O opětovném hledání smyslu revoluce

Ve studii Hledání ztraceného smyslu revoluce: zrod a počátky marxistického revizionismu ve střední Evropě 1953–1960 (mírně rozšířené disertaci z roku 2005) se historik Michal Kopeček věnuje vzniku politického a sociálního fenoménu, nazývanému marxistický revizionismus. Srovnává jeho vznik a počáteční vývoj v Polsku, Československu a Maďarsku, v jednotlivých zemích nejvíce prostoru věnuje „hlavním hrdinům“ hnutí, jimiž byli Leszek Kołakowski, György Lukács, Ágnes Hellerová a Karel Kosík (též čtveřice z přebalu knihy). V obsáhlém úvodu Kopeček vymezuje teoretické a metodologické předpoklady práce. Samostatné kapitoly tvoří rozbor vzniku marxisticko-leninského diskursu ve středoevropské filosofii a způsobů, kterými se režimy snažily balancovat na hraně legitimity, odvozované na jedné straně z proklamativně revolučních aspirací a ze strany druhé z nacionalistických zdrojů. Dynamika vývoje marxistického revizionismu představuje v období po roce 1960 zvláště v Československu samostatnou kapitolu, které se Kopeček věnuje jen v náznacích a patří mezi jeho doporučení pro další směry bádání.

Kvas i klid

Hlavní otázkou historika je, do jaké míry vytvořil revizionismus zkoumaného období „svébytný, dobový politický jazyk“. Fenomén se Kopeček nesnaží rozebrat jen jako výsledek politicko-filosofické aktivity a vágních demokratických tendencí jednotlivých protagonistů, ale také jako výraz jejich zpracovávání vlastní pozice v soudobé situaci a přehodnocení své role při etablování stalinismu. Sám svou práci klade na pomezí výzkumu politických ideologií a dějin politického myšlení, proto studii chybí podrobnější sociálně-historické vymezení podmínek vzniku revizionismu, zvláště v souvislosti s dělnickými boji a povstáními tehdejší východní Evropy. Pro další bádání tak zůstává ve vzduchu otázka, do jaké míry souvisel pokročilý myšlenkový kvas v Maďarsku a Polsku s tamním neméně kvasícím sociálním prostředím, a naopak, jak relativní klid v československé společnosti ovlivňoval vývoj revizionismu v českých zemích a na Slovensku. Cestu v tomto směru naznačila dosud asi nejvýrazněji francouzská badatelka Muriel Blaiveová v práci Promarněná příležitost: Československo a rok 1956 (Prostor 2001), kde ve srovnání s Maďarskem a Polskem klade otázku, proč se společnost v Československu výrazněji nezúčastnila událostí klíčového „destalinizačního“ roku.

Přívrženci teorií totalitarismu vytvářejí o epoše před rokem 1989 představu, která tuto dobu zobrazuje jen jako šedivou „totalitu“, v níž jsou historicky zajímavé pouze metody státního útlaku a sociální represe, případně společenské a individuální utrpení. S nedůvěrou se prý na začátku svého bádání setkával i autor této práce. „Mnohým připadal můj výzkumný projekt na první pohled jako nesmyslný: jaképak politické myšlení v systému, kde o všem rozhoduje politbyro, respektive jediný muž na vrcholu stranické hierarchie?“ popisuje historik v předmluvě potíže, jimž na začátku bádání čelil. Pod kritickým drobnohledem ale dějinná skutečnost ožívá v mnohem pestřejších barvách. Kopeček v práci dokazuje, že hledání „ztraceného smyslu revoluce“ a marxistických alternativ ke stalinismu bylo přibližně od poloviny padesátých let minulého století mnohem napínavější a intelektuálně plodnější, než si zastánci teorií totalitarismu dokážou představit.

O marxismu bez marxismu

Kopeček popisuje cestu marxistických intelektuálů k otázkám po vztahu teorie (respektive filosofie) a ideologie, po možnostech autonomního jednání, a tudíž i zodpovědnosti jednotlivce a míře jeho determinace sociálně-ekonomickými vztahy, stejně jako po roli subjektu v dějinách. Autor pečlivě rozebírá vývoj myšlení klíčových postav, věnuje se i polemikám, které s nimi a proti nim rozpoutali prostřednictvím loajálních intelektuálů straničtí vladaři. Výsledek srovnávací studie není překvapivý, Československo z něj z hlediska stupně rozvinutosti marxistického myšlení a kritického přehodnocení teoretických východisek marxismu vychází jako nejslabší článek.

Bez propojení se sociálním kontextem nejen těchto zemí, ale i z hlediska proměn sociálních hnutí a světa po druhé světové válce se skutečně nelze dál než za dějiny idejí posunout, ale toho je si Kopeček vědom a naznačuje v odkazech na možné další směry bádání. Vždyť ve druhé polovině padesátých let se v opozici vůči oficiální levici rodil „disidentský“ marxismus také na Západě, například v podobě skupiny a časopisu Socialisme ou Barbarie ve Francii (vzešel z ní například Cornelius Castoriadis), nebo Quaderni Rossi v Itálii (z tamního dění později vyrostl například Antonio Negri). V této souvislosti se nabízí otázka po globálních souvislostech a proměnách radikální společenské perspektivy po roce 1945 vůbec, do jaké míry s ní souvisela hnutí ve střední a východní Evropě a v našem případě nakolik byl součástí těchto přeměn také středoevropský revizionistický marxismus a jaké prvky v něm byly naopak čistě autochtonní a vycházející z regionálních podmínek.

Mnohé z tehdejšího ideového kvasu působí inspirativně i dnes, jakkoli se již společenská a ekonomická skutečnost od té doby zásadně proměnila. „Mým záměrem při studiu tzv. marxistického revizionismu nebylo oživovat marxismus, byť mi to bylo nejednou podsouváno,“ brání se Kopeček v předmluvě. Současně ale vyjadřuje podiv nad tím, jak málo historických prací se za posledních dvacet let marxismu věnovalo. I proto v době, kdy jsou nejvíce slyšitelným a oficiálním výkladem dějin období před rokem 1989 „totalitářské“ produkty ve stylu Ústavu pro studium totalitních režimů, je Kopečkova práce přínosná a osvěžující. O to více, že Kopeček patří k mladé generaci historiků, z nichž mnozí, podobně jako straničtí úderníci na začátku padesátých let, tak snadno podléhají černobílým výkladům.

Autor je historik.