnutých floskulí, faktografická hrubka v popisku k první fotce hned úvodní studie. Těším se na další číslo a věřím, že se z revue nestane hermeticky uzavřená společnost monotematického psaní pro psaní, jak je u nás obvyklé.
Tomáš Vokáč